Kam utéct před dospělostí? Do Evropského domu v Bordeaux

Ondřej Macl (*1989) vtrhl na scénu ve velkém stylu. Za debutovou básnickou sbírku/žánrovou koláž Miluji svou babičku víc než mladé dívky z roku 2017 získal Cenu Jiřího Ortena. Autor zde s překvapivou suverenitou střídal stylistické i žánrové polohy, a tak jsme se mohli dohadovat, kam se bude ve výrazu ubírat příště. Předloni to vyhlíželo na poezii: to publikoval básnickou sbírku K čemu jste na světě. Ovšem na konci loňského roku zveřejnil prozaický debut Výprava na ohňostroj.

Vypravěčem a protagonistou Maclovy novely je pětadvacetiletý Ondřej, který po absolvování vysoké školy neví kudy kam, a tak se přihlásí jako dobrovolník na roční stáž do Bordeaux, již zaštiťuje Evropský dům. Co tam bude dělat, Ondřej moc netuší, pro mladého muže skýtá účast především oddálení nevyhnutelného rozhodování se, co dál se svým životem, respektive oddálení chvíle, kdy bezstarostnost mládí definitivně padne a člověka už nebude živit „milující tatíček“.

V rámci zmíněného projektu se Ondřej setkává s další desítkou (počet se později ještě o jednoho člena rozšíří) mladých lidí z celé Evropy – od Finska po Řecko, od Ruska po Španělsko. Jedním z úkolů, který účastníci projektu při seznamování dostanou, je vyjmenovat alespoň tři stereotypy týkající se jejich země. Právě stereotypy, které si s sebou každá národnost nese – navzdory globalizaci a do jisté míry i navzdory realitě –, tvoří jeden z dynamických prvků prózy. Čtenář má totiž neustále tendenci ptát se, nakolik je ta která vlastnost či ten který projev dané postavy rysem její individuality, a nakolik důsledkem toho, že pochází z Rumunska, Francie nebo třeba z České republiky.

Evropa – a Evropská unie – se v Maclově novele, časově situované mezi roky 2015 a 2016, ocitá ve vleku migrační krize. Jedna z kapitol začíná neblaze proslulým výjevem utopeného chlapce; později se Francie – a s ní i mladí evropští dobrovolníci – vyrovnává s teroristickými útoky, při nichž atentátnici zaútočili nejprve během fotbalového zápasu mezi Francií a Německem a následně i na několika dalších místech v Paříži. Bordeauxští dobrovolníci se semknou, ovšem stejně intenzivně – ne-li intenzivněji – jako dramatické veřejné události prožívají karaoke večer, na němž Ondřej zpívá upravenou verzi písně Barbie Girl. Vypravěč také musí absolvovat půtky s otcem, který se bojí „islámu jak lepry“.

Macl je spisovatelem erudovaným, což potvrzuje jak debutová sbírka, tak třeba eseje, které publikoval v obtýdeníku Tvar i jinde. Autorova poučenost dějinami literatury se ve Výpravě na ohňostroj projevuje například v jedné úvodních scén, po níž se vypravěč rozhodne, že se bude řídit imperativem „vynalezni vlastní osud“, a odjede tedy do Francie (čtenář by si tu, coby jakýsi manuál, mohl vzít k ruce literárněvědnou práci Daniely Hodrové Román zasvěcení).

Macl (obdobně jako v debutu) také našlapuje kolem hranic klišé a kombinuje vysoké s nízkým – i na úrovni jediné věty: „Nechť poezie splaskne na otloukané dvojverší láska/páska, a to páska výplatní.“ Nebo: „Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly.“ Zatímco ve sbírce Miluji svou babičku víc než mladé dívky autor dokázal přesně odhadnout hranici, kdy jsou tyto postupy funkční – i z toho důvodu jde o vynikající debut –, ve Výpravě na ohňostroj si čtenář autorskou suverenitou tak jistý není. Mnohé hříčky působí trochu lacině. Rovněž některé autorovy (povětšinou ironicky podbarvené) stylistické výboje by nebylo od věci mírnit – třeba erotická scéna, v níž to „klouže jak dobře promazaná lyže“ je poněkud literárně kluzká. Rovněž nad některými úvahovými pasážemi vypravěče, jimiž Macl nešetří, začne čtenář spíš zívat, než že by přehodnocoval ustrnulé myšlenkové vzorce. Nic na tom nemění, že vypravěč si je rozumování vědom a ironizuje je: „Pro ty z vás, kdo při četbě rádi odpočíváte a vadí vám v tom má mudrlantská osoba, je zajisté zklamáním, že mě tentokrát nikdo ze psaní nevyrušil.“ Leccos by mohla korigovat patřičná redakce textu, o níž si však v tomto případě nelze dělat iluze – vzhledem k množství hrubek a dalších lapsů (špatně odsazené začátky odstavců).

Na jednom místě se Ondřej zmíní o zamindrákovaných postavičkách z anti-pohádek „Michela Houllebecqa“ (je myšlen Houellebecq). Při četbě přitom zjišťujeme, že trajektorie, již v knize Ondřej opisuje, se postavám z Houellebecqových knih vcelku podobá – tedy až na ty mindráky. Namísto nějakých hodnot či idejí zažene Ondřeje do dobrovolnického projektu Evropského domu neochota postavit se realitě čelem; stručně řečeno: pohodlnost. Neví, jak naložit se vztahem se svou dívkou. Ve Francii se tak nějak plácá od ničeho k ničemu, neustále mudruje a dojde i na „houellebecqovskou“ rezignaci (byť jí Ondřej nepropadne tak fatálně jako někteří protagonisté z knih francouzského romanopisce). Aby však bylo jasno: Macl není epigon. Vytváří osobitou verzi životní šedi, jíž jeho Ondřej chtě nechtě musí nějak čelit.

Ondřej Macl na poli prózy neoslňuje jako v případě debutu, ale prozaici vesměs zrají déle. Od tohoto autora se můžeme dočkat ještě velkých věcí – už jen proto, že erudice, jíž disponuje a již se nezdráhá použít (a třeba i trochu shodit), se z české literatury začíná znepokojivě vytrácet.

Autor je literární recenzent.

Obálka prozaického debutu Ondřeje Macla, repro: Nakladatelství Petr Štengl

Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2019, 136 stran, doporučená cena 200 korun.