Kniha Hodina predátorů je hutným vhledem do současné proměny světa

Čaroděje z Kremlu publikoval italsko-švýcarský politický esejista a  spisovatel Giuliano da Empoli (* 1973) v roce 2022 coby svůj románový debut. Zúročil v něm svoji znalost politického prostředí, které nejen reflektoval teoreticky, ale sám se v něm i prakticky pohyboval. Působil jako hlavní poradce dvou předních italských politiků (premiéra Mattea Renziho, vicepremiéra a ministra kultury Francesca Rutelliho), sám byl náměstkem primátora Florencie pro kulturu. Francouzsky psaný Čaroděj z Kremlu pronikl mezi finalisty Goncourtovy ceny a stal se laureátem Grand prix du roman de l’Académie française. Kniha se rychle dočkala i českého překladu – pod titulem Mág z Kremlu vyšla roku 2023, prošla tu však bez valného ohlasu. Letos ji totéž nakladatelství (Bourdon) vydalo v reedici, ale název změnilo tak, aby ladil s distribučním názvem francouzsko-amerického filmu režírovaného Olivierem Assayasem. A na obálku nakladatelství zvolilo fotografii z tohoto snímku. Souběžně s reedicí Čaroděje z Kremlu dodal Bourdon na trh da Empoliho loňskou Hodinu predátorů. O ni zde půjde především, i když ještě padnou zmínky i o autorově románu. 

Technika, technologie a moc

„Těmto rituálům ponížení jsem přihlížel nesčetněkrát. V kterémkoliv hlavním městě ta scéna vypadá stejně. Oligarcha vystoupí ze soukromého tryskáče, poněkud rozmrzelý, že musí ztrácet čas s nějakým bezvýznamným stařešinou, místo aby ho užitečně vynaložil na své posthumánní projekty. Poté, co politik oligarchu s velkou pompou přijme v pozlaceném interiéru, větší část soukromého rozhovoru stráví uprošováním svého protějšku, aby mu laskavě věnoval výzkumné centrum nebo AI laboratoř. A nakonec se spokojí s narychlo pořízeným selfíčkem.“ – To jsou věty z úvodu Hodiny predátorů. Autor se staví do role pozorovatele, zapisovatele, jakéhosi „aztéckého písaře“, neboť vede volnou paralelu mezi aztéckou říší, která byla roku 1519 konfrontována s vylodivším se Hernánem Cortésem a jeho lidmi, kteří vládli neznámými technickými prostředky. Aztécký vládce Moctezuma II. „vyslal k cizincům poselstvo s dary, aby je ohromil nádherou své vlády“, jinak ovšem pro obranu své říše neučinil nic. „Písař“ da Empoli dodává: „Moctezuma se chtěl vyhnout válce i za cenu potupy, ale vykoledoval si obojí.“

Giuliano da Empoli pózuje před fotografy coby laureát Grand prix du roman de l’Académie française, Paříž, 27. října 2022. Cenu získal za román Le Mage du Kremlin / Čaroděj v Kremlu, foto: ABACA / Abaca Press / Profimedia – Domine Jerome

Každá paralela trochu kulhá. V případě aztécké říše šlo o střet civilizací, o jejich náhlou srážku, kdežto „konkvista“ nynějších dobyvatelů se děje zevnitř dané civilizace, rozuměj západního civilizačního okruhu. A da Empoli si vzal za cíl „zaznamenat poslední vydechnutí starého světa ve chvíli, kdy mizí v propadlišti dějin, a ledový stisk toho nového, deroucího se na jeho místo“.

Autor v následujících kapitolách přelétá mezi kontinenty a letopočty. Popisuje potýkání se politických kultur a eg v newyorském sídle OSN při Valném shromáždění, kdy na sebe narážejí hlavy států a jejich týmy. V listopadu 2024 da Empoli zavítá do saúdskoarabské metropole Rijád a v tamním luxusním hotelu Ritz-Carton je přítomen audienci u korunního prince Muhammada bin Salmána (MBS). Rijádský reformátor na pohled vyhlíží velmi dobrosrdečně, autor se však ve vyprávění vzápětí vrátí do listopadu 2017, kdy si MBS do téhož hotelu, který v ty dny nechal pro veřejnost uzavřít, pozval tři a půl stovky bohatých a mocných lidí saudskoarabského království a velmi drsnými metodami jim dal najevo, že teď vládne on.

V jediné výrazně „historické“ kapitole, datované říjnem 1931 a situované do Paříže, se da Empoli rozepisuje o zkušenostech italského novináře a spisovatele Curzia Malaparteho, jenž tehdy ve francouzské metropoli pobýval v exilu, ač byl přívržencem fašismu, který v jeho vlasti vládl, ovšem Mussollini seznal, že tento bystrý intelektuál by mu mohl být nebezpečný… Od Malaparteho jsou u nás relativně známé romány Kůže a Kaput, ale da Empoli akcentuje jeho text z roku 1931 Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje (česky 1933), v němž analyzoval technologii uchopení moci. Mocenské zvraty nepřicházejí v moderních společnostech ani tak zdola, spontánní akcí mas, jako spíše seshora, od vůdců krajní levice, či krajní pravice. Například Lenin s Trockým nepříslušeli k dolním, tedy k dělnickým či rolnickým vrstvám, v jejichž jménu vystupovali, zato dokázali perfektně zorganizovat hrstku lidí a instruovat je, aby převzali technické prostředky nutné pro chod společenského organismu. Tím nabyli základní moc, a tu pak nemilosrdně upevňovali, povšiml si Malaparte.

