Jedna báseň. Autoři čtou: Šimon Leitgeb

„Rukopis se mnou projel Evropu, Ameriku i Asii a z postupně nasbírané přibližně stovky básní se do sbírky dostaly sotva tři desítky,“ osvětlil autor. Výraznou obálku knihy vytvořil respektovaný Jaromír 99.
Recenzenti i porotci se shodují, že jde o minimalistickou poemu o nelehkém dospívání bez rodičů a zázemí, líčenou ovšem bez (sebe)lítostivosti, ačkoli vyznění sbírky je spíše melancholické. Básně jsou rozděleny do tří oddílů (Měsíc ve dne, Pyramida a Životabudiče), čímž se sugesce poemy poněkud narušuje, básně ostatně nesou vlastní tituly a individuální dedikace blízkým.

Texty mají intenzivně dětskou a mluvní povahu, jako by je vyprávěl kluk školního věku tak, jak mu zobák narostl, se všemi škobrtnutími, repeticemi, záplatami, malou slovní zásobou, vedoucí k lakoničnosti, a neumělým, tj. nekašírovaným způsobem vyprávění v obecné češtině. Je to ovšem rafinovaná hra, protože tento způsob básnického vyprávění současně umožňuje nedořečenost, náznaky, pointu – skutečně překvapivé vyvrcholení – uschovanou ve třinácté komnatě za závojem až do samotného závěru knihy.

Ústřední postavou prvního oddílu je „strejda“, muž z příměstského karavanu, kam si kromě synovce-kamaráda vodí ženy, jediná sbratřená duše mluvčího („za strejdou choděj holky z města/ třesou karavanem/ a způsobujou zemětřesení“), která ovšem sotva může či chce nahrazovat rodiče. Jejich přátelský vztah – bez ohledu na spřízněnou genetickou výbavu – je posvěcen fixou vyvedeným tetováním: oba jsou měsíční vandráci (jak z ní název jedné básně) ve snovém dětském světě, ještě málo poskvrněném surovou skutečností.

Symbolem prvního oddílu, a vlastně celé sbírky, je světlo – světlo v jiném světle (viz název oddílu Měsíc ve dne): zvláštnost, s níž jeden světelný zdroj konkuruje jinému, Měsíc Slunci, jiskra z ohniště hvězdám, hořící šíp kometě, svítící cigareta baterce. Osvěcovat, svítit znamená bojovat s temnotou, s nocí – vidět nebezpečí.

Druhý oddíl, Pyramida, čtenáře nenápadně vtlačí do prostředí dětského domova, jakéhosi matného chlapeckého internátu, v němž se touží po holkách v krátkých sukních, které lze milovat jen skrze zamřížovaná okna. Až tady, když se mluvčí přesunul z pískoviště na jeho pozorovatelský okraj, se mluvčí i čtenář dozvídají, kdo jsou strejdovi „krajíci“, s nimiž maká – inu, Ukrajinci.

Leitgebovi se daří zachovat v básních tajemství, která s dospělostí mizí ve prospěch reality, podržet magii dětství do toužebnosti dospívání a odtud do střízlivosti dospění – právě tak dlouho, jak se to muselo podařit rostoucímu klukovi ponechanému tak trochu napospas svému osudu. Ukrajinsky výkonným pomocníkem jsou mu při tom zejména výborně zvládnuté dovednosti básnické zkratky a zhuštění. Dozvídáme se to až spolu s mluvčím, který si nás vodí, je to právě takový šok, jaký musel zažívat vyprávějící chlapec: Strýc přichází do bílé návštěvní místnosti děcáku s rozpaky, kterým sdělovaná odčarování přidávají na břitkosti. Depresivní bezcílnost dnů v dětském domově vyjadřují nejlakoničtěji a nejbolestněji tyto verše: „jedinej cíl dne/ je probudit se a usnout znova/ začít/ jako by začátek a konec/ byla synonyma“.

Strýce v oddílu Pyramida nahradil kamarád z děcáku, staršími kluky šikanovaný Adam. Karavan vystřídaly pyramidy – stavbičky směřující vzhůru, ovšem právě tak křehké, jako je materiál, z něhož jsou stavěny: písek, karty, sny. Zatímco první oddíl zářil ohni svobodomyslného vandráctví a kempingu jako životního stylu, druhý oddíl je zamřížovaný – sugeruje věznění. Ukazuje se, že tma je samozřejmě konec, smrt, školu lze absolvovat jako tabula rasa, nic neznamenající vysvědčení odletí do duhy poskládané do papírových vlaštovek. Dětství končí zřejmě právě v tuto chvíli a dveře se se skřípotem otvírají rané dospělosti – třetímu oddílu, Životabudičům, v němž už je prostor i pro básně nepokrytě společenskokritické (například zde autorem recitovaná báseň Záchoďáci), kdyby snad čtenář tyto náznaky nepochytil z líčeného prostředí od samého počátku.

DOVOLENÁ

adam nechodí do školy
ale do práce
aby moh chodit do školy
povídá si s pánama v autech
a dostává peníze
má jich už tolik
že může jet na dovolenou

Kdo nechodí do školy, nemá už prázdniny, nýbrž dovolenou – právě tak se jmenuje první báseň závěrečné části Betonové pláže. Zatímco Adam se v autech prodává, mluvčí myje jejich čelní skla. Až tady, v poslední části, se ukáže, kdo je Adam („na schodech sedí strejda/ a říká adamovi/ že si mě vymyslel“). Až tady se vypravěčova samota ukáže v tragičnosti imaginárního přítele, svého alter ega, umožňujícího odosobnění, nadhled, pohled shora, a tedy svobodu. Další – to hlavní – tajemství, zachované až na samotný závěr jako pointa. Vrátit se domů, do karavanu, znamená shlížet na rajskou betonovou pláž, na louky, které se zrovna tak vlní jako moře, k němuž je to však nekonečně daleko. Na téhle pláži se Adam mluvčímu definitivně ztratí ve tmě, kterou neprozáří světlo karavanového domova, v němž „strejda spí/ od chvíle/ co sem ho viděl naposled“.

Teď už je tu, na betonové pláži, iAdam, Adam2, dočista sám; v okamžiku zborcení světa obranné fantazie a snů zaručujících přežití – a dovolená může začít.

Šimon Leitgeb: Betonová pláž. Ilustrace na obálce Jaromír 99. až spolu sJT’s nakladatelství, Krucemburk 2020, 40 stran, náklad 500 výtisků, doporučená cena 137 korun.

Šimon Leitgeb (* 1996) vyrostl v Novohradských horách. Je autorem básnické sbírky Mezi náma (Nakladatelství Petr Štengl, 2017) a Betonová pláž (JT’s nakladatelství, 2020). Publikoval ve většině českých literárních časopisů a zastoupen je v antologii Nejlepší české básně 2016 (Host, 2016). Jeho básně byly přeloženy a publikovány v Rakousku, na Ukrajině a v Rumunsku. Žije střídavě v zahraničí a v Českých Budějovicích, kde se aktivně podílí na chodu kulturního života organizací literárně-hudebního pořadu Mezi náma a festivalu Literatura žije!.

Grafická úprava knihy je dílem Marcela Malackého, který pro obálku použil kresbu Jaromíra 99, repro: JT’s nakladatelství

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.