Jedna báseň. Autoři čtou: Jakub Řehák

Na obálce se nachází fotografie právě odpálené, vzápětí se řítící budovy. Přes ni titul: Obyvatelé. Za ní dedikace nedávno zemřelým velikánům české poezie: básníkům Petru Královi a Stanislavu Dvorskému, přátelům autorovým, přesněji jejich památce, a dvě motta, příznačně ve francouzštině: „Et tout le reste est litterature“ (A zbytek je literatura) a „Cet enfant a nous deux“ (To dítě mezi námi). A znovu věnování: tentokrát „V.“. Na zadní straně namísto obligátního medailonu provází fotoportrét básníka poetická definice těch, jež autor v této básnické knize nazývá obyvateli: „Adamantinos. Bruslařky. Číšníci zasažení bleskem. Děvčata z cigaretových zastávek.“ A s nimi ještě mnohých dalších.

Ovšem zaslechl zvuk té zkázy evokované již obálkou Obyvatel vůbec někdo? A je slyšet z otištěných básní? Vždyť postup vzniku básně a její forma jsou čtenářům poezie Jakuba Řeháka dobře známé: omamné obrazy vršené jeden za druhým bez oddechu v oznamovacích větách stále stejné stavby — jako by právě touto marnotratností vědomě, záměrně nivelizovaly svou krásu.

Město, které tvaruje

Obyvatele čtvrté sbírky Jakuba Řeháka, uspořádané do větších a menších dílčích celků, jako bychom tedy znali. Známe i město, které mají obývat? Nikoli tak, že by básník evokoval město právě prostřednictvím jeho obyvatel. Právě naopak: město definuje své obyvatele, tvaruje je k obrazu svému. Kde a kdy tedy jsme, kým je bytost tohoto města? Něco je tu povědomé. Ale také nově podebrané.

Ocitáme se v abstraktním, imaginárním městě básníkovy fantazie, plném fatálních interních dramat, v městě, které by se nám snad mohlo zdát známé: vždyť jsou tu ulice, domovní dveře, rozpálené chodníky, parky, jezdí tudy tramvaje a vlaky, lesknou se tu karoserie aut, kanceláře kypí erotikou. Je to město básnické utopie, místo, které básník vystavěl svým viděním, nikoli konkrétní Praha, Paříž nebo New York s jejich ikonickými místy, památkami a turistickými cíli. New York je támhle v té pasáži, hned za igelitem, můžete tam dojít pěšky z Poříčí. Lisabon se nastěhoval do Prahy v ulici Košické, zatímco v Kodaňské ji začalo požírat Brno: ve sklepích ale totéž uhlí a tytéž brambory, zřejmě ještě ze sedmdesátých let, protože je snad „tohle tvé století?“

Rovněž obyvatelé tohoto města sofistikovaných skrytých dění jsou idealizované typy, figury s rolemi, do nichž je básník pozorovatelsky obsadil; s rolemi, které v jeho skutečném městě bolestně chybí — to je totiž podstatně fádnější a méně dynamické, zívá nudou a vyčerpáním z ní, svíjí se opuštěností. Cítíme, jak osamoceně básník bloudí mezi svými figurami, o jaké zmenšeniny se jedná — takové, které lze zavřít do krabice od bot, jimiž neproudí krev, jejichž maso se sprostě neleskne. Toho varu ale uvnitř kartonové krabice, když se setmí a všechno to začne vylézat a přetékat na umělé osvětlení!

Jaké je ono „slastné jinde“, jak se v něm můžeme cítit? Tak především, jak už známe z předchozích knih Jakuba Řeháka: všechno tu plyne velmi zrychleně, ono to utíká, sotva popadneme dech, chceme-li tomu tepajícímu rytmu stačit. Tady se musí žít ve zběsilém halucinačním tempu překotných dění — nebo aspoň nějak žít. Dění jako by to však byla tupě samoúčelná, nakonec jde o úmorný opakující se průběh, o proces postrádající vyvrcholení, uzavření, výstup.

Čas je proti nám, ubíhá v opačném směru, a chceme-li utíkat s ním, spíše mu klopýtáme v ústrety. Ulice se naklápějí, nedokážeme ani kopírovat jejich úhly a směřování: jsme tu na velmi kluzkém ledu hned od první básně. Také domy se tu překlápějí, jako by chtěly své obyvatele vysypat. Aby ne, pak nutně musí vzniknout pocit, že my — obyvatelé: figury ze dřeva, plastu a kovu — jsme byli pronajati. To město, nyní neopustitelné, si nás pronajalo kdoví od koho, abychom je obývali, zabydleli, než ho převálcují bobtnající vrakoviště, a aby s námi hrálo svou hru.

