Sochařka Sabina Knetlová: Sama se sebou v ateliéru bych nevydržela

Dařilo se vám vystavovat už při studiu. Své sochy jste prodávala i během pandemie. A když pražská Karpuchina Gallery vyvezla na veletrh Vienna Contemporary vaše sochy, všechny se prodaly. Jaký „recept” na to máte?

Konkrétně na vídeňském veletrhu jsme asi dost vyčnívali, protože jsme působili punkově. Ostatní výstavní boxy byly uhlazené. Ale jak prorazit obecně v sochařství, to nevím. Je možné, že se figura v soše prostě vrací. V Ostravě, kde jsem studovala, to ovšem není takhle nastavené – tam se nepočítalo, že by se uměním někdo z nás mohl živit. Takhle nás nevedli.

Jak vás vedli?

„Je dobré dělat sochy, i když se tím nebudeš živit. Prostě vydrž.“ Přemýšlení, zda pětileté studium vlastně není ztracený čas, bylo docela na denním pořádku. A my jsme si na to odpověděli tak, že na škole člověk načerpá informace, kupříkladu o tvaru a materiálech, naučí se vidět v proporcích, což se později dá uplatnit různě – ať už děláte truhláře nebo restaurátorku.

Naštěstí je však současná situace trochu jiná, o něco příznivější. V Česku umění už sbírá docela dost lidí a dívají se i za hranice Prahy – zejména poté, co v Ostravě vznikla platforma a galerie PLATO. Ale dřív tomu tak v Ostravě nebylo.

Tvorba Sabiny Knetlové, foto: archiv Sabiny Knetlové

Sochařina je váš jediný způsob obživy?

Ještě restauruju.

Uživila byste se jenom prodejem soch?

Jak který rok, a nejspíš by to bylo drsné. A také potřebuju obojí i proto, že sama se sebou v ateliéru bych v jednom kuse nevydržela. Ovšem následující dva roky máme s kolegy restaurovat fasádu zámku. Je dobré vědět, že mám práci i na pár let dopředu.

Budete mít přitom čas i na tvorbu?

Doufám. Asi to bude masakr, ale snad to nějak půjde.

Tvorba Sabiny Knetlové, foto: archiv Sabiny Knetlové

Ovlivnilo restaurování váš pohled na sochu?

Ohledně technologií určitě. Najednou lépe víte, na co si u sochy dávat pozor, když ji usazujete do exteriéru. Možná to taky někdy svádí k tomu, že se člověk do vlastních soch snaží dávat restaurátorské technologie – pak se z toho stává exhibice, že to jako umím. Toho se snažím vyvarovat a sochu pořád spíš „patlat“.

Když Vojtěch Kovařík, který jako vy studoval v Ostravě, získal Cenu kritiky za mladou malbu, kurátorka Martina Vítková tehdy prohlásila, že možná zapůsobila „ostravská syrovost v pražské jemnosti“. Existuje nějaká „ostravská syrovost“?

Existuje. Je to vážně zvláštní kraj. Nejen Ostrava, ale i všechna ta zmizelá místa kolem. Cítíte, že tam něco bylo a už není, ale ta energie tam zůstává. A tohle všechno se určitě promítá i do umění.

Jak?

Lidi jdou víc na věc, není zvykem díla zdobit, řešit jejich povrchy, jde jim hlavně o základní tvar. Člověk se může vyjádřit příměji a jednodušeji.

Tvorba Sabiny Knetlové, foto: archiv Sabiny Knetlové

Změnil se váš přístup k soše jako takové, když jste dostudovala a vstoupila do praktického provozu, „dospělého” uměleckého života?

Poslední dobou nad tím dost přemýšlím. Na sochu jsem se totiž dostala omylem, původně jsem chtěla studovat malbu, ale na přijímačkách mi pan Koléšek nabídl, že by mě vzal do sochařského ateliéru, protože moje malba byla spíš sochařská. Přes prázdniny jsem se snažila dohnat alespoň základní znalosti, naučit se, jak namíchat sádru a v druháku jsem pak byla schopná sochy všelijak plácat, používala jsem lišejníky, klacíky… Cítila jsem se zkrátka svobodnější – alespoň ohledně materiálů.

Jenomže socha v Ostravě je založená hlavně na figuraci a je tam stále znát stopa Mariuse Kotrby… (Sochař, malíř a kreslíř, žijící v letech 1959–2011. Stál u zrodu vysokoškolského studia výtvarného umění na Ostravské univerzitě, kde vedl sochařský obor; letos v zimě uspořádal retrospektivu jeho díla Dům umění města Brna – pozn. red.) Dlouho jsem se tomu snažila vzdorovat, na bakalářku jsem odmítala dělat figuru. Ale po bakalářce mě to stejně dohnalo.

Studiem člověk nabírá určitá omezení a pak se je ze sebe snaží setřást. Všichni dávali důraz na hladké, přehledné tvary, což mě občas svazuje, někdy bych si chtěla prostě něco expresivně uplácat. Ale pak mi to zase nedá a snažím se to „ostravsky“ tvarovat… Mám v sobě vybudované mantinely, které se snažím probourat. Momentálně zkouším jiné materiály, třeba dřevo, a doufám, že mě to někam dovede. Nedokážu však technologie měnit tak rychle, potřebuju hlavně konzistenci.

Proč jste vzala figuru na milost?

