Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Jiří Melich

Kromě ozvuků surrealisticky asociativních a postupů založených na zvukových vazbách cítíme z Kafkova cyklotronu inklinaci k formální rozvolněnosti; některé básně mají příběhový ráz, některé si pohrávají sv klasickými básnickými formami, jako je haiku. Řada z Melichových textů je založena na pozorování „tehdy“ a „nyní“, na porovnávání uplynulého s přicházejícím. Jako by pro básníka bylo důležité především zachovat si svěží mysl, udržovat se mentálně čilým, neuhnout v pronikavém pohledu na skutečnost, zůstat předvídavým.

Soubor Melichových básní je vybudován okolo vnitřního cyklu věnovaného proslulým modernistickým malířům: Miróovi, Vasarelymu, Picassovi, Šímovi, Chagallovi. Některé z textů zřejmě unikly autorově knize z roku 2003 Pocta Miróovi, jako třeba báseň Jak jsem asi zkazil povodeň roku 2002, která „byla původně napsána v červenci 2002“ a v obrazových smyčkách a fantazijních vizích přibližuje skutečnou ničivou velkou vodu z oné doby: delfín saský a dívka s jednou ponožkou, do níž z nebe natekla voda, dávná láska na snové lodi mezi Lipnem a Podolím, sbírku Kafkův cyklotron uzavírají.

Místy se sbírkou mihne náznak rýmu (jako v básni Předpovídání lásky z etruských tabulek: „Hleď, na nebi bez mraků/ Erinye přehlíží loterie haruspiků!“) či rytmického uspořádání veršů do slok, ba najde se tu i několik svérázných „ne-haiku“. Většinou však jde o básně ve volném verši, situované do rozličných prostředí, do nichž bylo básníkovi dáno nahlédnout: na břehu řeky Charyn, s americkým přítelem v krajinu kazašské stepi, na dálnici D1 na moravském pomezí, na New York University, v lese blízko mládí, do botanické zahrady v Iqualiku, do Sezamové ulice v Semilech, na břeh jezera v severním Ontariu, ocitneme se s Jarmilou v posteli nebo taky v druhém ročníku andělskosti a na obědě s Chagallem.

Všechna tato místa jsou krajinami vzpomínek, „haruspikových halucinací“, přání (viz jím v této rubrice přečtená báseň Země česká leží na břehu moře), doufání, ba i předpovědí (b. Předpovídání lásky z etruských tabulek). A zejména: jsou to krajiny snové, reálné prvky se v těchto básních mísí s imaginativními. Snář Jiřího Melicha lze číst třeba jako pobídku k návštěvě snových krajin, ke zpracovávání toho, co sny nabízejí, k putování v jiných časových dimenzích, k procházce něčím nepoddajným a mlžným, co k nám promlouvá neznámou, a přece naléhavou řečí.

Jiří Melich: Kafkův cyklotron. Dauphin, Praha – Podlesí 2020, 78 stran, náklad 200 výtisků, doporučená cena 248 korun.

Jiří Melich, foto: Archiv básníka

Jiří Melich (*1953), spisovatel a vysokoškolský pedagog. V sedmdesátých letech vystudoval FF UK v Praze, v letech osmdesátých z politických důvodů emigroval do Kanady. Od roku 1995 působil v programu Evropských studií na Carletonské univerzitě v Ottawě i na dalších univerzitách v severní Americe a Evropě. V současnosti je veden jako Associate Professor na univerzitě KIMEP v Kazachstánu. Zabývá se politickou a ekonomickou teorií. Žije v Kanadě a v České republice. Počátkem osmdesátých let vydal v samizdatu sbírku básní Pocta Miróovi. Roku 2003 publikoval útlý svazek svých básní, deníkových záznamů a dalších textů pod názvem Chagallovy kosti (v trávě).

Obálka knihy. Daniel Podhradský, nakladatel, redaktor a grafický úpravce v jednom, použil pro obálku ilustraci Libuše Pražákové, repro: Dauphin

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.