Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Yveta Shanfeldová

Už nad sbírkou Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné z roku 2017 mohl čtenář pociťovat až jistý stud, že Shanfeldová byla přehlížena a upozaděna tak dlouhou dobu, vždyť první sbírku vydala roku 2006. Editorka nejnovější sbírky, básnířka Jitka N. Srbová, uvedla před pěti lety v pražském Café Fra autorčinu předešlou knihu Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné slovy: „Všechno je v této sbírce, kterou považuji za Yvetin dosavadní básnický vrchol, tedy všechno je v ní neúprosně nablízko.“ A to platí bezesporu i pro nynější Skromná místa nespaní. Nejsme ušetřeni, a proč bychom také měli být? Nejsme-li vzdáleni vlastní intimitě, můžeme porozumět cizímu soukromí, cizí křehkosti, cizím životním zvratům, když se před námi otevřeně předestřou, a porovnat je s vlastními: „jak intimní je všednost/ nevšední intimnost“. Právě tak.

Důležitá je přesnost výrazu, chce-li básník být pochopen – totiž nejde-li mu o působivou kryptičnost a enigmatičnost, nýbrž o možnost souznění se čtenářem, o vzájemné potenciální ztotožnění a prorůstání. Nikoli o výzvu k souboji interpretačních kompetencí a čtenářského intelektu, ale o jednotu a sjednocení. Takto lze Skromná místa nespaní číst a porozumět prožitě, niterně.

Na hranici snění a bdění

Prostředníkem, bohatě rozprostřeným padákem při čtení těchto básní je prostředí a prožitek snu, pospaní, nočního bdění. Protože básnířka ví o pravdivosti snění, může s jeho výbavou počítat i při kompozici básní a celé sbírky, může se o ni vyčerpaně opřít. Jak připomíná motto Skromných míst nespaní, výjimečnost snových dějů tkví i v tom, že mohou být a stále znovu jsou prožívány a rozvíjeny. Záludná vymykavost událostí „odehraných“ ve spaní spočívá v jejich víceznačnosti, a právě sny nás nutí, abychom se na místa těchto dějů stále vraceli. To, že je při tom zapojováno snad polovědomí a mnohem spíše nevědomí, nečiní nás bezmocnými otroky svéhlavých scenáristů snění, ale mnohem spíše dramaturgy: umožňuje to vymanit se na chvíli z vlastního já a stát se skutečným sebepozorovatelem, aniž bychom přišli o tělo tak docela.

Yveta Shanfeldová se však mnohem více než ve snu pohybuje v těchto básních na hranici snění a bdění: v polospánku, v únavném, nechtěném nočním bdění. A tam je to ještě spletitější a komplexnější: realita snu, totiž skutečnost vnitřní, se prolíná s realitou vnější. Vzniká nový celek, utkaný z myšlenek na fyzicky prožité, ze vzpomínek, a ubírající se při tom do paralelní skutečnosti snu. Každá noha stojí v jiném poli. Jaký je tento rozpolcený noční člověk? Je to, a není to on. Mluví jiným jazykem, spatřuje jinde neviděné, odhaluje jindy neodhalitelné. Je při tom extrémně zranitelný, v permanentním ohrožení, a navíc v oblaku dokonale nepřenosné, insomnické únavy.

Druhý oddíl, Ptáci, i další oddíly (Láska, Matka, Je na čase) u snové atmosféry nastolené prvním oddílem, nazvaným Skromná místa, zůstávají. Je tu však již více místa pro „téma“: pro vztahy tří ženských generací (matka-já-moje dcera), pro přírodní symboliku – ptáci, stromy a květy jako znamení (příroda a poezie jsou tu krásou a láskou, které básnířka dokáže vidět za vším, snad s pomocí snu), pro možnost a sílu hledět vpřed.