Italsko-švýcarského esejistu da Empoliho zajímají právě ty technické prostředky a jejich rostoucí vliv a moc. Respektive: rostoucí vliv a moc lidí, kteří těmi technickými prostředky – dnes převážně digitálními – disponují. V Čaroději z Kremlu, který je v podstatě zpovědí Vadima Baranova, dlouholetého poradce Vladimira Putina, přičemž předobrazem románového Baranova byl někdejší reálný kremelský spin doctor Vladislav Surkov, spisovatel kromě jiného líčí známou kapitolu z roku 1996. V tu dobu již velmi nepopulární Boris Jelcin měl jen malou naději na znovuzvolení prezidentem, ale masivní a manipulativní televizní kampaň ruské televize (vedená Borisem Berezovským, Surkov se na ní rovněž podílel) dokázala vyhnat Jelcinovy preference až k vítězství.

Obálka druhého českého vydání da Empoliho románu s využitím fotografie z filmu, který podle knihy vznikl, repro: Bourdon

V onom šestadevadesátém roce byly internet a mobilní sítě teprve v plenkách, ale jejich následný rozvoj byl bleskový. Čas se překlopil do 21. století a IT technologie se ukázaly být mocnou silou. Nabyly schopnost manipulovat s veřejností na zcela jiném levelu, nikoliv tou hrubou televizní, ještě analogovou silou, která Jelcina dotlačila do Kremlu. Da Empoli v Hodině predátorů připomíná, jak tým amerického prezidenta Baracka Obamy najal v roce 2011 Erica Schmidta, šéfa Googlu. Obamova politická obliba, která jej vynesla do funkce, tehdy už poklesla, pro znovuzvolení bylo třeba zapojit technologie. Vznikl Projekt Narval, který získal data od bezmála sedmdesáti milionů voličů, kteří Obamu volili v roce 2008. V kampani v roce 2012 titíž voliči dostávali na individuální míru uzpůsobené mobilizující zprávy plédující za Obamovo znovuzvolení. Tehdy se, poznamenává da Empoli, „předvolební kampaň v největší demokracii světa poprvé proměnila ve válku softwarů“. Moc technologií byla stvrzena. A tím se dostáváme k jádru Hodiny predátorů.

Utrženi ze řetězu

Podle da Empoliho se američtí demokraté od poloviny devadesátých let hrbili „před technopodnikateli, kteří se mezitím z milých, lehce aspergerovských nerdů slibujících budoucnost zasvěcenou univerzálnímu bratrství, proměnili v pořád aspergerovské, ale děsivé molochy, zapojené do nelítostné války o nadvládu nad planetou a celou galaxií“. Hodina predátorů je žánrově čímsi na způsob reportážně-historického eseje, formulace v něm nutně zjednodušují, oni technopodnikatelští nerdi už tehdy zdaleka nebyli tak milí a vzývající bratrství, jak se lze dočíst ve skvělé knize novinářky Kara Swisher Burn Book (česky vyšla loni v edici Deníku N), ale řekněme, že jejich méně či více deklarované libertariánství ve věcech veřejných mělo blíže k demokratické straně. Proto mohl být pro leckoho překvapivý pohled na Zuckerberga, Muska a další nynější high-tech celebrity, které se při druhé Trumpově inauguraci natlačily do blízkosti tohoto prezidenta. Vysvětlení: high-tech sektor si pro sebe nárokuje stále větší krajíc, jeho bez ustání sílící predátorství se pragmaticky spojuje s politickými silami, které jako oni drží prst na tepu doby a společně chtějí rozbít to, co považují za starý, pomalý, slabý svět.

Spiklenci. Vladislav Surkov a Vladimir Putin v únoru 2012, foto: RIA Novosti / AFP / Profimedia – Alexej Nikolskij

Jsou to ostatně technologie těchto molochů, které lidem jako Trump v nemalé míře umožnily nástup k moci a především jejich prostřednictvím politici nyní komunikují. Tyto technologie proměnily politickou komunikaci ve sled jednovětých prohlášení či videomonologů, jejichž obsah platí jen do vydání příštího příspěvku. Umožnily politikům vyvlékat se z komunikace s tradičními médii, jejichž zástupci kladou politikům ne vždy příjemné dotazy. Můžeme to dobře pozorovat i v Česku.

