Komentář: Co nečitelné popisky v Rudolfinu vypovídají o povaze výstav a jejich recenzí?
Mezinárodní kolektivní výstava Poetics of Encryption v pražské Galerii Rudolfinum prezentuje v pojetí kurátora Nadima Sammana autory a autorky věnující se tématu AI a dopadu moderních technologií. Expozice ovšem trpí zásadním nedostatkem – popisky vystavených děl nejsou čitelné.
Zvláště v první části světelně ztlumené expozice Poetics of Encryption, která je v Galerii Rudolfinum přístupná do 11. května, popisky nejsou v přítmí nasvíceny buď vůbec, anebo pouze slabě – a návštěvník jejich titěrné písmo nepřečte bez pomoci světla vlastního mobilu. Jde podle mě o významný produkčně-architektonický nedostatek. Zdá se však, že z odborné veřejnosti či recenzentů to nikomu nevadí.
Denisa Michalinová v Deníku Alarm sice píše, že si na popisky svítila mobilem, a David Kořínek v Art Antiques dokonce radí připravit si pro tento účel i powerbanku, ale špatnou čitelnost nekritizují. Podobný přístup měli i někteří mí známí z oboru, kteří výstavu v Rudolfinu vychválili a mé lamentování o popiskách přešli pomyslným mávnutím ruky. Mám pocit, že se zde projevuje způsob, jakým se v současnosti u nás často píše a mluví o výstavách. Tedy: hodnotí se především myšlenka či téma, kdežto samotná fyzická podoba expozice bývá přecházena jako něco samozřejmého, neřkuli přízemního.
Je to omyl, anebo záměr?
Vzhledem k erudici a mnohaletým zkušenostem galerijních pracovníků i externích kurátorů je vždy lépe předpokládat, že jakýkoli podezřelý prvek výstavy je spíše záměr než omyl. Architektura i výběr děl bývají výsledkem dlouhých diskuzí a zvažování alternativ. Když návštěvníka výstavy napadne „lepší řešení“, většinou platí, že galerijní tým to napadlo taky, ovšem z určitého důvodu (finančního, bezpečnostního či časového) ono řešení zavrhl.
Pokud je situace s popiskami omyl, signalizuje to, že odpovědní pracovníci výstavu po vernisáži asi dostatečně nemonitorují, nebo jim to přijde v pořádku. Pokud je to záměr, jakou má plnit funkci? Má nás snad svícení mobily upozorňovat na naši závislost na smartfounech? Nebo na náš adiktivní vztah k lustrům, elektřině či otevřeným oknům a dennímu světlu? I když si posvítíte, nemáte vyhráno, protože písmo je malé a výhled vám většinou blokuje skloněná hlava někoho dalšího. Navíc jsou popisky často umístěny dost daleko od příslušných děl, což orientaci v šeru zhoršuje. Bez čtení textů přitom pochopíte Poetics of Encryption jen těžko.
Dívej se, popisky číst nemusíš. Z výstavy Poetics of Encryption v pražské Galerii Rudolfinum, foto: ČT art – Josef Chuchma Kam se poděla přístupnost?
Výstavní popisky lze vesměs rozdělit na tři druhy. V tom základním najdeme jen technické údaje jako jméno autora, název, datace a podobně. Rozšířené popisky obsahují krátké vyprávění o zobrazených symbolech či životě umělce, ale kontext, který poskytují, většinou není nutný pro zážitek z díla. Třetí typ uvádí informace, které jsou bezprostředně nezbytné pro pochopení základní premisy vystaveného objektu.
Naprostá většina popisek na Poetics of Encryption je právě třetím typem a bez jejich přečtení bude návštěvník tápat. Konvenční malbu, sochu i videoart lze mnohdy „pochopit“ jen na základě názvu (a často i bez něj), v případě souboru děl v Galerii Rudolfinum to však neplatí. Tituly jako Anti, Metamorfismus XIII či Nový extraktivismus jsou – abychom použili terminologii kurátora – nanejvýš kryptické. Nečitelnost popisek je tedy obzvlášť problematická, protože bez nich výstavě neporozumíte ani natolik, abyste ji mohli hejtovat.
