Jedna báseň. Autoři čtou: Aleš Kauer

Soubor textů HappyEND uvozuje citát z Jeana Cocteaua – přání dokázat odhalit své „velké srdce“ –, a srdce je také předmětem dalšího motta, v němž se ďábelské srdce v mužské podobě stává předmětem nejdivočejší a nejnebezpečnější lásky. Láska k mužům může mít předobraz či předstupeň v pohrdání mužskými příslušníky generace otců, s tím vším je potřeba se v této krátké hutné sbírce vypořádat.

Rytmovaný cyklus líčí v několika málo přeludných básních příběh horkého dozrávání v úzkém definičním kruhu rodičů, učitelů, přátel a prvních lásek: příběh formativních let — proč to neříct — básníkových. Činí tak i pomocí vyvolávání ducha a atmosféry konkrétních životních údobí pomocí hudby, evokovaného tance a citátů z příznačných písní: v originále i v českém překladu (Aleš Kauer je ročník 1974, dospívání do něj tedy narazilo ve chcípající předsametové normalizaci). V autorské poznámce za textem se mimo jiné píše, že taneční metafory využívají obraty a celé pasáže z recenzí tanečních událostí od divadelní a taneční publicistky, režisérky a choreografky Niny Vangeli, v jiné básni se cituje Petr Kabeš nebo Jiří Kuběna.

Jde-li se na věc od meritu, tedy od dětství, je potřeba začít a končit u matky: první báseň se odehrává ještě v jejím lůně, už tam je založeno na budoucí pubertu a dospívání dítěte, už tam je vše upečeno. A už v první básni je místo, ba místo nejvhodnější, pro vyznání: „Světlo jde tam, kam jdeš ty,/ všitá do mého lemu.“ Jsme navždy přišiti ke svým matkám, jakkoli šňůra byla okamžitě po porodu přerušena ostrým řezem a pahýl ošetřen jako zranění, jehož punc si navždy neseme vprostředku břicha, nejcitlivějšího a nejzranitelnějšího místa na těle. Institucionalizované mládí je takto puncováno shazováním: ve škole, která je jevištěm ponižujících dramat, ale i doma. Šuplíky ještě pořád dětského pokoje s krásnými mladými těly na vystřihaných obrázcích jsou ponižovány přímo jejich sběratelem: penisy byly ustřiženy (v básni I catch a paper boy, což je verš z písně Davida Bowieho Modern Love).

Pocit, že se pohybuji po světě s cizími prsty permanentně jitřícími ránu, se musel přelít do hrdého vzdoru: „prodával jsem se výhradně v zahradách“. Divokost té doby, tanec, kluby, močení do Botticelliho mušle, chvíle, kdy se ve zkratce odehraje to nejpodstatnější, akorát není ještě jasné, jestli jde o happy end, nebo o katastrofu: to všechno si básník připomíná s maximální intenzitou, protože právě takové je prožívání adolescenta.

V básni Surface přijde ke slovu taky otcovské mužno, to, které je neustále na odchodu, kriticky nerozumí a chápat ani nechce: z takového srovnání otce se synem nemůže lysá, hladká kůže výjimečně pohlazená mozolnatou rukou vyjít dobře, modlu práce jako morálního imperativu nelze aplikovat při hledání „lyrického subjektu“.

Pro mne nejsilnější básní Kauerova cyklu je Palette Color, v níž je expresivně a senzuálně vylíčeno prostředí kadeřnictví, kde pracovala básníkova matka, jako metafora společenská i metafora rozporu mezi nabídkou světa a vnímáním mužským a ženským (pozn. red.: tuto báseň si také autor vybral k přečtení). V autorské poznámce se dočteme, že se tu aluduje Allen Ginsberg. Skutečně: „Viděl jsem miliony natupírovaných hlav tvé generace, mami!/ Zničené systémem./ Oči podlité alkoholem,“ píše Kauer. Nebo v jiné ze slok této výmluvné básně: „Viděl jsem miliony hlav tvé generace,/ zhojené vodovou foukanou,/ lehkou vzdušnou obratností maelströmu.“

„Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené/ šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu“, psal v polovině padesátých let beatnik Allen Ginsberg v poémě Kvílení (citované zde v překladu Jana Zábrany). A litanický a groteskní ráz zachoval své aluzi Ginsberga i Aleš Kauer. Výsostně ženský svět matčina kadeřnictví, v němž se péče o hlavu stává metaforou sama sebe: své kadeřnici přece svěří každá klientka svá nejintimnější tajemství; tento rituál, jímž zákaznice odlehčí tíži své hlavy hned nadvakrát, je v básni střídán pohledem na svět mužů této generace, generace rodičů. A tito zoufalci slova, lidé bez múz, z toho nevycházejí dobře: „plešatěli hrůzou zodpovědnosti/ za zvěrstva, která napáchali“, odsuzuje Kauer ve strofách, které začínají vždy deklamací „Zatímco muži…“- Sípají opilstvím, zaklínají se patriarchálními hodnotami, lásku zaměňují za myslivecky uzmutou trofej, ale nejvíc, nejvíc selhávají v boji s jazykem, se sebevyjádřením, se slovy, s hledáním odpovědí. Je to těžká obžaloba stáří mládím, ale nikoli prostá soucítícího humoru. Je to jedno z nejdojemnějších, nejdrsnějších a nejkresebnějších vyznání lásky k matce, kterého se lze dočkat v soudobé české poezii. Zatímco Ginsberg si v Kvílení zakládal na mezních, vyhrocených a odhalujících či přímo provokativně obscénních situacích, Kauer zůstává —neméně působivě — u obyčejného maloměstského kadeřnictví s reklamním plakátem na zápaďáckou značku vlasové kosmetiky Palette Color: u všech těch trvalých, foukaných, přelivů a kadeřnic zadržujících projevy své migrény kvůli synům, kteří nesnesou pohled na bolest, a kde se přitom neodehrávají menší dramata než v ulicích padesátkového New Yorku, ovšem nikoli v nejlepších hlavách generace, ale spíš na nich. V centru pozornosti tu není nějaké chlípně žádostivé tělo, ale hlava. Ta, kterou všechno to maso nese.

Deklamativní, melodicky sytý jazyk Kauerových básní, údery jejich rytmu, čtenáři znějí přímo ve vnitřním uchu: je dobré představit si při jejich čtení způsob a hlas, kterým Aleš Kauer recituje a doprovází hudební performancí nebo elektronikou své básně či básně jiných, či lépe — přetváří je ve zvukové koláže.

Aleš Kauer: HappyEND. Koncepce knížky, koláže a grafické zpracování Aleš Kauer. Adolescent, Jihlava 2020, 32 stran,  vydáno nákladem 99 kusů, z nichž 30 je s vloženým zinem, cena 250 korun (s vloženým bonusem 450 korun).

Aleš Kauer (*1974), výtvarník, performer, hudebník a básník, zakladatel bibliofilského nakladatelství Adolescent, avantgardního projektu MΛKE UP NOT WΔR a organizátor řady kulturních akcí. Od roku 2002 žil v Šumperku, kde spoluzakládal Divadelní studio D 123 a zde se inscenačně projevil jako herec i výtvarník. Nyní žije v Jihlavě, kde pracuje v Horáckém divadle. Zabývá se také alternativní elektronickou hudbou. Jako výtvarník má za sebou výstavy doma i v zahraničí. Graficky a výtvarně doprovodil několik knih a časopisů. V bibliofilských edicích nakladatelství Adolescent vydal tři sbírky – Reliéf Atlantiku nesluší suchozemcům (2007), Atrium (2009) a Emo book (2011). Výbor z těchto knížek vyšel v nakladatelství Kniha Zlín pod názvem Dynamika s harmonickou opojností (2011). Sbírka VNĚ/MNĚ vyšla v roce 2014. www.kauer.cz.

Obálka knihy HappyEND, repro: ČT art

Natočili: Petr Šprincl a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.