Jedna báseň. Autoři čtou: Jiří Šimčík
Kdyby čtenář poezie pocítil potřebu a odhodlání přečíst si sbírku, která by vystihovala nějaký obecnější trend či směřování autorů a autorek české básnické generace Z, možná by mohl sáhnout právě po debutové sbírce básníka a aktivisty Jiřího Šimčíka Vězeňská strava.
Dovolím si nad touto sbírkou určitá zobecnění o mladé domácí básnické tvorbě, aniž bych porovnávala a snad i aniž bych Šimčíkovi a jiným jménům ubírala na jedinečnosti poetického gesta. Něco totiž mají tito básníci a tyto básnířky přece jen společného a oněch rysů není právě málo na to, abych se o něco takového nezatoužila pokusit právě v této rubrice.
Podle mého náleží Jiří Šimčík k autorům, jimž se daří vystihnout generačního ducha nejvýmluvněji: podchytit nastavení nejen básnické, ale řekněme životní, hodnotové a postojové, které je pro generaci Z příznačné. Činí tak ve verších, které označuje jako surrealistické, ale ony budou spíš záměrně přetržitě asociativní. Tato metoda se ukazuje jako účinná, sugestivní a – také rytmicky – efektní.
Co zbývá než akce?!
Co to tedy je, co nejmladší básníci a básnířky sdílejí? Pocit vězně bez mříží, který dostává okýnkem blátivou a bezbarvou stravu z kantýny pomalu se dotáčející světové kuchty. Problém je, že tento vězeň sedí neprávem: nijak se neprovinil. Aktivistický zápal, hněv na svět, který je mladým zanechán k obývání a přežívání staršími generacemi, které to fatálně podělaly. Spoléhání se tak leda na sociální nejistoty, nedůvěra a odpor k „systému“, pocit absence smyslu, který zabraňuje jakémukoli snažení a tlumí všechny ambice v zárodku. Hmotná nouze, ba chudoba, která tlačí obyčejného člověka nutně jen dolů a níže. Vůle vidět a povystrčit vše, co je označeno za menšinové, utlačené, podrývané, umlčované.
To všechno vede k přesvědčení, že jedinou cestou ke společenské transformaci jsou „akce“, akčnost s revolučním potenciálem, s výrazně antivýkonovým a antikapitalistickým tahem. Kdo skutečně žije v chudobě a materiální nouzi, toho cesta se ráda stočí směrem k pomáhajícím profesím. Kdo je tlačen ke konzumu, zhladoví. Kdo je bičován nároky, upadne do letargie. Šimčíkovi, který debutoval jako ještě -náctiletý, se ovšem, myslím si, daří nebýt jen aktivistický a nevidět jen rudě, ale snad skutečně aktivizovat: ty, jimž jsou jeho básně určeny, čtenáře a čtenářky.
Na obálce byla využita fotografie od Františka Mikuše, repro: Dobrý důvod, Nová Říše
Jiří Šimčík: Vězeňská strava
Dobrý důvod, Nová Říše 2022, 72 stran, doporučená cena 177 korun.
Asociální sítě
Souvisejícím tématem je pak „digitál“ a sítě, které jsou mnohem spíše asociální než jakékoli jiné, jak jistě všichni víme. Je těžké vložit to do veršů, aniž by vznikl kýč, banalita nebo patos. U Šimčíka je „digitálno“ spíš tušené; mnohem víc tu vynikají citované reklamní slogany, všudypřítomný smog, především verbální – určitá umatlanost jazyka, znečištění nikoliv nepodobné tomu environmentálnímu a společenskému. V těchto verších je častou figurou citace sloganu či hesla, ohyzdné markeťácké či sebeprezentační ptydepe, které se zvrhává v básnickou řeč, pokud je náležitě pozdviženo nebo ještě více podraženo v kolenou. Do prostředí, kde se vcítění a sounáležitost nacházejí v závorce, se vejde víc hněvu a frustrace z toho, že právě tomu, kdo chce vcítění a sounáležitost nabízet a hodlá jim zasvětit život, se jich nedostává. Kde se „dělá umění“, tam je možné a žádoucí je pojímat jako „akci“.
Avšak podíváme-li se na Šimčíkovy verše zblízka, uvidíme, že zdaleka nejsou tvořeny netradičně, novátorsky, experimentálně, prostě ne-klasicky. Naopak, autor se k tomu, co označíme za básnický obraz, metaforu, formální prostředek, repetice a další opakovací figury, často obrací.
Pro mladou generaci je rovněž typický cit nejen pro krajinu a životní prostředí, ale také pro domov či pro to, co z něj zbylo. Málokdy jsou to konkrétní domy, byty či zahrady, o to častěji je to region nebo svérázné město. Domovem může být také náznak dialektu, typická flora nebo specifické problémy určitého regionu. Na obálce Vězeňské stravy je fotografie s valmezovským motivem; valašský domov je pro mladého básníka podstatný a vrací se tam ve verších i fyzicky.
Většinu textu tvoří básně z Valašska z doby, kdy tam autor ještě bydlel: zdejší rázovitost, svéráznou verzi upřímnosti, oblibu místních v úniku k pití, ale také autorův zdůrazňovaný motiv, totiž perifernost vnímanou na různých rovinách symboličnosti, vkládá do básní opakovaně. Téma života na vyloučeném okraji zúročuje při studiu sociální práce i v básnické tvorbě – je nějak potěšující vidět, že lze žít v souladu s tím, co v básních deklaruji. Třeba to, že skutečně chci pomáhat, že se to chci naučit. Kde se nedostává jistot, tam je z nejistoty nutné těžit. Kde se žije kompromis, je potřeba být nekompromisní. Komu zhořkl v pronajatém pokoji průměrný liberalismus, bude mít potřebu být mimořádně neliberální. Kde nejsou pozice, je třeba zaujmout nějakou pózu.
Přání nepřání
Revoluce, jejímž spouštěčem jsou vztek, hněv a frustrace, se v moderní společnosti vždy rýmovala s vymezováním uměleckým, totiž s avantgardou, se snahou drát se o protiproud, ale nevézt se s ním. Přála bych všem mladým básníkům, aby se jim to dařilo, aby se jim vedlo přetavit zlobu do ne-odevzdanosti a ne-rezignace, ale současně ne do čirého obvinění, opovržení či útoku. A aby nadále nacházeli zbytky smyslu a opodstatnění v umění, třeba v psaní básní.
Ovšem lze to po nich vůbec chtít a máme po nich vyžadovat jen opatrné naštvání a dostatečně citlivý vztek? Máme právo vyžadovat jakýsi respekt „ke starším“ a „zkušenějším“, pokoru vůči generaci rodičů a učitelů a jejich vágní „znalosti terénu“? Na jakém podloží stojí naše modla životní zkušenosti? Není vratší než nevydobytá nesmlouvavost?
Jiří Šimčík, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Jiří Šimčík (* 2003) pochází z Valašska. V Brně studuje sociální antropologii a sociální práci. Hraje na tenorsaxofon s kapelou Bb. Pořádá autorská čtení, publikoval v několika literárních časopisech a básnicky debutoval přítomnou sbírkou Vězeňská strava. Zabývá se levicovou teorií i praxí, působí v hnutí za klimatickou spravedlnost Limity jsme my a ve feministickém kolektivu SdruŽeny pracuje jako jazykový korektor v platformě pro sociálně-ekologickou transformaci Re-set.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