Jak zprostředkovat rudolfinskou tmu
Přiblížit prostřednictvím fotografií popisky na výstavě Poetics of Encryption ve ztmavených sálech pražské Galerie Rudolfinum je technický oříšek. Digitální přístroje nastaví expozici buď podle tmy, v níž se popisek nachází – to pak výsledek vyhlíží nepravdivě, neboť je popisek vlastně čitelnější daleko lépe než v reálném sále (ovšem dílo samotné, zářící v přítmí galerijního sálu, bude na výsledné fotografii přesvětlené). Anebo expozici nastavíme podle daného díla, a pak bude popisek na fotografii prakticky neviditelný, což je však pravdě blíž, než první možnost. A to byla také naše volba, a popisky jsme na fotografii zdůraznili nakreslenou šipkou.
Jen na okraj: při procházení výstavou Poetics of Encryption si autor těchto řádek (a příslušných fotografií k textu Tomáše Kolicha) povšiml, že popisky zůstávají návštěvníky téměř nepovšimnuty…
(jch)
Kdokoliv, kdo se pohybuje ve sféře umění, se v posledních letech nevyhne často skloňovaným termínům přístupnost či sofistikovaněji znějící inkluze. V prostředí galerií tyto pojmy nabývají podob od fyzických bezbariérových prvků po dramaturgii zaměřenou na marginalizované skupiny. Při přípravě výstav se řeší dostatečný počet míst na sezení, velikost písma, orientační prvky a další aspekty usnadňující zážitek návštěvnictva. Přitom je nutné myslet na různé věkové skupiny. Do podoby expozice proto vstupují třeba i pracovníci edukačních oddělení, neboť na rozdíl od kurátora například vědí, že od určité výšky soklu malé děti nevidí na vystavené dílo.
Z výstavy Poetics of Encryption, pohled do instalace: Juliana Cerqueira Leite – Urna 10, 2023; Daniel Burda, František Fekete, Anežka Horová – Infrastruktura: individuální představující celek, 2020, foto: © Galerie Rudolfinum – Ondřej Polák Kam se poděla přístupnost v Poetics of Encryption? Galerie Rudolfinum má na svém webu upozornění, že v expozici „se nachází díla zobrazující explicitní a násilný obsah“, ovšem o obtížné viditelnosti nepadne ani slovo! Pouze u šaten je třemi magnety na kovové ploše připevněn nenápadný papír velikosti A4 a na něm stojí: „PŘÍTMÍ JE SOUČÁSTÍ VÝSTAVY, ALE… Na texty si můžete posvítit mobilním telefonem. Děkujeme, že při tom berete ohled na ostatní.“ (Pozn. red.: kromě toho Galerie Rudolfinum umožňuje stáhnout si popisky ve formátu PDF ze svých webových stránek, jejich pořadí však místy neodpovídá řazení děl v expozici.)
Špatné nasvětlení popisek a drobnost textu přitom limitují naprostou většinu diváctva, a těm, kteří mají horší zrak nebo nevlastní chytrý telefon, pochopení výstavy vyloženě znemožňují. Je snadné si domyslet, že největší problém budou mít v tomto směru senioři. Znamená to, že s publikem pokročilého věku se tu nepočítá? Podobně jako se seniory nepočítají slevové aplikace supermarketů?
Sdělení, nebo řetězení metafor?
Když už se k textům prosvítíme, co se dozvíme? Samotné rozdělení sekcí na Black Sites, Black Boxes a Black Holes nese známky toho, co bychom mohli nazvat pravidlem „trojitého B“. V humanitních disciplínách i uměnovědách je totiž oblíbenou metodou při vymýšlení názvů článků a knih použití třech slov začínajících na stejné písmeno. Pokud jste trochu rafinovanější, přijdete i s konstrukcemi jako From Bachelard to Beckford and Beyond nebo From Bacteria to Bach and Back (v obou případech jde o reálné tituly). Nic proti tomu, zní to dobře. Horší je, když tuto jazykovou symetrii začnete používat jako ústřední koncept.