Na Hodině predátorů jsou nejcennější pasáže, v nichž da Empoli popisuje to, co na vlastní oči viděl, přičemž to umí nahlédnout s vědomím souvislostí. Vrcholná je v tomto ohledu kapitola o uzavřeném setkání o perspektivách umělé inteligence, které se uskutečnilo v květnu 2023 v Lisabonu za účasti generálního tajemníka NATO, předsedkyně Evropského parlamentu a mnoha dalších politiků a podnikatelů. Když si vzali slovo šéf Open AI Sam Altman a Damis Hassabis, šéf dceřiné společnosti Googlu DeepMind, autor pozoroval následující: „Zatímco Altman a Hassabis pokračovali ve výkladu, posluchačstvo se tvářilo čím dál zaraženěji. Šéf Open AI s Aspergerovým syndromem i Hassabis, plně pohlcený svým mesiášstvím, byli k dění v sále slepí, jev se však nedal přehlédnout. Přítomní byli navzdory vší své moci prostí smrtelníci a během projevu obou papežů AI si stále jasněji uvědomovali, že mezi jejich zkušeností a novým světem, který se jim rozprostírá před očima, není sebemenší styčný bod. Co víc, s apoštoly radostné zvěsti nelze navázat jakýkoli lidský vztah, protože už žijí v jiném světě, kde všechno, co doposud představovalo podstatu lidského dobrodružství, počínaje autonomií jedince, pozbylo jakéhokoliv smyslu. A čím víc se technologové snažili vzbudit jejich důvěru, tím víc běhal účastníkům mráz po zádech.“

Da Empoli tvrdí, že „technologičtí konkvistadoři se rozhodli zbavit se starých politických elit“, a pokud se jim to podaří, zanikne demokratický systém založený na soupeření demokratů, konzervativců, liberálů či sociálních demokratů. To je tedy jeden typ či projev predátorství dneška.

Palivo pro chaos

Druhý typ predátorství se prosazuje v politice. Kromě v úvodu zmíněných Aztéků si da Empoli půjčuje z historie ještě jednu paralelu, možná spíše poučení, a to rovněž ze 16. století, totiž rod Borgiů, konkrétně Cesara Borgiu, ale především spis o politické moci, slavného Vladaře Niccolòa Machiavelliho. Z něho dle autora Hodiny predátorů nad jiné vyniká ponaučení, že „v nejisté situaci, kdy je legitimita moci křehká a může být kdykoliv zpochybněna, si ten, kdo nejedná, může být jistý, že změny nebudou v jeho prospěch“. A právě tuto schopnost podle něho valnou měrou ztratili politici hlásící se k liberální demokracii. Ztratili schopnost rázného činu, utápějí se ve formě na úkor obsahu, zaobírají se nuancemi, ačkoliv svět, který chtějí reprezentovat, je ve smrtelném ohrožení.

Tady da Empoli přispívá opět jedním osobním svědectvím. Chicago, listopad 2017, inaugurační večeře nadace, kterou založil exprezident Barack Obama. Kontext: v USA byl prezidentem právě zvolen Trump, v Británii proběhl brexit, nacionalistický populismus postupuje napříč státy. Obamou založená nadace by mohla být platformou k promýšlení, jak se k tomu postavit. Co se však na večeři děje: bývalý šéfkuchař Bílého domu vypráví o přednostech biozahrady spravované někdejší první dámou, další řečník býval „průkopníkem uvědomělé konzumace čokolády ve firmách“ a nyní má firmu Death over Dinner. Když na stole, u něhož da Empoli sedí, přistanou biobrokolice a po konzumaci se má pozvolna rozvinou debata, slova se ujme jedna ze spolustolovnic, představí se jako Heather, „facilitátorka konverzace“. Pod jejím vedením má každý odpovědět na pět otázek typu „kým bych chtěl být“. Zmatený da Empoli, který čekal formulování strategie pro příští časy, se rozhlédne kolem sebe a vidí, že u dalších stolů se děje totéž. Poté ještě vylíčí další vyjemnělé body tohoto setkání…

Filozofie nových technologických elit, píše da Empoli, „nespočívá v kompetentní správě toho, co existuje, ale spíš v neodolatelné chuti vyhodit všechno do povětří“. A nynější borgiovci v politice chtějí totéž: rozprášit liberální demokracii, vnést rozvrat do dosavadních pravidel.  Pro borgiovce je „wokismus darem z nebes, ideálním palivem pro jejich motor chaosu“. Nemusíme přitom hledět do Ameriky, stačí zůstat u domácí scény.

A tečka? V úvodu recenze zmíněného Vladislava Surkova, předobraz Vadima Baranova v Čaroději z Kremlu, da Empoli explicitně zmiňuje v Hodině predátorů. O tomto někdejším Putinově spin doctorovi (ve funkci skončil v únoru 2020) autorovi v newyorském sídle OSN v září 2024 vypráví stálý představitel Francie v této organizaci. „Líčí ho jako chladného, velmi schopného člověka, drsnějšího, než jsem si představoval.“ Při jiné příležitosti mu Surkova přibližuje jeden z asistentů francouzského prezidenta takto: Byl to tvrdý, i fyzicky zastrašující, ovšem velmi inteligentní Rus, schopný překvapovat. „Bez něj tu zbyla už jen brutalita,“ řekl Giulianovi da Empolimu onen asistent francouzské hlavy státu.

Obálka loňského da Empoliho titulu, který letos vyšel česky, repro: Bourdon