Odboj vůči figuře ve mně trval asi až do třeťáku, pak jsem šla na stáž do Brna, kde měl ateliér zvláštní atmosféru, nic moc se tam nedělo a já měla hroznou chuť vrátit se do Ostravy. Prostě mi chyběla. Po návratu jsem zase začala s modelováním, dělala jsem takové domečky, už nešlo o odlitky nalezených předmětů. A skrz modelování jsem se dostala k figuře. Nejdřív jsem modelovala jednotlivé končetiny, nikdy jsem je ovšem nepojímala tak, že by se jednalo o „uříznutou ruku nebo hlavu“. Spíš šlo o přiblížený detail situace, ve které jsem akcentovala moment zranění – právě třeba propíchnutím betonu slámou, stéblem.

Tvorba Sabiny Knetlové, foto: archiv Sabiny Knetlové

Pro vaši práci je typický beton. Čím vás tak oslovil?

Přišla jsem k němu už na škole. Oceňovala jsem, že je to docela levný materiál a není to sádra. S tou jsem měla vždycky problém, protože to není definitivní materiál. Začala jsem hledat možnosti betonu, obarvovala ho, zkoumala jeho otisk. Také jsem se snažila pracovat proti němu, protože v soše se používá nejčastěji tak, že se z něj dělá uzavřený tvar, který nemá výčnělky, protože jak je beton křehký, často praská. Já z něho vytahuju ruce, prsty, nohy… Je neutrální, je všude kolem nás. I v restaurování je ho hodně.

Pro časopis Forbes jste řekla, že beton je „na rozdíl od epoxidů a dalších plastů šetrnější pro zdraví a mnohem ekologičtější“. Na kolik sochařina ovlivňuje vaše zdraví?

Sochařská práce moje zdraví asi moc neovlivňuje. U té restaurátorské je to trochu horší. Některé materiály není dobré inhalovat, tělo škodliviny vstřebává i skrze kůži. A já se nechci bát materiálu, se kterým pracuju. U restaurování mám masku a rukavice, abych to zlé nevstřebala, ale svoji vlastní tvorbu bych si asi moc neužívala, kdybych musela být v nějakém skafandru.

Tvorba Sabiny Knetlové, foto: archiv Sabiny Knetlové

Kolik času potřebujete na vytvoření jedné sochy?

Dlouho mi trvá rozmyslet se, co půjdu dělat. A pak mám spíš takový záchvat, a dost rychle to uplácám. Pracuju ve fázích: nejdřív sochu udělám z hlíny, následuje sádrová forma, která se vyleje betonem, a ten ještě upravuju. S větší sochou tak strávím i půl roku, když do toho započítám i přemýšlení a přípravy. Nápady ze mě nepadají moc rychle, nedovedu úplně držet krok…

V jakém smyslu?

Jsem zastupovaná galerií, která se snaží prodávat moje sochy, ale ne vždy mám co rychle nabídnout.

Co vám spolupráce s pražskou galerií dává?

Povzbudila mě v tom, co dělám. Pražský stres mi občas i vyhovuje, na chvíli se proberu… Ale vzhledem k tomu, že veškerou propagaci a prodej obstarává galerie, můžu hlavně tvořit.

Tvorba Sabiny Knetlové, foto: archiv Sabiny Knetlové

Vaše dřívější sochy odkazovaly také k zahradničení. Jakou roli příroda hraje ve vašem životě?

Krajinu jsem hodně řešila ze začátku studia, protože moje máma měla farmu, na které jsem trávila hodně času – proto jsem i ve svých sochách zpodobňovala jezdecké překážky, používala jsem často slámu… Pak mi i lidské tělo začalo svou strukturou připomínat rostliny a jejich tvary. Snažila jsem se, aby například ruce vypadaly jako keř. Postupně se z mého uvažování krajina vytratila a zůstala jsem u hledání sebe sama a svých kořenů.

Patříte mezi výrazné sochařky mladé generace. Má vaše generace nějaké společné rysy?

Možná právě figurativní tvorbu. A nejspíš také návrat k řemeslným sochařským postupům, lidi třeba znovu sekají do kamene nebo se věnují jiným zapomenutějším technikám.

Na čem teď pracujete?

Celou zimu jsem dávala dohromady ateliér, protože jsme se přestěhovali z Ostravy k Frenštátu pod Radhoštěm. Teď se snažím s novým místem popasovat, takže jsem měla asi tříměsíční tvůrčí proluku. Ale už jsem se snad v zásadě aklimatizovala a pracuju na věcech pro veletrh v Dubaji, kam moje sochy v dubnu vyveze Karpuchina Gallery spolu se sochami Dominika Adamce. Potřebovala jsem, aby šrumec se stěhováním už ustal a já se mohla víc koncentrovat. Taky máme zahradu a nejradši bych teď zjara byla hlavně venku a pracovala na záhonech – na tvorbu jsem dokonce chvílemi přestala mít chuť. Až mě to vyděsilo. Ale nyní už to zase jde.

Sochařka Sabina Knetlová, foto: Gabriela Knýblová

Sabina Knetlová (* 1996)

Narodila se v Jaroměři. Na Střední škole propagační tvorby a polygrafie ve Velkém Poříčí se zabývala grafickým designem, ale nikdy se mu profesně nevěnovala. Absolvovala Ateliér sochařství na Fakultě umění Ostravské univerzity u Jaroslava Koléška. Její práce byly k vidění například v Giudecca Art District v Benátkách, ve Vídni na veletrhu Vienna Contemporary, v Českém centru v Bruselu nebo v Domě umění v Českých Budějovicích. Kromě vlastní sochařské tvorby se živí také restaurováním památek. Žije a pracuje v Tiché u Frenštátu pod Radhoštěm.