Sochařka Pavla Sceranková: Ani já umění často nerozumím. Někdy je to takové rande naslepo

V humpolecké 8smičce, kde právě vystavujete, návštěvník ke vstupence dostane hlínu a je vyzván, aby z ní vymodeloval, jak se cítí. Jak by vypadalo to, co byste z této hlíny vymodelovala vy? Jak se teď cítíte?

Asi bych udělala něco podobného, co se objevilo na pozvánce na výstavu Hlava, která se budí ve čtyři ráno v Galerii NOD. Ten pocit stlačení neviditelných dlaních zrovna dneska mám…

Vzbudila jste se ve čtyři ráno?

Teď se tak budím docela často… Ale nemám důvod ke smutku, jenom se toho poslední dobou semlelo strašně moc.

V textu k výstavě si kladete řadu důležitých otázek. Chápu, že někdy je důležitější otázky klást než na ně odpovídat, ale přesto – jak si na ně odpovídáte vy? Co podle vás umění dokáže?

Umění dokáže spoustu věcí, ale zároveň má velká omezení. Dokáže cokoliv – a zároveň nic. Sama jsem přemýšlela, jestli má v dnešním světě vůbec smysl věnovat se umění, když naše energie může být využita i úplně jinak. Zvala jsem si ke krátkým rozhovorům své bývalé studující, abych zjistila, jak to vnímají oni.

Zaujal mě pohled Jiřího Pitrmuce, který teď vystavuje v galerii Kostka v pražské MeetFactory. Říkal, že když nastane krize – třeba požár – existují různé role, které jsou od epicentra různě vzdálené. Hasiči jsou přímo u něj, ale jsou tu i záchranáři, pekaři… Každý má jinou a svou specifickou pozici. A je vlastně v pořádku nejsme-li v první linii, pokud na to zkrátka nemáme kapacitu. Důležité je být si vědomý své role, zůstat v ní a naplnit ji – ale stále s vědomím, že ten požár existuje.

Pohled do výstavy Moli, kteří prožírají ruce do světel, foto: Galerie 8smička

Vaše role je tedy jaká?

Jsou umělci, kteří se věnují aktivistickému umění nebo investigativnímu bádání a k nějakému problému se možná dostali viditelněji blíže. Já to neumím. Tak jsem přemýšlela, čím mohu přispět. Jednou jsme si jen tak povídali s malířem Luďkem Rathouským, padla zmínka právě o tom buzení se ve čtyři ráno – a Luděk mi řekl, že je rád, že to slyší, protože se také někdy budí ve čtyři a nemůže spát… A mně došlo, jak je osvobozující, když můžeme sdílet své obavy, určitý typ úzkosti. Už jen samotné uvědomění, že v tom člověk není sám, může dodat sílu a odvahu. Je to sice hodně daleko od samotného požáru, možná se to zdá být málo – ale možná právě ne. Proto se snažím pojmenovávat emoce, strachy, sdílet je.

Pohled do výstavy Moli, kteří prožírají ruce do světel, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Je práce umělce v něčem zásadně jiná než práce například člověka, který pracuje ve fabrice?

Myslím, že vlastně není. Existuje spousta průsečíků a je škoda, že si společnost často myslí, že je umělecká práce něčím zcela odlišným. Zároveň je pravda, že se v umělecké tvorbě vyskytuje i určitá chvíle štěstí, kdy se práce stává hluboce osobní. Je mnohem intimnější a zasahuje hlouběji – nebo alespoň já to tak mám. Obvykle lidé mohou po skončení pracovní doby v zaměstnání přeci jen něco nechat… Já si všechno nosím s sebou domů.

Mrzí vás něco na tom, jak společnost vnímá umělce?

Často se setkávám s tím, že lidi říkají, že umění nerozumí. A to je podle mě špatně nastavená perspektiva a vztah k umění. Ani já mu často nerozumím, někdy prostě nevím, co si o něm myslet. Je spousta umění, které mě nechává chladnou nebo mě zlobí… To ale nevadí, nepřistupuji k němu s tím, že chci za každou cenu dešifrovat, co autorka nebo autor chtěl přesně říct. Můj zážitek netkví v tom, jestli jsem porozuměla. K umění přistupuji spíš s touhou něco/někoho potkat, něco objevit. V tom je rozdíl. Jde spíš o takové rande naslepo.

