Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Klára Goldstein

Hned zkraje se tak ve Falkenfrau pojmenovává a usvědčuje jazyk a básnické figury v jejich nedostačivosti, slepotě, nepřítomnosti („a slova nikde/ Slepá a daleko“); „synonyma toho, co se děje“, co básnířka chce i nechce zaznamenat a pojmenovat, totiž neexistují, nejsou k dispozici, nenabízejí se. Chceme-li, aby se to „vzájemně dotklo“ jako tam a tehdy, musíme možná rezignovat na pokusy o matný lesk metafor, které by to dokázaly.

Musíme na to jinak. Právě o to se nejspíš Klára Goldstein pokouší: udělat to jinak, zkusit to z jiné strany, proniknout dovnitř skrze jiné vrstvy, protlačit se neznámým tunelem, který možná ústí právě tam. Je to dobrodružné podnikání s nejistým výsledkem, a právě to je na něm přitažlivé a bezprostřední. Čtenář, který se domnívá, že rozumí a ví, o čem jsou tyto básně, je tak hned od prvního textu v roli poloslepého malátného šátrajícího kotěte. Básnířka se mu však neposmívá ani jej neshazuje, pouze přímočaře upevňuje známé pozice, ještě než se pokusí „vynajít nový jazyk“.

Oním médiem je pro ni hudba a jazyk hudby: ta se totiž stává průvodkyní dějinnými i osobními zvraty, je všudypřítomná a odpradávna člověka neopouští, je ve všech neznámých městech, která s Klárou Goldstein letmo navštívíme, aniž bychom je mohli rozpoznat: basová linka větru, housle rozběhnuté k noci, Brucknerova Devátá, Brahmsova Třetí, den ztěžklý v a moll, vysoké c u trati, zpěv linoucí se z divadla, letní přeháňka s klavírníma rukama, smyčce ze strašné dálky, hudba spatřeného znělého ticha. Hudba přehrávaná v hlavě pomáhá vyslýchaným přenést se do chvil sladkosti a opustit na tu chvíli chladnou dlažbu vězení; hudba odpoutává mučené lidi od aktuální bolesti. Hudba přivolává vzpomínky, ozvučuje přírodu a umožňuje křížení času minulého s přítomným i jejich vzájemné zrcadlení.

Klára Goldstein dokáže velmi umně situace, nedějové události a lidská prolnutí nepopisovat, nýbrž naznačovat: redukuje je na scénu u stolu či v pokoji, na náměstí, terasu kavárny… bliknout noční lampičkou. Její básnické texty si uchovávají tajemství téměř nesnesitelná. Kdo byla Falkenfrau, sokolice, ostrozraká žena z prvního oddílu sbírky, která létá i nad scenériemi dalších oddílů a básní, která je stále na lovu a shlíží z výšin? O jakém městě se tu mluví, o jeho měkkých oblinách a paměti v kameni jeho ulic a v cihlách jeho budov? Je to město univerzálně lidské? Je to Evropa? Jaký hrdina tu navěky vysedává na koni s bronzovými kopyty? Také v něm teče krev, cítíme ji na patře, přetrvává i po krveprolití, ba v ústech dalších generací. Také tady se milovalo, čekalo, toužilo, míjelo se.

Můžeme se chytit zmínky o tyrolském Waidringu, výslovně zmíněném v jedné z básní druhého oddílu Druhý příchod? Čtenáři by mohla hlavou probliknout i cesta K. H. Borovského do Brixenu zachycená v Tyrolských elegiích, právě tudy projížděl. O kterém městě, jež „ještě nemá jméno“, a v které jeho době s „kvadratickými šálky na terase kavárny“, se tu mluví? Je možné se držet nápověd (aha, monarchie, aha, kvadratické šálky, aha, Lidové sady ve Vídni, aha, Mahler za okny svého bytu, aha, rakousko-chorvatský Wagram kousek od Vídně), nebo se nechat unášet proudem zrychleného času a mihnuvších se míst, pobýt jen s atmosférou jakéhosi časoprostoru, který je nám blízký, přestavit si v něm vlastní praprarodiče, vlastní prarodiče, cizí prarodiče, sebe samé – sami seběhnout ty prudké schody a zaslechnout cinkot nádobí v příborníku tety Hedy.

Většina básní této sbírky je oproti všem náznakům v jiných vrstvách ukotvena zřetelně v rámci měsíčního cyklu: leden, máj, září – abychom náležitě vnímali, představili si vůně, zvuky, pocit daného měsíce.

Vídeňskost, rakouskost (a ne nutně daná tím, že se tu zmíní úpatí hory Gaisberg nebo Hallstatt) této atmosféry bulvárů, tramvají, klasické hudby a dějin je monumentální, vpravdě monarchistická, a přesto přirozená, lehká i těžkopádná současně, je vážná a nezastavuje se: jako hudba, kterou Klára Goldstein nachází v každém, ve všem a v čemkoli a synesteticky ji přenáší jiným smyslům. „Nejniternější řečí“, nejpravdivějším jazykem, uzavírá tato nová sbírka Kláry Goldstein, je nepředstavitelný zvuk, který proniká a prolíná vším coby obnovující naplnění smyslu.

Klára Goldstein: Falkenfrau. Host, Brno 2021, 76 stran, doporučená cena 229 korun.

Klára Goldstein, foto: Herbert Ritter

Klára Goldstein (*1988) se narodila ve Valašském Meziříčí. Po studiu na konzervatoři vystudovala bohemistiku na FF UP v Olomouci, zaměřuje se na meziválečnou českou poezii a zejména (nejen v doktorandském studiu) na osobnost a poezii Pabla Nerudy a její recepci v československém a českém kontextu. Vydala sbírky Milíře (2016, Weles), Kenotaf (2018, Host), Falkenfrau (2021, Host) a monografii Pokus o nekonečného Nerudu (2020, FF UP). Příležitostně překládá a působí jako redaktorka. Pořádá literárně-hudební večery v Olomouci, kde žije, a ve Valašském Meziříčí.

Obálku vytvořila a knihu graficky upravila Ivana Dudková, repro: Host

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.