Pokora a skromnost

Formálně je poznávacím znamením Yvety Shanfeldové zřejmě oxymóron: „ta lehkost slov a tíha/ ta pomalá lehkost/ skoro nikdo nemá rakovinu srdce/ jen všichni“, anebo „vždy se mi líbilo, jak se šlo, protože se/ vlastně nikam nešlo/ na nároží, o nic nešlo, ale o všechno“; „vzpomínání je nejrychlejší cesta k zapomenutí“. A také prudký paradox, jenž je nejvlastnější snu, v něm je doma; ostatně, základní paradox insomnie zní: „mám za úkol se bát (…) že se budu pořád bát/ že neusnu“. Otázka po domově a jeho podstatě básnířku trápí: „doma je tam, kde je ticho“, „doma i zdi víc čněly“, „doma drama v přísných paličkách“ – „kaňky domova nachází všude“. Rozlijí se nejvíc, když se den na svém konci na lůžku zhodnocuje.

Zdaleka to však není pouze dílo kontrastu: Shanfeldová má smysl pro zvuk verše a slov, pracuje s ním, vyhledává jej: „hřbitov, hřbety hrobů, hřeby / Hřejí“; občas se dokonce ve volném verši mihne rým („Lancaster / plný aster“; „život se většinou/ strašně šine/ v podlitině“).

Proti vzpomínkám povolává lyrická mluvčí Yvety Shanfeldové pokoru a skromnost: tyto postoje jsou nepřímo přítomny v názvu sbírky a prakticky v každé její básni. Samozřejmě, staví před nás možnost, že skutečnost se k nám dostavuje až během spánku a v něm – že perspektiva je právě opačná, než ji běžně nahlížíme. Co když?

„Už nespěte“, vybízí mluvčí v úvodním oddíle Skromná místa, spánek je totiž přece smrt. A smrt sedí na opačném konci karetního stolku. Vzala si už rodiče a dožaduje se dalších: „až když se člověk vzbudí, pochopí, že spal“. Taková je perspektiva – a současně naděje – spánku smrti.

Vyrvané chvíle

V polospánku a úmorné nespavosti rovněž přicházejí zcela specifické myšlenky a jinde nespatřené obrazy se prolamují do mysli. Spolu s nimi se dostavují také slova, která bychom v šedavém civilu nejspíš označili za jednak surreálně podivná a stavebně vyšinutá („bubny pršely jak překlepy/ vertikální vrypy rybí skály/ smyšlených bicích laviček“), jednak za příliš velká a silná, a tudíž aforisticky těžkopádná a se svým nárokem na všeobecnou platnost těžko uvěřitelná: „žijeme, protože smrt je nepochopitelná/ v malém pláči geometrického šílenství“; „hodný se pozná podle toho, že vyčítá“; „nakonec tě váže k rodičům smrt“. Tato velkolepá zjištění mají mimořádnou pronikavost, kromobyčejnou sílu právě a jedině v tento moment. Jen tehdy se zdají dalekosáhlá – ráno je jejich krvavé maso pouhým popelem.

Yvetě Shanfeldové se podařilo ve Skromných místech nespaní vyrvat tyto prchavé objevy jejich časovosti a vyhodit je do nekonečného, věčného povětří, a jejich zvláštnosti ponechat snovou pravdomluvnost a výstižnost blouznění. „… jen světci prý umějí spát/ a pást své sny u plesa…“ Ve Skromných místech nespaní je pásla i Yveta Shanfeldová.

Yveta Shanfeldová: Skromná místa nespaní. Nakladatelství dybbuk, Praha 2020, 94 stran, doporučená cena 199 korun.

Yveta Shanfeldová, foto: archiv básnířky

Yveta Shanfeldová (roz. Tausingerová, *1957), básnířka, prozaička, překladatelka. Narodila se v Praze, kde vystudovala klavír na konzervatoři. V roce 1976 emigrovala do Kanady, o rok později se ocitla v americké Filadelfii, kde vystudovala Curtisův hudební institut. Posléze docházela na anglistiku na Pensylvánské univerzitě, tato studia nedokončila. Žije ve státě New Jersey a pracuje jako učitelka klavíru a překladatelka. Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host, 2006), Místo neděli (MaPa, 2008), Nahmatávání dna (Malina, 2012), Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné (dybbuk, 2017) a Skromná místa nespaní (dybbuk, 2020). Vloni také publikovala prózu Americký román. S básníkem Milanem Děžinským přeložila výbor z díla americké básnířky Sharon Oldsové nazvaný Papežův penis a jiné básně (Host, 2014).

Obal knihy je dílem Evy-Marie Engström, repro: dybbuk

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.