Město, které nikdo a nic nezboří

Takže nakonec dystopie? Ano, jako bychom četli soumrak nezdařilé civilizace. Na postele kdosi nakladl hrubé deky pro přeživší, extrémní nebo spíš extrémně výkyvovité počasí a povětří jsou vetřelci, náhodní nepředvídatelní společníci, kanceláře dlí v podsvětí, sklepy dosud rozdělené na jednotlivá vlastnictví. V těchto básních po završení léta okamžitě sněží, sníh má zchladit běžící motory našich ramenou. Zvíře, které náhodou vletí oknem do bytu či do kanceláře, je příznakem dávno minulých staletí, kdy příroda byla vytlačovanou součástí měst.

Současně je toto město zákeřně neobyvatelné, neustále klade nástrahy: nakloněnými plochami počínaje a inscenovanou vzpourou konče. Při tom všem — a zejména tím — je omamně okouzlující. Je to stále totéž město, ovšem vybavené zakázanými čtvrtěmi páté kategorie, místy, kam toužící rozmazlené oko sotva dohlédne. Toto dystopické město, které se stává bytostí živoucnější než jeho obyvatelé, které si samo pronajímá jako domácí mazlíky, tak zůstává dílem anti-utopizující fantazie, jeho půvab je nadále neodolatelný, jeho síla neoblomná a člověkem nepokořitelná. Toto město nezboří člověk ani prorůstající příroda.

Řeklo se sníh. Ale protější báseň, báseň na téže dvojstraně, je vždy letní – a to nejen v úvodním oddílu Vláčné období, věnovaném básníkovi Johnu Ashberymu a jeho památce. Nečekaná zima či odcházející léto, horko sálající z chladu („led na zkrouceném dehtu“, „pálící kostka ledu“), takové paradoxní roční období vládne tomuto městu, jak jej odhaluje vstupní oddíl.

Básně Vláčného období jsou přísně zkomponovány do sonetového tvaru: 4433, totiž čtyři strofy v básni, uspořádané do dvou čtyřveršových a dvou tříveršových schémat, v nichž léto a zima tvoří nerozlučnou dvojici, spíš individualitu. Každá z básní tohoto znělkového, ale nikoli zpěvného oddílu končí formulací „tvého pocitu“. Jaké to jsou? „Tvůj pocit: čas pracoval proti tobě“; „Tvůj pocit: byli jsme pronajati“; „Tvůj pocit: myšlenka se rozletí“; „Tvůj pocit: pomluvy uháněly potrubím“. Šest prvních básní tak tvoří svázaný celek a vstup do prostředí města: do jeho ulic, před jeho semafory, do jeho kancelářských budov.

Nástup revoluce včetně počasí

V dalších částech sbírky, počínaje druhým oddílem, vypuká jakási revoluce, puč, krvavé povstání už natvrdo, sirény již otřásají ušními bubínky, tisíce nohou pochodují, zápalné lahve létají vzduchem, tratě zarůstají plevelem a nákupní centra jsou dávno zbořená. Převrat řídí ti dole, jak jinak: členové gangu Adamantinos (diamanty), řidičky tramvají, dělníci, svačinářky a prodavačky z parfumerií, „bundičkáři čepičáři žádné výbory občanského dobra“, nýbrž „Vysmažení fetuláhové se skelným pohledem“. Bojíš se, čtenáři, který jsi velkoryse zahrnut do společného my spolu s básníkem?

A příroda je ještě silnější: bere si své město zpět, vzduch je neprodyšně mléčný, na obzoru se zvedají její gigantické zelené masy („Během jízdy zahlédneš jak se na opačné polokouli/ ulice/ Do výšky zvedá tropická vegetace“) a pohlcují tramvajové koleje: revoluce je dvojí, pomyslnou Prahu polyká pomyslná Brazílie, kanceláří je hotový prales. Tramvaj je poslední nositelkou elektrizující erotické energie. Čas je tekutá a lesklá, vazká substance podobná sirupu či medu.

