Komentář: Berlinale vzdorovalo pandemii. Silnými opatřeními, ale slabým programem

Berlinale zažívá turbulentní časy. V roce 2020 nastoupilo s velkým očekáváním nové vedení festivalu, následující dva ročníky byly zásadně poznamenané pandemií covidu-19. Vloni akce dostala nevídanou podobu – v březnu proběhla mírně odložená hlavní část online, určená pouze profesionálům, před začátkem léta nastala v letních kinech část pro lokální publikum. Program byl kritikou příznivě přijat, jenže pocit festivalové události v jeden čas a na jednom místě byl tentam.

Podoby festivalu v době pandemie

Letos organizátoři online podobu zavrhli. Rozhodli se udržet maximum z možného fyzického konání festivalu, navzdory situaci s omikronovou vlnou. Nedlouho před začátkem převedli do online podoby Evropský filmový trh (EFM) a řadu dalších aktivit spojených s festivalovým děním. Hlavní program zeštíhlili a celkově promítli o sto filmů méně, než bývalo zvykem. S vědomím rizika, že by se mezinárodní setkání mohlo stát covidovým epicentrem, zkrátili podnik o tři dny. Namísto toho prodloužili závěrečný Berlinale Publikumstag – byly z toho čtyři dny projekcí určených pro místní publikum.

Průběh Berlinale se řídil přísnými hygienickými opatřeními. Potkaly se tu snad všechny dostupné prostředky boje proti šíření viru – rozestupy, poloviční kapacita kin, pevný zasedací pořádek kvůli trasování, povinné respirátory a každodenní antigenní testování i pro ty, již mají kompletní očkování včetně posilovací dávky. Vše vyžadovalo online registraci a následné předkládání akreditací, covidových dokumentů i vstupenek; zaměstnanci festivalu to důsledně kontrolovali. Party a jiné společenské akce byly zakázány.

Míra kontrol byla pro účastníky značnou zátěží. Carlo Chatrian psal v úvodním slově katalogu o vytrvalosti a měl tím na mysli především vytrvalost v myšlence nenahraditelnosti kin coby primárního prostoru pro kinematografii. Odhodlání a vytrvalost, založenou na pochopení složitých pandemických podmínek, však Berlinale vyžadovalo i od účastníků. Někteří filmoví profesionálové podle zahraničních médií navzdory online podobě EFM beztak do Berlína přijeli a scházeli se s obchodními partnery osobně. Někteří filmaři se zmínili o neoficiálních premiérových oslavách, které mohly jako soukromé party vypadat.

Alcarràs. Časy se mění

Porota vedená indicko-americkým režisérem Manojem Nightem Shyamalanem po právu vyzdvihla hlavní cenou, Zlatým medvědem, snímek Alcarràs, druhý celovečerní hraný počin Španělky Carly Simón. Ta v něm vypráví o farmářské rodině Solé, žijící nedaleko titulní katalánské obce. Její budoucnost ohrožuje fakt, že už po tři generace hospodaří na zapůjčené půdě. Časy se však mění a nový majitel by byl raději, aby mu pozemky vydělávaly coby pole solárních panelů. Tlak, který to na rodinu vyvine, znesváří sourozence. Poslední sklizeň v broskvových sadech tak probíhá v napjaté atmosféře.

Režisérce Simón se daří příběh posledního léta vyprávět se značnými sympatiemi ke všem dětským i dospělým členům rodiny a vykreslovat autentický a komplexní obrázek nastalé situace. Dostatek prostoru dostávají autoritativní otec, hravé děti vnímající situaci skrze prostor, který jim ubývá, Afričané jako pomocná síla, adolescentní farmářův syn, ženy v rodině i starý otec, jemuž se děděná tradice v závěru života rozpadá pod rukama. Empatický portrét konkrétních lidí dominuje nad dramatickou eskalací příběhu a potenciálním autorským aktivismem nebo politikou. Alcarràs je civilní dílo, pocta farmářskému životu opírající se o věrohodné detaily.

Velká jména zklamala

Hlavní soutěžní program byl jako celek ovšem slabý, bez filmu, jenž by se stal diskuzním středobodem programu nebo jednoznačným miláčkem kritiky a publika. Vloni se sešlo množství nových titulů s nejistými vyhlídkami na možnost premiéry a nasazení do distribuce – a mezi nimi se objevila výrazná díla. Letos soutěž obsahovala řadu dramaturgicky i koncepčně problematických snímků i od známých jmen, jejichž novinky s předcházejícími tituly těžko snesou srovnání. Příkladem mohou být filmy Francouzky Claire Denis (dříve High-Life, Dobrá práce ad.), Korejce Hong Sang-sooa (Teď správně, potom špatně, Příběh filmu ad.) nebo Rakušana Ulricha Seidla (trilogie Ráj, Ve sklepě ad.).