Soudím, že kurátor expozice, britský teoretik umění Nadim Samman (* 1983), vyšel z termínu černá skříňka a na něj prostě asociativně navázal další „černé“ pojmy. Angličtina jich nabízí hodně, měl z čeho vybírat. Není problém si představit, že bychom vystavená díla dělili do sekcí nazvaných Black Market a Black Out. V kybernetice dlouhodobě zavedený výraz Black Box je také jediný, který na výstavě dává smysl. Oproti tomu Black Sites těží z určité neuchopitelnosti, protože v českém překladu ztrácí svůj význam coby označení nelegálních vězení.
Ovšem v případě Black Hole je slovní roubování do očí bijící. Kurátorský text tvrdí, že „stejně jako černé díry, i superhusté digitální archivy a výpočetní procesy deformují kulturní časoprostor“. Co si máme představit pod pojmem „kulturní časoprostor“? Není to prostě kultura, či společnost? Skutečně „výkonné modely umělé inteligence pohlcují známý vesmír“? A co ten neznámý? Opravdu „tato část výstavy zkoumá podivné figury, které umělci a umělkyně používají k signalizaci ‚horizontu událostí‘ totální datafikace“? Lze vůbec takovýto abstraktní jev „signalizovat“? A směřuje tento odstavec k nějakému sdělení? Nebo prostě poeticky řetězí pojmy z astrofyziky, aby obhájil černou díru coby pojmenování sekce?
Co všechno spolkne černá díra? Z výstavy Poetics of Encryption v pražské Galerii Rudolfinum, foto: ČT art – Josef Chuchma Vždyť napsal knihu!
Zde lze namítnout, že zmíněné dělení vychází ze Sammanovy publikace Poetics of Encryption. Art and the Technocene (2023, její letošní český překlad je v galerii vedle originálu rovněž ke koupi), což recenze s oblibou připomínají. Fakt, že něco funguje ve výsostně teoretické knize (a vzhledem k jejímu nepřívětivému stylu možná ani tam ne), ovšem neznamená, že je to vhodná šablona pro výstavu. Papír snese všechno, galerijní expozice nikoli.
Musím přitom uznat, že vzdor veškeré kritice, kterou tu vyslovuji, představuje expozice Poetics of Encryption co do kurátorských textů vlastně standard, možná i lehký nadprůměr. Za roky pohybu v tomto prostředí jsem totiž získal neodbytný dojem, že v odborné komunitě už od tohoto literárního žánru žádné sdělení snad ani nečekáme. Ocitáme se v paradoxní situaci: Jsme-li jako akademici či galerijní pracovníci dotázáni, například v rozhlase, jak se to má s výstavními texty, vždy vyslovíme přání, aby se o výtvarném umění psalo srozumitelněji. Když se však ocitneme v roli čtenáře oné zvláštní kurátorské poezie, mávneme nad tím rukou, protože „takhle se to holt dělá, no…“.
Psát srozumitelně vyžaduje úsilí. Pro historiky umění a kurátory je to běh do kopce, protože jsou díky přemíře teoretické literatury navyklí na určité výrazivo. I mně slova jako juxtapozice či oscilovat naskakují dříve než jejich české ekvivalenty. K tomu lze přidat slova, která jsou zrovna v kurzu. Proto na Poetics of Encryption a dalších současných výstavách umělci tak často „zkoumají“ a „mapují“. Od záměru autora se přechází k tomu, že přímo sama díla něco „odhalují“ či „zpochybňují“.
Psát srozumitelně vyžaduje úsilí. Pro historiky umění a kurátory je to běh do kopce, protože jsou díky přemíře teoretické literatury navyklí na určité výrazivo.
Texty v Rudolfinu se o sdělnost v zásadě snaží, ale i tady se projevuje mylná představa o obecné znalosti insiderských pojmů a zájmů. Text k Metamorfismu XIII (Julian Charrière, 2016) tvrdí, že „dílo vzniklo v době bouřlivých diskuzí o termínu antropocén“. Kde toto diskuzní hřmění probíhalo? Že by třeba v Centru pro teoretická studia AV ČR třískali pěstmi do stolu? Zároveň by bylo vhodné ozřejmit komplikovaný termín antropocén více, než že se „týká geologického dopadu lidstva“.
