Jedna báseň. Autorky čtou: Simona Racková

Noční převádění mláďat je souborem (zdaleka ne pouze mateřsky) provázaných emocí: obav, něhy, lásky; a doplněn je o dimenzi vzpomínky na vlastní dětství a mládí, které se s dětstvím potomků probouzí k nové barvitosti a znovuprožití – pokračuje. A samozřejmě také ke srovnávání: jaká jsem byla ve věku mých dětí já? Jaká byla má matka v mém nynějším věku? Kde na křivolaké trajektorii mezi narozením a stářím se právě nyní nacházím – a kolik v tomto zjitřeném čase přechodu zbylo prostoru pro dětskou naivitu a čistotu, kolik pro mladou touhu a toužebnost, jakou část si uzmula každým rokem utužená dovednost pečovatelství, ochranářství, provázení a co všechno na první pohled překryla, ale skutečně jen na ten první? Jeden z oddílů se ostatně jmenuje Inverzní životopis – to se tak s dětmi odvine vlastní život v podivné smyčce.

Tohle bychom možná znali z předchozích sbírek Simony Rackové. Ale tahle je v něčem jiná, možná v tom, jak ty předchozí shrnuje a objímá.

Obálku navrhl Petr Pavlán a využil při tom ilustrace Václav Rodka, repro: Protimluv

Otázky ze života lvice

Lyrická mluvčí sbírky Noční převádění mláďat je jako lvice, která tmou převádí svá lvíčata přes divokou vodu, na bezpečnější místo: do světa, který by snad mohl být méně špičatý a hranatý, ovšem nepřestal by být skutečný. Nebo, a současně, je převádí na místo mnohem nebezpečnější: to začíná tam, kde jim končí dětství, kde přerůstají. Pozoruje, jak si mláďata hrají a při tom dospívají, jak lvíčatům rostou zuby, ukazuje jim, kde trhat, kdy vrnět, ale tuto schopnost neztrácí ani pro vlastní potřeby. Jak těžké je zůstat svalnatou pružnou a důstojnou lvicí, vůdkyní smečky, silnou, obezřetnou a třeba i ostrou, pakliže je to třeba, a současně se moci schoulit do klubíčka a doufat, jakkoli se toto od lvic rozhodně neočekává a nechce? Vždyť noci jsou horké a ozářené hvězdami, rána plná příslibů, touhy se prořezávají „jak druhé zuby“ a nic není pryč: tak proč (se) krotit, proč být pořád ve střehu… Proč spoléhat na „rychlá řešení“ a „pevná rozhodnutí“. A existují přece také nenarozená mláďata. Existují stejně tak jako ta narozená. I ta možná zahřála „teplem bezbranných“ schod tohoto domova (hnízda, nory), který jsme pro ně pracně zbudovali.

Hned první báseň má divoké zvíře v názvu: Pohladíš šelmu? jmenuje se úvodní text a knihu neotvírá nadarmo; Simona Racková drží tento tón podmanivě nebezpečné, provokativní otázky v celé sbírce. „Není se čeho bát, když jdeš/ do neznáma…“, ubezpečuje dvojznačně. Vždycky jsou tu dvě možnosti, a ty stojí proti sobě: „Zítřek, den který miluješ, bude/anebo nebude. Jediné, co je jisté“; „jako pokaždé, jako nikdy“; „Když se dna dotkneš/ už to není dno“; „Dnes si nebudu máčet vlasy, řekne/ a namočí si je“; „Budu/ u všech tvých slov,/ nebudu u žádného…“ – volba je „svině“ i „slast“. Na tuhle mluvčí není spolehnutí, stejně jako ona se nemohla spolehnout.

