Kam ses to, Bogane, kam ses to ztratil?
Na Nové scéně Národního divadla v Praze se od loňského prosince uvádí opera Miloše Orsoně Štědroně nazvaná Don Hrabal. Toto je velmi osobní poznámka, která si všímá jediné věci: zda je postava spisovatele Bohumila Hrabala v této opeře nějak k uchopení a pochopení.
Mám rád, jsou mi sympatické Štědroňovy hudebně-divadelní portréty kulturních osobností: ať básníka Ivana Blatného (Kabaret Ivan Blatný, 2007) či architektů Josefa Gočára, Pavla Janáka a Jože Plečnika (Divadlo Gočár, 2012) i Václava Havla (Velvet Havel, 2014). Don Hrabal pokračuje v této „biografické“ linii, která je ostatně u Štědroně početnější, než jsou ty tři kusy, které jsem tady právě uvedl. U všech těch osobností Štědroně lákalo, jak říká v rozhovoru pro program Dona Hrabala, „konfrontovat jejich lidství s uměleckou velikostí – bez pivních, mučednických nebo naivních nálepek“. Všechny tři vzpomenuté tituly ovšem měly podobu hudebně-literárních kabaretů, v nichž se ústřední figury projevovaly mluveným slovem i zpěvem. Vždy byly uchopeny herci, na něž daná role pochopitelně kladla docela prekérní pěvecké nároky, které zvládali právě a jen jako herci, nikoliv jako bytostní a profesionální pěvci. Ve všech těchto kabaretech téměř logicky – právě proto, že to byly kabarety a střídalo se v nich mluvené slovo se zpěvem – byly patrné odstup, ironie, hravost; ona ironie dovolila „překrýt“ i tu nejistotu v hereckém zpěvu.
Teaser k představení Don Hrabal – Roman Janál při zkouškách, Národní Divadlo & Maur film, zdroj: www.youtube.com Prakticky nic z toho neplatí u Dona Hrabala. To je čistokrevná opera, bez mluveného slova. Hlavní role byla Štědroněm ušita na míru barytonistovi Romanu Janálovi, který tu zpívá a hraje, promiňte mi tu prostinkou charakteristiku, moc pěkně. Ale v sedmdesáti minutách, které zabere opera s podtitulem Poetické obrazy ze života Bohumila Hrabala (těch obrazů je celkem devět), je ten Janálův muž figurou, k níž se jako divák nedostanete, anebo jen málo, na dohled, nikoliv na dotyk. Trochu krutěji svůj dojem formuloval v Divadelních novinách jejich šéfredaktor, operní kritik Josef Herman, který napsal: „Se Štědroňovým portrétem Hrabala si však nevím rady – zdůrazňuje Hrabalovy osudové ženy, navíc vesměs trochu fúrie, co mu ničily život, vidí Hrabala jako sukničkáře, probírá jeho neradostný rodinný život. Jeho Hrabal by mohl být jakýkoliv životem otlučený muž, Štědroně vlastně nezajímá jako famózní spisovatel, štamgast z pivnice U zlatého tygra…“ Herman se dále ptá „nakolik takto koncipovaný portrét může být nosný pro operní dílo“. Otázka je, co lze vůbec čekat od operního „portrétu“ nedávno zemřelého spisovatele, zda na to opera jako umělecký druh vůbec má k dispozici nástroje, a když ano, pak jaké a provozovatelné za jakých podmínek. Zda zkrátka sedmdesát minut a devět „poetických obrazů“ může v principu vládnout schopností evokovat figuru, která obsahuje jak rozměr lidský, tak její dimenzi tvůrčí.
Roman Janál coby Bohumil Hrabal čili opera Don Hrabal uváděná na Nové scéně Národního divadla v Praze, foto: Hana Smejkalová/ND Podle mě – a berte to prosím jako názor hudebního laika – obsahuje Don Hrabal některá výborná místa jak po stránce hudební, tak inscenační. Ovšem vznášení se a tancování protagonisty na Nové scéně v oněch „poetických obrazech“ jako kdyby vlastně jen odevzdaně přistoupilo na přesvědčení o specifičnosti opery coby uměleckého druhu, v níž postava je vždy svého druhu zjevením „bez masa a kostí“, nástrojem lidského orgánu zvaného hlasivky. Štědroňův Bohumil Hrabal je zkrátka příliš „umělý“.
Nejbližší šanci učinit si svůj vlastní, osobní dojem, což je vždy beztak nejlepší cesta, máte 6. února, kdy je Don Hrabal na programu Nové scény Národního divadla.
