Když je co číst: Konvalinka nejen o covidu, co dělá duše s tělem, plody vášnivé čtenářky a nové zdi mezi námi

Sestava pro tento den obnáší čtyři práce z literatury faktu; dvě jsou domácí, dvě překladové. Začínáme knižním rozhovorem, následuje psychosomatická studie, poté svazek rozličných textů o literatuře a nakonec politicko-historické pojednání.

Hovory s exponovaným mužem

Biochemik Jan Konvalinka (*1963) neměl ani před covidovou pandemií k médiím úplně daleko – připomeňme, že v první dekádě tohoto století měl s Milanem Uhdem v ČT diskusní pořad Čaj pro třetího. Ovšem jeho nynější angažmá je zcela jiného rozměru: stal se koordinátorem akademické iniciativy zajišťující pomoc s testováním na covid, poskytl řadu rozhovorů a s redaktorkou Českého rozhlasu Plus Barborou Tachecí vede pravidelné debaty o aktuální covidové situaci. Konvalinka reprezentuje střízlivý pohled na věc, preferuje odbornost před efektní apokalyptičností nebo naopak před frajerskou povýšeností nad současným stavem. V tomto vyhroceném čase stačil Konvalinka mezi dubnem a zářím odpovídat na otázky publicisty a spisovatele Aleše Palána (*1965). Výsledkem je svazek Spánek rozumu plodí příšery. Zcela integrální součástí velkoryse pojaté publikace jsou fotografie Jana Šibíka (*1963), který Konvalinku průběžně portrétoval nebo fotografoval na pracovišti a zároveň dokumentoval vylidněné pražské ulice a jiná místa zasažená pandemií.

Jedna pasáž z knihy Spánek rozumu plodí příšery: „Někdy si myslím, že musíme spadnout až na dno. Ale doufám, že nemám pravdu. Krize jako ta covidová nás možná popostrčí, abychom si uvědomili, co je podstatné. A že se nedá všechno svázat do předpisů, že se nemůže jen bát zneužití a musíme si trochu víc věřit – a doufat v improvizaci a svobodnou tvořivost. Když toho někdo zneužije, potrestejme ho, ale nesvazujme se předem. Politika se bohužel dělá způsobem, který lidí straší a emocionálně v nich vyvolává dojem, že všude kolem jsou jen darebáci, kteří kradou a podvádějí. A že je třeba přijmout přísné zákony, aby k tomu nemohlo odcházet. Druhým extrémem je řízení státu jako firmy, kdy odbouráváme všechno, z čeho není přímý užitek, i veškeré diskuse, které jenom zdržují. Což se naštěstí zatím tak úplně nedaří.“

Obálka vytvořená Alešem Ledererem s využitím fotografie Jana Šibíka, repro: Prostor

Aleš Palán, Jan Šibík: Spánek rozumu plodí příšery. Jan Konvalinka v rozhovoru o covidu, právu na omyl a historickém optimismu. Prostor, Praha 2020, 320 stran, doporučená cena 397 korun.

Domluvte se s vaším tělem

Když se u nás řekne psychosomatika, téměř automatiky naskočí jméno Radkina Honzáka, popularizátora této disciplíny. Kniha švýcarského profesora Johanna Caspara Rüegga (1930–2018), která poprvé vyšla v roce 2001 a o deset let později se již dočkala pátého vydání, z něhož byl také pořízen český překlad, je zacílena ne úplně populárně, tedy víceméně zábavně, ale také to není vysoce odborná práce. V úvodním slově ke knize akcentuje Gerd Rudolf právě i toto: „Přistupuje k tématu s vědeckým nadšením, ale také s nezbytnou opatrností vůči dosud nedokončenému. Současně usiluje o to, přeložit často obtížně srozumitelný vědecký jazyk tak, aby souvislosti byly srozumitelné i pro čtenáře, kteří nejsou vzděláni primárně v přírodních vědách nebo medicíně.“ Rüegg v knize rozebírá kupříkladu psychosomatiku chronických bolestí nebo to, jak mozek a psychika působí na srdce a krevní oběh, což byla jeho speciální disciplína; dále se rozepisuje o tom, co dělá stres s imunitním systémem či o tom, jaký je vztah psychosomatiky a paměti. O důležitosti Rüeggovy práce pro české prostředí svědčí i to, že vydání finančně podpořilo hned několik tuzemských psychosomatických pracovišť.