Šelma má jemné polštáře tlap, má hebkou srst a sametové oči – tak klamavě něžný a jemný je její zevnějšek i hladký tvar kočičího hřbetu.  Šelma ovšem zanechává stopy a otisky, sama stopuje. Spoléhá na své instinkty a smysly: lvici, která promlouvá, kňučí i řve v této poezii, byla nabídnuta opulentní hostina: vše tu voní, „… šíří se pachy,/ závany a zvěsti“, a intenzivně chutná. Tvary vybízejí k ohmatání, síla dotyku je cítěna i ctěna, větří se, oči vidí skrz, před zvukem nelze zavřít uši, extáze strhává svým rytmem, teplo sálá – je horko a je bouřka! Šelma ve dne spí a noc je její: „Některá zvířata/ se probouzejí ráno, ta ale nepotkávám./ Jen noční tvory“.

Nesmím zapomenout na svobodu

Kromě oblíbeného modu otázek, figury opakovací či pro Rackovou příznačné hry s podobně znějícími slovy (zouvání a zoufání, otře se a otřese, svítání a svý tání, slovo mangold se skládá „z man a gold“, „Oreo a pareo. Vychutnej si/ náhodný souzvuk“) je zde výrazný prvek nabádavých příkazů, které jako by mluvčí udělovala sama sobě: musí se upomínat na to, že je „zcela svobodná“, málem by na to totiž zapomněla. „Vlasy ti musí hořet, takovou tě chci“, požaduje on, ale mnohem spíš ona sama. „Neohlížej se“, nabádá, „Možnosti, možnosti!“ upozorňuje, „je léto, můžeš/ dělat chyby“, povoluje (si). Ohně jsou tu vůbec časté, tak časté, jako se tu vzněcuje plamen touhy, od nějž v několika básních chytnou vlasy; „Než jsem šla spát/ všechno jsem uhasila“. „Kdo barví/ oheň/ kdo přikládá?“ – Šelma se přece bojí jedině ohně, a jen plamen ji současně tak láká: oheň není totéž co požár. Prérie, její jeviště, se vznítilo od blesku: v této sbírce je bouřka neustále. Hoří i voda v kašně.

Kromě všeho jiného z Nočního převádění mláďat čiší rozmarnost, jejich mluvčí ráda pošťuchuje: jako by se jen protahovala, aby předvedla své křivky, vědoma si jejich krás a šalebnosti: ale drápy má zaťaté a periferním viděním se udržuje v bdělosti. Šelmí svět šelma zná – ale co ten rybí? Ten je cizí, nezbadatelný, tomu těžko porozumět, zaleskne se, zatřpytí – a zmizí.

Šelma, oheň, voda, ryba, víla, mláďata, vlasy – to jsou ústřední symboly této knihy. Jejich společný svět má mnoho sytých zákoutí.  Je třeba se bránit „ženské poezii“ a „ženským básnířkám“, ne poezii plné ženství, psané třeba ženami. „Když nemůžu psát o mužích/ píšu o ženách…“ vypráví kdosi v jedné básni. Lvice nemá v tomto ohledu omezení, snílci opravdu mění svět. „… šelmě se podívám do očí/ i té v hlavě, i té v srdci“. Čtenář taky smí.

Simona Racková: Noční převádění mláďat. Ilustrace Václav Rodek. Protimluv, Ostrava 2021, 96 stran, doporučená cena 199 korun.

Sledovat debatu

Simona Martínková, celým jménem Simona Martínková Racková ( * 1976). Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka. Narodila se v Praze, kde také vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2012) a dvoudílné Antologie české poezie (dybbuk, 2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně, roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není (bibliofilie s linoryty Pavla Piekara). V roce 2015 následovala sbírka Tance, v roce 2017 sbírka Zatímco hlídací psi spí. Nejnovější její knihou je sbírka Noční převádění mláďat. Básně publikovala v řadě časopisů a v ročenkách Nejlepší české básně 2016, 2017 a 2019. Je vítězkou Drážďanské ceny lyriky 2016 a soutěže Básně CZ/SK 2017. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna.

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.