Konkrétně Seidlův repetitivní snímek Rimini působí jako odvar z jeho předcházejícího díla. Rimini vypráví o vyžilém zpěvákovi obšťastňujícím v titulním italském letovisku rakouské důchodkyně – hudebně i sexuálně. Richie Bravo, jak si říká, vyvolává dojem vedlejší Seidlovy postavy, která se dočkala vlastního filmu. Seidlova chladná, demaskující metoda neposkytuje prostor pro soucit s bezcitně žijícím mužem, který klidně popírá sám sebe – režisér jen zůstává u nemilosrdných konstatování. Claire Denis ve snímku Avec amour et acharnement obratně a s výbornými herci (Juliette Binoche, Vincent Lindon, Grégoire Colin) i výtečnou hudbou inscenuje na své poměry povrchní milostný trojúhelník. Máte dojem, že sledujete projekt narychlo spíchnutý v produkční pauze vynucené pandemií. Korejce Hong Sang-sooa porota ocenila za Spisovatelčin film, je však otázkou, čím jí učaroval. V autorově ustáleném jednoduchém stylu novinka nepřináší nic, čím by překonala snímky z posledních let jako Žena, která odešla ani dřívější díla plná chytrých variací.

Hledání možnosti smíření

Z filmů, jež svá dramata postavila na velkých společenských událostech, stojí za zmínku komedie Andrease Dresena Rabiye Kurnazová vs. George W. Bush. Vypráví skutečný příběh turecko-německé matky bojující za práva svého syna vězněného na Guantánamu. Poněkud televizní snímek porota vyzdvihla cenou za scénář a za vitální herecký výkon Meltem Kaptanové, svérázné korpulentní mamá, jež se vydává do Washingtonu a stává se součástí boje za lidská práva nikoliv z politického přesvědčení., nýbrž z mateřského citu.

Jeden rok, jedna noc vypráví o životě dvojice, která přežila teroristický útok v pařížském klubu Bataclan a stojí před nutností trauma zpracovat. Dobře rešeršovaný scénář a herecké výkony ve filmu Isakiho Lacuesty slouží coby příklad jednoho z nejvýraznějších témat nejen letošního Berlinale, nýbrž uměleckých filmů poslední doby vůbec. Tím je znovuobjevení možností vzájemné komunikace, smíření se s vlastní identitou a nové perspektivy společného života, ať už v milostných příbězích, v rodinných dramatech nebo ve společenských tématech. Na Berlinale se tímto vyznačovala minimálně polovina z osmnácti titulů v hlavní soutěži.

Český film na sebe letos velkou mezinárodní pozornost nestrhl, ale jeho zastoupení nebylo špatné. A to díky celovečernímu debutu Kdyby radši hořelo v sekci Panorama, minisérii ČT Podezření v Berlinale Series, krátkému animáku Zuza v zahradách v programu Generation i díky uvedení restaurovaných Skřivánků na niti v Berlinale Classics. Do českých kin by se měl časem dostat islandský snímek Beautiful Beings s českou koprodukcí.

Po třech letech programové vlády Carla Chatriana lze říct, čím je současné Berlinale charakteristické. Vyznačuje se úbytkem deklarativních politických tónů, postupným nárůstem počtu režisérek a důrazem na auru nezávislého autorského filmu. Ten v Chatrianově pojetí zahrnuje například i takové podoby kinematografie, jaké přináší Kambodžan Rithy Panh, který esejisticky rekapituluje zločiny proti humanitě, jež má lidstvo za sebou, nebo kanadský experimentátor Denis Côté či malajský mistr kontemplativního slow cinema Tsai Ming-liang. Ti se v programu takřka vůbec nemísí s mainstreamovou produkcí, odkázanou do zvláštního uvedení v sekci Berlinale Special. Chatrianův tým dává přednost odvážným, ale také diskutabilním dílům, která jsou zajímavá, někdy svými autorskými volbami až bizarní, ne vypravěčsky strhující.

Berlinale tedy chce být festivalem kladoucím důraz na autorskou kinokulturu. Zbavilo se společenských událostí typu Culinary Cinema a naopak zavedlo sekci pro progresivní filmy Encounters. To je samo o sobě spíš sympatické. Další hodnocení bude hodně záviset na tom, jak kolísavou úroveň bude mít hlavní soutěžní sekce, tedy výkladní skříň festivalu. Ta letošní prostě nebyla přesvědčivá.