Je vám úzko? Co zkusit arteterapii? Ale neříkejme tomu umění – pomůže to
Má umění schopnost léčit? Příznivci kreativních terapií věří, že ano. Jen je někdy potřeba nenazývat to uměním. Prostě čmárat. Nebo si trsnout. Zkrátka nebýt pouhým bezpečným pozorovatelem. Tohle může být i jedna z cest z psychické mizérie, která je v téhle pandemické době na postupu.
„Stačí si vzít papír nebo staré noviny a vyčmárat emoce, které v sobě máme. To je nejjednodušší technika, kterou můžeme praktikovat i sami – aniž bychom tomu říkali terapie, nebo potřebovali terapeuta,“ vysvětluje arteterapeutka a autorka ArteBooku Klára Domlátilová. Vystudovala architekturu a dějiny umění, deset let lektorovala pro přední české galerie. Nyní se však, po akreditovaném výcviku, zabývá arteterapií a seberozvojem. „Tvořit může každý, vždycky z toho něco vyjde. Pak jenom záleží, jestli to dostane status umění,“ tvrdí Domlátilová.
Arteterapie, jak uvádí Česká arteterapeutická asociace, je terapeutický obor, který využívá výtvarnou tvorbu k podpoře zdraví, seberozvoje a růstu. Jako první v českých zemích propojoval rehabilitaci s výtvarnými technikami profesor Rudolf Jedlička, který v roce 1913 zřídil Jedličkův ústav. Nyní najdeme arteterapeutické ateliéry všude možně, například v psychiatrických nemocnicích, ve vzdělávacích zařízeních, v domovech důchodců nebo dokonce v některých věznicích. Tento obor se také vyučuje na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity.
Třeba se jen dívej…
Arteterapii je možné nadále provozovat i online. Jenomže, co když je v některých situacích, například při silných depresích, nemožné tvořit? „V takových chvílích lidé opravdu nemají náladu na to, aby ze sebe něco vydávali. Pak se stačí dívat na umělecká díla nebo jakékoliv obrázkové karty, klidně hrací. Naše vnitřní stavy můžeme do obrázků přenášet, tomu říkáme projekce. I když dílo nevytváříme, nalézáme tam naše pocity a popisujeme je. To nám může pomoci vidět naše stavy z jiného úhlu a udělat krok dál,“ vysvětluje Klára Domlátilová.
Arteterapeutka a autorka ArteBooku Klára Domlátilová, foto: archiv Kláry Domlátilové
Pro arteterapii není důležitý výsledek, nejde o to vystavovat v galeriích. „Stačí si to přehodit do jiné škatulky, neklademe důraz na to, aby to bylo krásné,“ usmívá se arteterapeutka. Podstatný je samotný proces tvorby a artefakt, který při ní vznikne, protože s ním můžeme dále nakládat. Třeba tak, že ho budeme nějak interpretovat. Do všeho, co děláme, prý vtiskujeme sami sebe.
… nebo zapoj tělo
S některými principy arteterapie pracuje i tanečně pohybová terapie. „Obvykle začínám tím, že lidem dám papír a tužku a řeknu jim, aby namalovali svoje tělo. Ani ne tak to, jak vypadá, spíš to, jak se v něm cítí. Pak pustím hodně živou hudbu a nechám je, aby se hýbali, jak chtějí, měli by zapojit všechny klouby. Potom své tělo nakreslí znovu. Obrázky před a po se většinou neskutečně liší,“ vypráví tanečně pohybová terapeutka Hana Josefína Hledíková.
Tanečně pohybová terapie využívá pohyb a tanec, což podle Asociace tanečně pohybové terapie TANTER podporuje emoční, sociální, kognitivní a fyzickou integraci jedince. Měli bychom však rozlišovat tanečně pohybovou terapii a terapeutický tanec. Ten není psychoterapeutickou metodou, má volnější hranice a jedná se spíše o aktivitu pro uvolnění a relaxaci.
„Často jsme v hlavě a tělo si neuvědomujeme. Používáme ho jenom jako automobil, který dáváme k doktorovi opravit. Takovým mostem mezi tělem a hlavou jsou právě naše emoce,“ vysvětluje tanečně pohybová terapeutka. „Tělo k nám hovoří už jen tím, že se nám stáhne sval nebo zrychlí dech. Teď máme dost času si toho všimnout. Často jsou naše těla ztuhlá, protože je to pro ně jednodušší než něco prožívat. Proto je někdy lepší začít s jinými formami terapie, například s arteterapií.“
Hana Josefína Hledíková varuje, že nás mohou zavalit emoce, s nimiž si nevíme rady, nebo nám jsou nepříjemné. V takových chvílích je terapii vhodnější provádět s terapeutem, který dokáže vytvořit bezpečný prostor a vhodně reagovat. Některé techniky však můžeme praktikovat i sami. Tou nejjednodušší je pozorování a ovládání našeho dechu. I dech je přece pohyb.
„Dobře funguje práce s imaginací. Uzemnění. Stačí si stoupnout na nohy a vnímat, jak se chodidla dotýkají podlahy, dýchat do nich a představovat si, jak se ,zakořeňují‘. Emoce ze sebe také můžeme prostě vytancovat nebo vybouchat, vykřičet. Záleží, co zrovna potřebujeme. Někdy dokonce jen stačí změnit pozici těla, napřímit se,“ přibližuje Hledíková.
Zároveň zdůrazňuje, že lidi, kteří se hýbat nechtějí, nemá cenu nutit. Začít však mohou s příbuznými technikami – například s pantomimou. „Dnešní doba je výkonová. Všechno musí být dokonalé a krásné. Ale v terapii to tak nefunguje, tam je to úplně jedno. Lidé mají často strach ze strachu…“ říká terapeutka.
Na první pohled se může zdát, že kreativní terapie mohou být mnohem jednodušší pro výtvarníky nebo pro tanečníky. Jenže u těch hrozí nebezpečí, že budou něco předvádět a snažit se při tom tvořit umělecká díla. Práce terapeuta tkví ve snaze, aby je od těchto inklinací odklonil, aby klient jen „nevědomě“ nechal své tělo, ať se „samo“ hýbe nebo si jen tak maluje…