Pokud dílo Anti (Carsten Nicolai, 2004) kopíruje tvar mnohostěnu, který se nachází na grafice Melancholie (1514) renesančního umělce Albrechta Dürera, nebylo by vhodné tuto grafiku návštěvníkovi ukázat? Pro historiky umění je to ikonické dílo, pro zbytek světa nikoli. A když se Detektivní práce (2023) kolektivu Clusterduck „pokouší zorientovat v současné memetické krajině tím, že spojuje přístup historika umění Abyho Warburga k analýze obrazu s ‚bláznivým propletencem‘ důkazů a hypotéz na zdi, který si nakreslil seriálový detektiv“, nešlo by onen přístup přiblížit? V oblasti vizuálních studií je jméno tohoto zakladatele ikonografické analýzy sice extrémně nadužíváno (stejně jako jeho Atlas Mnemosyne), veřejnost jej však téměř určitě nezná. Popiska v dánské verzi výstavy (Poetics of Encryption již proběhla v Berlíně a Kodani) přitom uváděla, že jde o německého historika umění žijícího v letech 1866 až 1929, jehož přístup „hledal propojení mezi podobnými motivy a symboly napříč časem a místem“. Návštěvník české verze výstavy však může klidně odejít s neurčitou představou, že jde o současného teoretika.
Závěr: Na podobě výstav záleží
Nedotaženosti se projevují i v případě některých děl. Dvacet čtyři metrů dlouhá infografika Kalkulující říše (Kate Crawford, Vladan Joler, 2023), která podle pleonastické popisky spojuje „výzkum a design“ i „vědu a umění“, je ve své horní třetině prakticky nečitelná, opět kvůli drobnému písmu. Ponechme stranou, že tento objekt má spíše povahu úvodního panelu než výtvarného díla – podobně jako bezpočet časových os a jiných diagramů, které dnes běžně vidíme u vchodů výstav. Chyba bude asi v samotném designu infografiky, který upřednostňuje bombastičnost takzvaných velkých dat před sdělností. Snad by její vstřebatelnosti pomohlo lidštější měřítko a možnost se posadit – tak jako tomu bylo v milánské Fondazione Prada, kde byla Kalkulující říše prezentována předloni.
Lze namítnout, že tyto mé výtky jsou adekvátní pro kunsthistorické expozice, nikoli pro výstavy současného umění, jakou je Poetics of Encryption. Jistě, od prvního čekáme více historických faktů, u druhého jsme si vědomi, že kontext se teprve formuje. Myslím však, že požadavek po srozumitelných a viditelných (!) textech je platný univerzálně.
Z výstavy Poetics of Encryption, pohled do instalace: Eva & Franco Mattes – P2P, 2022, foto: © Galerie Rudolfinum – Ondřej Polák
Ani recenzenti oba typy výstav často nerozlišují. Jak jsem si povzdechl v úvodu, konkrétní provedení expozice jde leckdy stranou a recenzenti výstavu poměřují podle jakési své ideální představy. To značí, že pokud je jim téma blízké – a nepřekvapí, že v případě současného umění lidé preferují psát o tom, co je zajímá – expozici hodnotí kladně a produkční přešlapy bohorovně odpustí. Naopak, když zpracování tématu jejich představě neodpovídá, výstavu zkritizují a fungující architektonické řešení přejdou jako něco samozřejmého.
Zůstává vůbec otázkou, proč se Poetics of Encryption tolik noří do tmy. Pokud to chce být metafora toho, že všichni žijeme v jakémsi Black Boxu, považuji ji za banální. Navíc, berlínská ani kodaňská verze výstavy takto potemnělé nebyly. Poetics of Encryption je každopádně plná zajímavých děl, která stojí za zhlédnutí. A nejspíš je i úspěšná v tom, že se chce pohybovat „na hranici mezi informovaným znepokojením a okultním sněním“ (web galerie). Jak dokládá tento komentář, já jsem informovaně znepokojen ažaž.
