Jedna báseň. Autorky čtou: Sylva Fischerová

Z nedávné minulosti může nad Fischerovou vytanout na mysli například Praha zničená deštěm, sbírka Víta Janoty z roku 2006, která v aluzivním „doslovném“ titulu cituje slavné motto „Praga caput regni“, motto, které se dosud stalo názvem asi dvacítky knih všemožných žánrů o Praze. Fischerová pro Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers vybírala ze svých sbírek Chvění závodních koní, Velká zrcadla, V podsvětním městě, Šance, Krvavý koleno, Anděl na okně, Tady za rohem to všechno je, Mare, Sestra duše, Světový orloj – tedy od prvotiny vydané roku 1986 až po sbírku publikovanou před třemi lety. Některé básně autorka pro nové vydání, v němž jsou básně a jejich překlady sestaveny zrcadlově, revidovala nebo přejmenovala. Takto vzniklý soubor byl dvojjazyčně (za asistenčního čtení básní v angličtině v podání Davida Vaughana) pokřtěn na lodi AVOID Floating Gallery, jež kotví – kde jinde než – na pražské náplavce.

Pražské dominanty se stávají básnickými rekvizitami. Slovo rekvizita může znít dehonestačně, ale ne – je to náčiní, poznávací znamení, prostředek vtažení a identifikace, marker a metonymie i zkratka Prahy: nábřeží, Vltava, Hrad, katedrála, přídomek Matky měst a příslib genia loci – a pak my (či spíše já oslovované jako ty). Prostor tu však dostala i místa podstatně méně sytě pražská: Motol, Modřany, Šance, železniční stanice Praha-Smíchov, Vyšehradský železniční most. Záleží jistě i na času, na době, v němž Prahu zastihujeme: u Fischerové ji „čteme“ od osmdesátých let minulého století do současnosti, tedy v rozpětí posledních čtyřiceti let (a spolu s nimi i zhruba čtyřiceti let básnířčiných; slaví tu třeba v jednom z textů své pětatřicetiny, nebo je dítětem, které se pokouší lapit výseky času coby drahokamy zářící mu na cestu).

Kde však je — pro básnické pragensie příznačný — noční chodec? Tady se žádný nevyskytuje; je zde ta, která se táže, chce se prodrat „průrvou okoličnatého času/ konečně za slova, pryč“ a vybřednout z „bludiště ornamentu“, přičemž přistihuje obyvatele Prahy, kteří nemusejí otázky vyvolat: ženu v červeném svetru, matku v oranžových šatech, děvče v šedobílé proužkované košili ve znárodněné kavárně, já v puntíkovaných šatech a s dětskou kabelkou, zestárlou sestru, chlapíka v bufetu „v odraným vaťáku“, švitořící Číňanku z bufetu v Modřanech, opilého muže válejícího se na chodníku, paní ve výloze s nábytkem, Magora v Oáze – vždy je to „jedinečný a nevýslovný člověk“ a „současně na šedým betonu/ jedna modrá lentilka“, která má za úkol zpracovat svůj život, „aby byl k jídlu“.

Jak ještě básnicky naložit s tímto mikrosvětem, zasemeněným symboly, světem, který je sám symbolem, „… znak přelakovaný, dávno převařený/ a provařený“? Především je potřeba snažit se nepoddat se nostalgii, „tomu falešnému kabátku věčnosti“, který zastírá skutečnost a cloní výhledu. Docílit toho je možné jedině osobností, jež tento svět vykládá a ukazuje čtenáři. Sylva Fischerová mu jej ukazuje v otázkách a s apelem na (výše již citovaný) „okoličnatý čas“, na světélkující dějiny složené ze sypajících se vteřin, roků, které jsou jak „vyplavené kamení“, na paměť místa, tedy na dobu, s vůlí a přáním odkrýt druhou stranu věcí, schovanou za stranou vnější, s důrazem na potřebu nacházet podobnosti, různosti a stejnosti (protože v tom tkví kořen filosofie mnohem spíše než v „bytí“).

Svět je u Fischerové „… znak/ přelakovaný, dávno převařený a/ provařený,/ jehož označované/ je vždycky za rohem/ v rybím/ mlčení dějin“; a ten svět se nachází „… kde jinde/ než doma“; v tom městě, kde kavárna je kostelem pro kuřáky – ale na otázky celých těch čtyřiceti let, na otázky ne menší než jak žít, jak „zjistit kdo jsme/ a jak daleko je láska“, Praha odpovědi ani návod k rozhřešení neposkytne. Je pozoruhodné, jak sourodá je pražská výpověď Sylvy Fischerové v průběhu oněch dlouhých desetiletí, jak vysokou míru koheze má poetika jejího města.

Sylva Fischerová: Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers. Pražské básně / Prague Poems. Přeložili Matthew Sweney, Jarmila a Ian Milnerovi, Stuart Friebert, Andrew J. Hauner, Sylva Fischerová. Novela bohemica, Praha 2019 (fakticky vyšlo 2020), 100 stran, doporučená cena 238 korun.

Sylva Fischerová (*1963) je klasická filoložka, básnířka, prozaička, esejistka. Narodila se v Praze, ale vyrůstala v Olomouci. Po maturitě na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně (1982) studovala francouzštinu na jazykové škole v Brně (státní zkouška 1983) a v letech 1983–1985 filozofii na FF UK v Praze a fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Roku 1985 začala na FF UK studovat klasickou filologii. Absolvovala 1991 prací Problém jednoty areté u Platona (na dialogu Prótagoras). Na FF UK již zůstala: od roku 1992 tam pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií jako odborná asistentka. V letech 1995–2003 absolvovala tamtéž postgraduální studium, které zakončila disertační prací Mohou Múzy lhát? (Múzy v prooimiu Hésiodovy Theogonie).

Editorsky se Fischerová podílela například na vydání sborníků Původ poezie (2006) a Mýtus a geografie (2008), na výboru hippokratovských spisů Hippokratés. Vybrané spisy (2012) či na svazku Medicína mezi jedinečným a univerzálním (2012). Za knižní rozhovor s Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou obdržela Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu (2011). Kromě odborných prací publikuje prózu, poezii a literaturu pro děti. Výčet autorčiných básnických sbírek byl uveden výše, v textu o souboru Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers. Nejnovější prozaická kniha Sylvy Fischerové vyšla před několika málo týdny – povídkový soubor Tisíce plošin vydalo brněnské nakladatelství Druhé město.

Obálka svazku Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers je zvláštně anonymní. Autor grafické úpravy v knize totiž uveden není, ostatně kniha nemá ani tiráž…, repro: ČT art

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.