Jedna báseň: Autorky čtou: Marie Feryna

Úvodní slova patří Aleši Kauerovi, nakladateli a strůjci výtvarné podoby sbírky básnířky a performerky Marie Feryny Black Screen. Kauer, sám básník, v citovaných větách přesně vystihl vyznění této kratičké knihy, kde prostřednictvím smrti skutečně jde o nový, jiný, snad snesitelnější život.

Je to sbírka, na jejíž obálce se neskví jméno autora – najdete ho pouze v tiráži. Sbírkou provázejí autorské fotografie fragmentů těl figur a figurín, zaměnitelných promiskue. Ženské torzo zdobí obálku s prořezaným titulem, jímž prosvítá čerň předsádek. Kniha je sešita černobílou stužkou, která slouží jako záložka. Tolik k výraznému b-w výtvarnému zpracování publikace.

Černobílý je také její obsah: nic mezi, žádný kompromis, žádná šedá, žádný neutrál: z dosavadní černoty snad jakási naděje na neposkvrněnou bělost nového začátku. Autorčiným záměrem je „vylíčit tu spasenou zahradu / ozřejmit ten zkurvený sad“, jak praví citát z Josefa Topola, který knihu uvozuje – spolu s citátem z Kamila Boušky, jenž tuto sbírku, vydanou v bibliofilském nákladu 69 kusů, pokřtil v červnu 2020.

Nehledě na svou stručnost má Black Screen promyšlenou koncepci založenou na aluzi či přebásnění známého modelu pěti fází smutku (či pěti fází umírání) americké psycholožky Elisabeth Küblerové-Rossové z roku 1969 – je tedy rozdělena do pěti oddílů, orámovaných epilogem a prologem (v tomto, převráceném pořadí). Každý z oddílů má zdvojený název, aby bylo zřetelné, kde na oné cestě se ocitáme.

Drásavě sebedestruktivní ladění je v prvním oddílu plné konstruktivního vzteku: vzteku, který plodí, nebrzdí, a spásné zkázy obarvené artovým podáním, ba prožíváním dominantně-submisivních relací nejen mezi lidmi („a ty víš, že eros je eugenický nástroj“, zní onen citát z Boušky). Mluvčí, jehož „srdce je industriální prostor“, představuje svůj pohled na nehostinnou, leč v jádru dynamickou a bez ohledu na smrtnost líčení životaplnou pustinu světa, v rytmu, který nemá daleko ke skandování, litanii nebo rapu. V rychlém sledu se mísí němčina s angličtinou nebo citáty z baladických písní i z televizního večerníčku; termíny digitálního a společensky škatulkujícího světa přebírají vládu nad světem, protože člověk je redukován na „početní úkon“.  Obracet se je možno k paní Bohovi, paní Rozbohovi, která upomene na zatím poslední sbírku Ondřeje Hanuse.

Sbírkou Black Screen se vinou aluze různých hudebních stylů: minimal techno, rave, slow core, black metal, ale jako by figurovaly spíše coby zvučné názvy; podobně cipralex, trittico nebo verš ve znění „post apo public femdom“, a ostatně i všechna nádobíčka: provazy, smyčky, latexové masky s otvory pro dýchání, díky nimž se lze pohybovat na hranici bytí a nebytí, v kýžené blízkosti smrti.

Vztek (obracený často k této zemi a národu) z úvodního Epilogu se poměrně rychle přelévá do smutku, ba zoufalství a samoty křížené s neporozuměním („sen je to jediné/ co nelze ironizovat“; „aby tu se mnou/ aspoň někdo byl“). Člověk mluvčímu blízký, ten, který s ním ve střední části tvoří „my“, je stejně jiný jako mluvčí sám, dvojice jako by se vzájemně zachraňovala performativním bezpečím kostýmování, zakrývání, přidušování nebo rolových s-m her, „sebevražedné podtexty/ jsou metafora/ a nikoli cíl“, to zní sebepřesvědčivě – „bezpečně cítím se/ už jenom v mezních situacích“.

Nadávky a vulgarismy mají podobnou funkci: v knize jsou opodstatněny jako anxiolytika a svou staronovou funkcí ztrácejí palčivou příhanu i agresi, která je nejspíš vyvolala. Utrpení však nemá rysy slasti, zdá se, že nepřináší uspokojení, spíše krátké odpoutání – únik. Se smrtí se smlouvá nesnadno, a to i v situaci, kdy je nikoli odmítána, ale vzývána (oddíl bar/the duke of burgundy).

„… bez ryzí transcendentály/ se všechno jenom sere// nejsme stvořeni pro bytí“ – poznat se znamená zničit se: mluvčí, který k sobě (ale také třeba k národu) promlouvá sérií rozkazů v druhé osobě, se pokouší zničit, aby se mohl znovuobjevit coby nepopsaná tabule, načnout nový příběh zničením původního, zkonstruovaného jen jako fikce k přežívání. Jak však zabít smrt?

Projít procesem vyrovnání se s mimořádnou ztrátou nebo tragédií nemusí nutně obnášet zvládnutí pěti Küblerovou-Rossovou formulovaných fází. Může to být spíše – jak tato kniha víceméně ukazuje – soustavné prožívání různých typů bolestných emocí. A na závěrečnou fázi smíření vůbec dojít nemusí. Dost možná o ni ani nikdo nestojí.

Marie Feryna: Black Screen. Fotografické fragmenty Marie Feryna, grafická úprava Aleš Kauer. Adolescent, Praha – Jihlava 2020, 48 stran, náklad 69 kusů, doporučená cena 300 korun.

Marie Feryna v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma

Marie Feryna (*1993) básnířka, publicistka a aktivistka. V roce 2016 vyšla první sbírka s příjmením Feryna (tehdy ještě s křestním jménem Jiří), nazvaná Před setřením. Předloni následovala Osa. V červnu 2020 vyšla sbírka Black Screen. Autorčiny básně byly přeloženy do několika jazyků. Je zastoupena v ročence Nejlepší české básně 2018. V roce 2017 založila kolaborativní queer projekt AXIS, s nímž příležitostně vystupuje. Vloni utvořila s básnířkou a režisérkou Luciou Kramárovou fetish goth projekt Púčik.

Sbírka bez autorství na titulu, repro: ČT art

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.

V autorčině přednesu pro náš web se nachází jedna odchylka od textu otištěného ve sbírce Black Screen, který ve videu běží za přednášející. Tu různost ponecháváme coby autorskou licenci.