Jedna citace ze svazku Mozek, tělo a duše: „Vždy, když se na ‚kouzelném vrchu‘ ohlásila návštěva, dostali ve stejnojmenném románu Thomase Manna pacienti s tuberkulózou zvýšenou teplotu, nebo dokonce horečku. Již dlouho je známo, že psychosomatické procesy mohou ovlivnit průběh tuberkulózy. Také některé bolesti v krku jsou nezřídka vyvolány psychicky, napsal Viktor von Weizsäcker (1886–1957), který vytvořil termín ‚psychogenní angina‘. Dokonce i průběh virové chřipkové infekce může záviset na aktuální psychické zátěži. Velký psychický stres inhiboval imunitní obranu dobrovolníků, kteří se nechali infikovat viry nachlazení ve studii Cohena a spolupracovníků (1991). Dokonce i prognóza rakoviny se může zhoršit při stresu nebo depresi…“

Obálku vytvořila Kateřina Tvrdá, využila pro ni ilustraci z fotobanky Shutterstock, repro: Portál

Johann Caspar Rüegg: Mozek, tělo a duše. Neurobiologie psychosomatiky a psychoterapie. Úvodní slovo Gerd Rudolf. Přeložili Jaromír Kabát a Kristýna Lucáková. Portál, Praha 2020, 312 stran, doporučená cena 555 korun.

Setkání vášnivé čtenářky

Lucie Tučková (*1981) vystudovala romanistiku. Z této nekonečně rozlehlé literární krajiny si za svůj díl zvolila tvorbu Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka, kteří žili v Petrkově na Vysočině (v roce 2013 Tučková publikovala knihu Suzanne Renaud / Petrkov 13). Na Petrkov také nejednou mířily autorčiny kroky za jejich syny Danielem a Jiřím Reynkovými. U Tučkové je psaní o literatuře bytostně spojeno se vztahem – musí se s tvůrci potkat, a to buď symbolicky, nebo reálně, fyzicky. To platí kupříkladu u příspěvků s básníky Zbyňkem Hejdou či Pavlem Zajíčkem. Svazek Sítem slov autorčiny příspěvky o potkávání se s texty a s tvůrci člení do tří oddílů. V prvním, nejrozsáhlejším, čtenář nalezne interpretační studie. Jedna z nich, osmdesátistránkový Filozofický a estetický význam motivu sebevraždy v textech Bohumila Hrabala, je v Sítu slov textem asi ústředním; ostatně Hrabalova tvář se také objevuje na obálce knihy. V druhém oddíle převažuje autorčin zájem romanistický a podstatnou roli v něm hraje krajina, v níž daný tvůrce žil a tvořil. Závěrečný, drobný oddíl pak ve formě črt dokumentuje osobní kontakt Tučkové s tvůrci jí blízkými. Studie a portréty v knize doprovází řada fotografií.

Jedna pasáž z výše zmíněné studie hrabalovské: „Hrabal coby autor se nezastavuje před zákazem sáhnout na vlastní život, ani před zabitím bližního ze slitovnosti. Nenechává konečné dořčení života na Bohu, ale ve vypjatých okamžicích na člověku samém a na jeho individuálním svobodném (a nejednou dokonce i náhodně učiněném) rozhodnutí. Je si vědom, že se dotýká témat navýsost mystických, a tak s nimi také zachází, ovšem protagonisté jeho textů nejsou ani v nejmenším vyvázáni z existenciálních výzev a otazníků, řeklo by se, nemají před nimi (a tedy před sebou samými) možnost snadného úniku v podobě závazných a vždy platných dogmat.“

Knihu graficky upravil František Štorm, repro: ČT art

Lucie Tučková: Sítem slov. Doslov Tomáš Mazal. Ediční poznámku napsal a jmenný rejstřík sestavil Zdenko Pavelka. Novela bohemica, Praha 2020, 300 stran, doporučená cena 378 korun.

