Jedna báseň. Autoři čtou: Dalibor Maňas

Jméno Dalibora Maňase znali milovníci poezie dosud především z almanachů umělecké skupiny Vítrholc. Ale pokud se osobně nedostali na některou z pověstných akcí tohoto nekonvenčního sdružení literátů, rockerů a performerů, mohli pojmout jisté podezření, zda Dalibor Maňas není literárním alter egem básníka Karla Škrabala, jenž působí jako neformální lídr Vítrholcu.

Aby čtenář v tomto ohledu znejistěl, stačí mu zalistovat právě vydanou sbírkou. Najde tu básně věnované Karlu Škrabalovi, variaci na Karla Škrabala, průvodní slovo nenapsal nikdo jiný než Karel Škrabal, jehož obří fotka se skví na zadní chlopni knihy. Portrét Dalibora Maňase najdeme sice na přední předsádce, ale z fotky na nás kouká chlápek, kterého byste si spíš představili v kabině jeřábu nebo buldozeru, ne jako básníka. Jsme tedy na stopě literární mystifikace? Nikoli. Digitální otisk autorova pobývání na světě usvědčuje naše úvahy z bláhovosti. Za těsným autorským spojenectvím se skrývá obyčejná lidská spřízněnost. Nabízí se však otázka, nakolik jsou si oba tvůrci blízcí, co se týče básnické poetiky.

Určitě je spojuje celkové naladění – averze k iluzím, bolestínství a romantismu vůbec. Po formální stránce nejde o žádné cizeléry, co pečlivě vybrušují obrazy a metafory; dávají přednost syrové výpovědi. Společný je jim také občasný sklon k siláctví, vulgaritě a proklamativnosti, která možná vyzní v rockovém klubu, jenže v knize trochu šustí papírem. A pak je tu společné téma Brna a jeho mindráků. „Město/ jako kalamář studentů,/ kteří se ztratili/ v románech Jiřího Kratochvila/ a nenajdou z něj/ už nikdy/ cestu zpět…/ Brno je kolorit/ podivných lidí:/ mnozí si myslí/ že něco znamenají/ a Zelňák je snese…“ píše Dalibor Maňas.

Významný rozdíl mezi oběma autory tkví v jejich temperamentu. Zatímco extrovert Škrabal se obrací ke světu, Maňasův pohled je více introspektivní. Na rozdíl od svého souputníka se nezříká ani lyriky, zvlášť když ji může postavit do kontrastu s drsnou realitou jako třeba v básni Když pozoroval jsem za tmy siluetu ženského lochu… S oblibou vzývá všednost („Pravá tvář/ se skrývá/ v každodennosti// Děje se jen to/ co se opakuje“) a z městského ruchu uniká do přírody („po zimě les jak zametený/ slehlá tráva/ roští a keře bez listí// les pářou kroky/ mlčky k městu/ neděli co neděli“). Autor hledá únikové východy z neustále pulsujícího světa („život/ je samá čára/ a čekání na slovesa“), protože ví o určujících limitech člověka („rychlost/ proti síle marnosti// nedokáže nic“).

Významotvorným se zdá být i hrubý recyklovaný papír, na němž je sbírka vytištěna. Jak říká tvůrce: „Působí to jako hajzlpapír; dvojitými stránkami profukuje vítr jako větrníkem na vídrholci.“ A ten tajuplný název? Odkazuje prý na autorův sen o „převtělení koně do psa“, jehož nazval indiánským jménem Tynošita. Moc nám to neusnadnil. Ale tajemství k poezii zkrátka patří.

Autor je literární publicista a spisovatel.

Dalibor Maňas (* 1966) se narodil v Opavě. Žije střídavě v Brně, na severu Moravy a v okolí Prahy. Pracoval jako kastelán na hradě Hukvaldy, dramaturg rockového klubu Wagoon v Novém Jičíně nebo obchodní zástupce. Nejvíce času strávil coby editor v novinách nebo publicista na volné noze. První básně publikoval v samizdatu. Psal také texty pro kapelu Valerian’s Future, která zdomácněla v žánru industrial-punk. V roce 1994 spoluzaložil undergroundové uskupení Vítrholc, které propojuje poezii, rockovou hudbu a výtvarné umění. Sbírka Tynošita je autorovou prvotinou.

Dalibor Maňas: Tynošita. Větrné mlýny, Brno 2020, 68 stran, doporučená cena 199 Kč.

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.