Něco podobného jste nakousla i v dokumentu Průvodce výtvarným územím. Řekla jste, že se vám „příčí představa, že jdeš (do galerie), hledáš význam věcí, třeba ho nenajdeš a odcházíš unavený a trošku zklamaný z umění, že je nesrozumitelný“.

Vždyť přece není možné, aby si lidi vždycky ve všem rozuměli. Někdy to je jako posílání zpráv v různých jazycích mezi různými světy. A právě nastavení, že všemu mám porozumět, způsobuje absolutní nesetkání. Strach z neporozumění je paralyzující. Jako bychom zapomněli, jak si nechávat otevřené i jiné kanály pro komunikaci.

A není to lidská podstata – to, že prostě chceme věcem přijít na kloub?

Ano, ale naučili jsme se rozumět věcem jenom racionálně, lineárně. A zapomněli jsme, že se můžeme i nechat překvapit, naučit se něco vidět jinak. A to je škoda. Protože pak se nedá rozumět ani světu, natož umění. Když něco nezapadá do našeho mustru, nemusí to být špatně. Možná je to prostě jen jiné.

Ruce, které se snaží vzepřít mezi stropem a podlahou, 2025. Tyto ruce nic nepodpírají, ale neustále se točí v kruhu a představují tak pocit beznaděje a těžkosti, foto: Galerie 8smička

Je pro vás podstatné, aby návštěvníci galerie porozuměli tomu, co chcete říct?

Slovo porozumět nemám ráda. Jsem vždycky velmi vděčná, když se lidi s mými věcmi setkají. Něco objeví. A nemusí nutně pochopit můj záměr. Ani já sama nemám pokaždé kontrolu nad tím, co vzniká. Ale na diváctvo myslím, snažím se být přesná.

Jak přesná?

Přesná ve vztahu k obrazu ve mně, k pocitu, u něhož cítím, že je důležité jej zpracovat a sdílet. Snažím se, aby v objektu bylo jenom to, co je nevyhnutelně nutné ke sdílení. Abych ho nijak nepřilepšovala, aby zůstával nejblíž k původnímu obrazu v mé mysli.

Takže když nikdo nerozpozná, že rotující ruce jsou poctou manželům Curieovým, je to vlastně jedno? Protože to člověk asi nepozná, dokud si nepřečte doprovodný text.

Vlastně ano. Je to jen další rovina mých věcí. V galerii jsme nahráli audioguide a kdyby se někdo zajímal o to, co bylo hlouběji, může si ho poslechnout. Ale pokud se chce jenom projít galerií a generovat si vlastní obrazy, je to taky správně. Zároveň nechci zneužívat jméno manželů Curieových k legitimizaci své sochy. Je to spíš moje osobní pocta.

Ruce, které vidí skrz, 2024. Pocta manželům Curieovým, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Na výstavě v humpolecké 8smičce vystavujete i portréty americké softwarové inženýrky Margaret Hamilton a britsko-americké astronomky Cecilie Payne. Čím vás tyto osobnosti oslovily?

Váhala jsem, nakolik jména do výstavy vůbec vtahovat. Mám ráda astronomii, astrofyziku, v těchto oborech cítím prostor pro hledání slovníku a obrazů. A na výstavě jsem chtěla ukázat typ práce, která podle mě svět zvětšuje a obohacuje. Vědkyně a vědci jsou často právě těmi, kteří svět otevřou, ale jejich jména zůstávají neviditelná.

Co umění může dát vědě? A co věda umění?

Troufám si mluvit pouze o tom, co dokáže dát věda umění. Zatímco věda umění možná ani nepotřebuje, tak umění dokáže z vědy čerpat inspiraci. Já jsem měla například štěstí, že jsem se setkala s astrofyzikem Brunem Jungwiertem, který mě sám oslovil na základě mojí výstavy Žena na Měsíci, která pracovala se sluneční soustavou. Napsal mi, že se zabývá srážkami galaxií a že to je možná ještě zajímavější motiv pro moji práci.

Změnilo vám setkání s ním v něčem pohled na svět?

Když jsem se ho ptala na to, co považuje za klíčový objev, zmínil kosmické mikrovlnné záření. To je záření, které se uvolnilo relativně krátce po velkém třesku, v momentu, kdy se hmota vesmíru ochladila natolik, že se ze žhavého materiálu začaly uvolňovat první atomy a taky první fotony světla. Tyto fotony jsou tu pořád přítomné, do kostky cukru by se jich mělo vejít 822. A právě to bylo téma jedné z mých instalací.

Sama jste nikdy nechtěla být vědkyní?