Už zase není těžké narazit do zdi

Britský novinář a spisovatel Tim Marshall (*1959) knižně proslul především (roku 2015 publikovaným) titulem V zajetí geografie. Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku; česky jej předloni vydalo nakladatelství Rybka Publishers. Tentýž pražský nakladatel sáhl nyní po autorově práci zveřejněné na jaře 2018 – Věk zdí. Proč dnes všude na světě vyrůstají nové hradby. A Marshall zde skutečně, v duchu podtitulu, není eurocentrický, ani jen nesleduje západní civilizaci jako takovou, nýbrž svět jako takový, po roce 2000 pak především. Neboť: „Navzdory globalizaci a vyspělé technice to vypadá, jako bychom byli rozdělenější než kdykoliv předtím. Svět jedenadvacátého století je obehnán tisíci kilometrů zdí a plotů. Nejméně pětašedesát zemí, tedy více než třetina států celého světa, si na hranicích postavila nějaký druh zábrany. Polovina bariér vzniklých po druhé světové válce byla přitom vytvořena po roce 2000. Kilometráž zdí, plotů a zátarasů mezi evropskými národy by do pár let mohla překonat vrcholné období studené války,“ tvrdí autor v úvodu. Marshall výklad rozdělil do osmi regionálně určených kapitol: začíná Čínou, pokračuje Spojenými státy, dále Izraelem a Palestinou, pak obecně Blízkým východem, následuje Indický subkontinent, v kapitole šesté je na pořadu Afrika, v sedmé Evropa, v poslední Spojené království.

Jedna pasáž z Věku zdí: „NA POMEZÍ INDIE A BANGLADÉŠE najdeme nejdelší příhraniční plot na světě. Táhne se podél většiny ze čtyř tisíc kilometrů, jimiž Indie svého menšího souseda ovíjí; jediným místem, kde žádný plot není, je zhruba šestisetkilometrový úsek pobřeží Bengálského zálivu. Od něj se plot klikatí směrem na sever, nejprve převážně po rovině, postupně ale šplhá k hornatější krajině poblíž Nepálu a Bhútánu.

Na nejsevernějším cípu země se stáčí doprava a pak znovu klesá zvolna na jih směrem k moři, nezřídka přes silně zalesněné oblasti. Překonává planiny i džungle, táhne se podél řek i přes kopce. Po obou stranách zdi se prostírá hustě osídlené území, mnohde se zemědělskou půdou, která se obdělává téměř až nadoraz k zábraně. Stovky kilometrů tohoto oplocení jsou natažené dvojmo. Místy je tvořen ostnatým drátem, jinde je vyzděný. Někde je plot pod proudem a občas bývá opatřen světlomety. Na některých úsecích − třeba podél indického státu Západní Bengálsko, na který připadá zhruba polovina celé hranice − je plot vybaven chytrými čidly, navigačními aparáty, termovizními přístroji a kamerami na noční vidění napojenými na řídicí systém ovládaný přes satelit.

Tiráže nakladatelství Rybka Publishers jsou tradičně na informace skoupé, a tak ani nelze vyčíst, kde je autorem této obálky, každopádně její podoba se liší od vydání originálu, repro: ČT art

Tim Marshall: Věk zdí. Proč dnes všude na světě vyrůstají nové hradby. Přeložil Jan Prokeš. Rybka Publishers, Praha 2020, 288 stran, doporučená cena 329 korun.