Velice zvláštní je v této sbírce Řehákovo zacházení s pasivní aktivitou počasí a povětrnostních „vlivů“: chovají se totiž jako živoucí bytosti, všechny ty sněhy, bouře, větry a deště. Žádné „ono prší“, žádná věta jednočlenná, totiž nevyjádřený aktivní podmět, který má čeština v souvislosti s počasím tak navyklý: „na střechách/ Se ustanovilo odpolední nebe“; „Povětří způsobuje že bloudíme“; „Déšť v přesných jehlách/ Prošívá nacucané povětří“; „Povětří bylo s námi“; „Skrytá souvztažnost nás nakazila nebezpečným/ povětřím“; „Vítr zvlnil sloup před rozdrolenou omítkou/ Léto přelezlo ramena“; „Vítr nás hladí jako neviditelná ruka“; „Začal poletovat a vířit sníh// Sníh dopadal na holičství a sběrné dvory“; „Odpoledne padal na ramena sníh/ Měnil se na písek prosévaný mezi prsty“.

Projevy počasí a jeho radikálních akčních změn jsou příznakem větších změn, těch zásadnějších… Se změnami povětrnostních podmínek „změní se srdce i hlava“; „Vítr ohybá trávu a ve vzduchu je cítit slaná příchuť/ změny“; „Změna vzduchu je cítit.“ Je hmatná. My se měníme spolu s ním, nastává celá série radikálních proměn: „Před domem se měníme v putující oblaka“; „Naše hrdla se promění v nekonečný sirup času“; „Nebe se proměnilo ve žlutý pudink“; „Dlaně se měnily v rezavou mříž“; „Z těla se stala šňůra natažená nad údolím“; „Horko vás proměnilo v nové bytosti“. Nábytek mění postavení, projíždějící auta se mění v dým, tramvaj v pojízdný pokojík, sobotní noci v noci zubařů. „Ale i my se brzy proměníme“ — běda, v procházející mrtvoly, v páry, jejichž žaludeční stěny zbarvila „jedovatá květina počínající nenávisti“. A také nezapomeňme, že „skutečnost bude brzy definována jinak“.

Mrazivo v letním parnu

Ledová horečnatost nynější básnické sbírky Jakuba Řeháka má tedy, zdá se, tentokrát ráz utopicko-dystopický. Počasí už není ani rozmarné: je zcela svéhlavým příznakem a nositelem neodvratné katastrofické změny, přičemž tato změna je ztrátová, o něco zásadního přijdeme. Takto mrazivo tu je, v letním parnu, žádoucí tělo je nepřítomné a přátel, těch z básnického „Dovětku“, se nelze dovolat, patří minulosti.

Tentokrát je Řehákovo my úkladné: spolu s ním se řítíme do jeho katastrofy, strhává nás svým my s sebou do nově definované skutečnosti, o níž nevíme nic než to, že bude „přemožena nudou“ a táhnoucím se medem únavy, na kterou — na nakloněné rovině, jež se právě převrací — chcípneme. Protože jakkoli velký díl této sbírky slibuje, že Budoucnost počká, tato „Veliká lednice bez vlastností“, jak je patrno, nikdy ani čekat nezačala. A stejně tak „příští vyléčený svět“, který by snad nahradil tento nemocný, ten, co pálí jak kostka ledu.

Jakub Řehák: Obyvatelé. Fra, Praha 2020, 112 stran, doporučená cena 159 korun.

Jakub Řehák v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma

Jakub Řehák (*1978), básník, recenzent, esejista, redaktor. Narodil se v Uherském Hradišti, vyrůstal v Luhačovicích. Maturoval na gymnáziu v Uherském Brodě. Studoval dvouletou nástavbu Vyšší odborné školy filmové ve Zlíně. Nyní žije v hlavním městě, kde pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze. V roce 2008 knižně debutoval sbírkou Světla mezi prkny, která byla v následujícím roce nominována na cenu Magnesia Litera a na Cenu Jiřího Ortena. Roku 2012 publikoval sbírku Past na Brigitu, za niž posléze obdržel cenu Magnesia Litera za poezii. V roce 2016 zveřejnil sbírku Dny plné usínání. Recenzentsky spolupracuje s časopisy Tvar, A2 nebo Souvislosti. Obzvláštní zájem má o surrealistickou a post-surrealistickou poezii, konkrétně například o Andrého Bretona, Vítězslava Nezvala, Petra Krále, Stanislava Dvorského.

Obálka nové básnické sbírky Jakuba Řeháka, repro: redakce ČT art

Natočili: Petr Šprincl a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.