Jedna báseň. Autoři čtou: Karel Škrabal

U některých básníků nepoznáte, jestli své verše napsali včera, nebo před sto lety. To však rozhodně není případ Karla Škrabala a jeho v pořadí sedmé básnické sbírky nazvané Nikoho nečekám. Otevírá ji motto před časem zemřelého básníka a nakladatele Jaroslava Erika Friče: „Nikdy nepíšeme přesně, přesně můžeme jen milovat.“ A následuje cosi, co by před sto lety nikdo ani poezií nenazval. Žádné vycizelované obrazy ani ohňostroje imaginace; jen sled skřípajících textů – momentek, deníkových útržků a proklamací. Karel Škrabal však poezii ani dělat nechce. Jen zaznamenává život kolem sebe. A nechce ani provokovat. Jeho odzbrojující upřímnost však čtenáře nenechá v klidu.

Zatímco současní tuzemští básníci mají v repertoáru v podstatě dvojí základní dikci – buď rebelskou, anebo trpitelskou – Karel Škrabal je v tomto ohledu dokonalý flegmatik, lépe řečeno stoický pozorovatel sebe sama a svého okolí. A jakožto člen literárního uskupení Vítrholc navíc vyznává krédo: „Žádné schovávání se za pařezem lyriky.“

V autorových textech byste marně hledali usebrané přírodní imprese, zato však třeba salámu gothaj je schopen věnovat celou báseň, možná jedinou s touto tematikou v české literatuře. Na přetřes přijdou i oligarchové, hradní jezevec či nynější pandemie, poněvadž Škrabalova poezie je bytostně současná a angažovaná. „Koho bude stát hlavu, že krematoria ještě/ nejsou v holdingu?“ ptá se v básni nazvané 15. 3. 2020 a o pár veršů dál pokračuje: „Třídní krasavice ve svých pokojíčcích sní/ mezi plyšáky o tom,/ že se do nich zamiloval hlavní epidemiolog.“

Škrabalova hlavní síla však spočívá v pozorování všednosti. V básni Pořady pro mladý uvádí: „Děcka si v rádiu říkají návody na život/ Pět srnek potkal jsem/ před týdnem v poli/ Kdekdo běží jak o život/ Moc se to neví / Vyhrává ten, kdo stojí.“ To napohled odbyté, nedbalé psaní je ve svých nejlepších číslech přesná existenciální zpráva o našem světě. A navzdory jistému siláctví a sklonům k vulgaritě jde, řekl bych, o poezii konzervativních hodnot. Možná by takhle psal Charles Bukowski, kdyby měl celý život jednu manželku, spořádanou rodinu a na pivo chodil s tchánem, jak přiznává autor v jedné básni.

Karel Škrabal vnesl do české poezie mužnost. A nekašírovanou pravdivost. Je pozorovatelem našich dnů, který si nic nenamlouvá a nelže si do kapsy. To je ten nový neodvozený tón, který zde zní již od básníkovy prvotiny Zapalte Prahu z roku 1998.

Karel Škrabal: Nikoho nečekám. Větrné mlýny, Brno 2020, 68 stran, doporučená cena 199 korun.

Karel Škrabal (*1969) žil přes čtyřicet let v Brně, v současnosti pobývá v Praze. Vystudoval strojní průmyslovku, pracuje jako novinář. Je zakládajícím členem umělecké skupiny Vítrholc a provozovatelem webu Nedělní chvilka poezie. Vydal básnické sbírky Zapalte Prahu (1998, Větrné mlýny), Šlehačka (2000, Větrné mlýny), Druhá verze pravdy (2003, Větrné mlýny), Strašpytel (2007, Druhé město), Rádio Vítrholc (2014, Větrné mlýny), Kavčí hory (2018, Druhé město) a Nikoho nečekám (2021, Větrné mlýny).

Autorem obálky a grafické úprava svazku je dvojice Čumlivski & Horváth, repro: Větrné mlýny

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.