Chtěla, ale brzy mi došlo, že vědec musí být docela úzce zaměřený. A já jsem se nedokázala vzdát možnosti po svém zkoumat skoro všechno. Nakonec nejspíš nezkoumám všechno možné, ale způsob, jak to dělám, je otevřený všem možnostem.

Pohled do výstavy Moli, kteří prožírají ruce do světel, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Když se vás Jolanta Nowaczyková pro platformu Secondary Archive ptala, jaký je rozdíl mezi současnými umělci a umělkyněmi, odpověděla jste jí, aby se přestala ptát na rozdíly a abychom se spíš zamysleli nad tím, co nás spojuje, kde se můžeme setkat. Co to podle vás je?

Zkrátka to, že jsme lidi. Možná jsem reagovala trochu podrážděně, nejsem fanoušek kategorizování rolí a srovnávání se. Tenhle pohled je mi cizí.

Se svým mužem Dušanem Zahoranským vedete ateliér Intermédia 2 na pražské AVU. Dříve jste rovněž vyučovala na univerzitě v Hradci Králové budoucí učitele výtvarné výchovy. Co by se podle vás mělo o umění předávat už na základní škole?

Právě otevřenost při setkávání se s uměním, skládání slovníku, kterým se dá o umění mluvit tak, aby to bylo pro děti blízké. Kategorie líbí–nelíbí jsou přeci jen hrozně omezené…

Hlava v sloupu (pro pozorovatelky galaxií), 2024. Tato hlava nezobrazuje žádnou konkrétní astronomku, ale odkazuje na všechny ženy, které se významně podílely na výzkumu vesmíru, foto: Galerie 8smička

V červnu loňského roku část kulturní veřejnosti podepsala petici namířenou proti AVU, Národní galerii a Ceně Jindřicha Chalupeckého. Rektorka Mária Topolčanská následně v říjnu rezignovala a teď má AVU nového rektora Tomáše Pospiszyla. Jak jste celé toto období odstartované peticí vnímala vy – nejen jakožto zaměstnankyně AVU, ale i jako umělkyně?

Jako velmi těžké a unavující období. Přišlo mi velmi líto, že propast vztahu lidí k současnému umění se rozrostla i u lidí v oboru. Z té petice na mě dýchaly pocity uzavření se, strachu, možná vlastního nedocenění, hněvu… Byla postavená hrozně útočně a proti tomu jsme se na AVU ohradili. Je v pořádku mluvit kriticky o problémech, které na Akademii byly a jsou, ale způsob, jakým o nich petice mluvila, nepatří do kritické profesionální debaty o věcech, které je potřeba měnit.

Čekají teď AVU lepší časy?

Uvidíme. Myslím, že Tomáš Pospizsyl bude dobrý rektor, přeju mu to a přeju to i AVU. Bude potřeba udělat hodně práce. I předchozí vedení bylo lidsky velmi milé, Mária je úžasná teoretička architektury, ale některé úkoly vyžadovaly i jiné kompetence… Muselo to pro ni být vyčerpávající a stejně takové to bylo i pro nás. Snad se to nakonec ukáže jako užitečná zkušenost. Ale nezastírám, že je to stále trochu bolavé téma…

Pokud mám správné informace, na podzim byste měla vystavit objekt na pražském Signal Festivalu. O co půjde?

Budu mít pěkné místo v Riegrových sadech. Nějaké motivy se mi už rodí, ale ještě nedokážu říct přesně, o co půjde. Zamýšlím se nad prostorem mezi pozorovatelem a výsekem krajiny města. Třeba by tam znovu mohlo dojít k nějakému setkávání…

Sochařka Pavla Sceranková, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Pavla Sceranková (* 1980)

Narodila se na Slovensku, v Košicích. V roce 2000 zahájila magisterské studium v oboru Intermediální tvorba na AVU v Praze, byla v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka; absolvovala roku 2006. Pět let poté na téže škola obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. Dvakrát byla ve finále Chalupeckého ceny pro výtvarníky do 35 let. Od roku 2015 vede společně se svým manželem Dušanem Zahoranským Ateliér intermédia 2 na pražské AVU. Spolu vytvořili dětské hřiště v Litomyšli a ve slovenském Kysuckém Novém Městě. Realizovala památník válečným veteránům v Ostravě a Souhvězdí Pasažérky na pražském Pankráci. Vystavovala například v brněnské Fait Gallery, v Pump House Gallery v Londýně, v Moravské galerii v Brně nebo v GHMP.