Upozornění: Tento text obsahuje spoilery.

Těla zapletená do sebe a do provazů visí hlavou dolů. Visí tak dlouho. Když se konečně začnou rozplétat, křičí cosi o narušení homeostázy. Do stálosti a vyrovnanosti vztahu mezi mužem a ženou se vkrade někdo třetí – jiný muž. Tak začíná inscenace Tumor: Polyamor, která měla premiéru vloni v září v pražském A studiu Rubín (a nejbližší repríza je na pořadu 28. února). Volně navazuje na titul Tumor: karcinogenní romance, v němž tvůrci hledali paralely mezi láskou a rakovinou. V inscenaci Tumor: Polyamor je hledají mezi rakovinou a polyamorií. Všichni tři účinkující (Tereza Těžká, Jaro Vinařský, Matthew Rogers) tento způsob vztahu důvěrně znají, polyamorii okusili.

Inscenace trefně nahlíží na začátek takového poměru. Ukazuje zmatení, nejistotu, vymanění se ze zajetých škatulek a změnu myšlení s tím spojenou. Ale pomíjí společensko-právní otázky, které s sebou tento způsob života ve „vážnějším stádiu“ nese (tedy když se člověk například rozhodne mít dítě s jedním z partnerů a podobně).

O polyamorních vztazích se tu donedávna pořádně ani nevědělo, společensky často spadaly do kolonky podvádění. Už jen to, aby lidé, kteří takovým způsobem nežijí, přijali, že by jedinec mohl milovat víc lidí najednou a všem zúčastněným by to vyhovovalo, je běh na dlouhou trať. Pro mnohé něco absolutně nepřijatelného. Obzvlášť pro ty, jichž se to vůbec nemusí týkat. Jenomže jakmile jde o vztahy, každý má názor, protože každý žije ve své realitě, v níž mnohdy existuje jediná správná odpověď – ta jeho. Proto rozumím tomu, proč se Tumor: Polyamor nepouští do vysvětlování kontextů, které navíc pro společnost nejsou na pořadu dne. Nakolik však přijetí tohoto způsobu života a jeho další destigmatizaci pomůže propojení – ač metaforické a naprosto v rámci výrazových prostředků divadla – s vázáním pomocí japonské techniky shibari, zvláštními bílými kusy prádla a nahými zadky, to si tedy vůbec jistá nejsem.

Výchovný film

Hranice lásky. Česko-polský snímek v Česku usazeného Poláka Tomasze Wińského přišel do distribuce začátkem loňského listopadu. Jeho téma nezůstalo bez povšimnutí. Zase ten sex. Zase více partnerů. V tomto případě nešlo ani tak o polyamorní vztahy (i když se i tento fenomén ve filmu objevuje), jako o vztahy otevřené. Kde (a proč) se nacházejí jejich hranice, kdy (a proč) je nepřístupné jejich překročení. A že je jedna strana nakonec překročí, že na sebe výčitky nenechají dlouho čekat a že to nedopadne dobře…

Hranice lásky na mě působily až výchovně. Skoro jako když jsme na střední chodili na inscenace, v nichž lidé brali drogy, hrozně si to užívali, aby nakonec skončili na odvykačce. Samozřejmě, jde o fiktivní příběh jednoho páru; druhému páru, který tu hraje vedlejší role, takový způsob života vyhovuje – nelze proto generalizovat. Zaujatost a jistá tezovitost hlavního sdělení tu však bije do očí. Nakonec i Hana Vagnerová, spoluautorka scénáře a představitelka hlavní role, v několika rozhovorech přiznává, že by takhle žít prostě nechtěla.

Bez zaručeného receptu

A pak je tu dokument Šťastně až na věky Jany Počtové, který právě vstoupil do kin. Na rozdíl od předchozích dvou děl ukazuje hned několik forem lásky, a to na skutečných příbězích. Filmařka jednotlivé protagonisty navštěvovala v průběhu tří let, a všechny dějové zvraty tak mohla popsat v různých kontextuálních a časových souvislostech. To je na snímku to asi nejzajímavější a výrazně se tím odlišuje od předchozích dvou případů. Názor tvůrkyně z vyprávění patrný v podstatě není, divákovi předkládá životem napsané příběhy a nepodsouvá mu, co si o nich má myslet.

Na lásku zaručený recept – i to lze vyčíst ze Šťastně až na věky – neexistuje. Mohlo by se tedy zdát, že čím více reprezentace jednotlivých „receptů“ se objeví, tím méně budou nevšední vztahy vystaveny stigmatizaci. Jenomže právě způsob, jakým se tyto formy vztahů v umění či v médiích prezentují, pak v nezanedbatelné míře formuje společenské mínění. Je sice fakt, že realitu žije každý jinou, že závazky vnímá každý odlišně, že všechny polyamorní, monogamní, otevřené a další druhy vztahů nemají stejná pravidla, ale nuance se při omezené stopáži inscenace či filmu přibližují složitě. Proto by si tvůrci a tvůrkyně měli dát velký pozor, aby nepřispěli ke vzniku podobných stereotypů, jako se v průběhu let vyrojily například o queer lidech (třeba že lesby jsou nutně mužatky s vrtačkou a gayové zženštilí střízlíci v růžových boxerkách). Zbavit se jich není snadné.

Monogamie není ten správný způsob. Polyamorie není ten správný způsob. Otevřené vztahy taky ne. Ani jiné formy vztahů tak označit nemohu. I když si leckdo může myslet, že tu všeobjímající správnou cestu, jak milovat, našel, ve skutečnosti ji našel jenom sám pro sebe. Takhle jednoduché, a současně takhle složité to je. Proto by tvůrci a tvůrkyně při volbě náhledu na současnou vztahovou paletu měli dobře promyslet, jaké hodnotící prvky a dějové zvraty zapojí. V poslední době ale vytvářejí spíše „edukativní“, do sebe zakoukané kusy. Paradoxně tak z toho zatím nejlépe vychází dokument Šťastně až na věky, který je postaven tak, že si režisérka Jana Počtová vlastně sama nic nemyslí, jen ukazuje různost.