Komentář: O dutých kremrolích. Můžou už o sterilizaci romských žen vyprávět bílí muži?
V souvislosti s premiérou filmu Pramen, jenž tematizuje nucené sterilizace romských žen v éře československého státního socialismu, vyvstaly otázky, nakolik je vhodné dosud nezpracované a nevyléčené trauma estetizovat a využívat ho jako součást zápletky bez jasného poselství. Pokusme se na snímek a téma podívat v širších souvislostech.
Režisérem česko-slovensko-německého filmu Pramen je slovenský tvůrce a producent Ivan Ostrochovský (* 1972), který k němu spolu se svým generačním druhem Markem Leščákem napsal scénář. Ostrochovský se hájí tím, že na snímek věnující se do hloubky tematice diskriminace Romů by lidé do kin nepřišli. Jenže takové pouhé nakousnutí stěží přispěje k vypořádání se s touto palčivou součástí československé historie.
Není emancipace jako emancipace
Za normalizace zažívaly romské ženy v Československu nátlak. Lékaři se je různými způsoby snažili přimět k podstoupení sterilizací, o nichž jim nepodávali dostatek informací, případně zlehčovali jejich následky nebo o nich rovnou rozhodovali sami. Romky opakovaně slýchaly, že dětí už mají dost, že se „mašličky“ na vejcovodech dají znovu rozvázat, že další těhotenství ohrožuje jejich život. Stát za tento zákrok nabízel jednorázovou finanční částku, jež mohla často řešit tíživou životní situaci romských rodin a které se jen těžko odolávalo. Politická moc se tím snažila regulovat, kdo bude součástí žádoucí reprodukce společnosti, přičemž romské etnikum, které tehdy ani nemělo status legislativou uznávané národnostní menšiny, do ní evidentně nespadalo.
Film Pramen vypráví o gynekoložce Ingrid (Aňa Geislerová), jež v osmdesátých letech v okresní nemocnici na jihovýchodě Slovenska sterilizovala romské ženy. Ponechme stranou kvality snímku a skutečnost, že snímek jako společný problém protagonistky i jejích pacientek jednoznačně identifikuje patriarchát a tehdejší státní ideologii. Důležité je totiž podceněná hloubka rozdílu mezi útlakem romských a neromských žen, stejně jako když se v minulosti ozývaly africké, afroamerické či asijské ženy a snažily se upozornit na rozdíl mezi jejich snahou o emancipaci a feminismem bílých středostavovských žen. Skutečnost, že Ingrid zprvu kolaboruje s patriarchátem, aby pro sebe získala lepší životní podmínky, ale později si začne uvědomovat etickou tíhu doprovázející takové počínání, zdaleka nestačí.
Pokud tvůrci tvrdí, že chtěli otevřít veřejnou diskusi na dané téma, problematické je, jakým způsobem to film ne/dělá. Zaměřit se na perspektivu lékařů a lékařek, kteří mohli oscilovat mezi státní politikou a vlastním svědomím (v Ingrid ho probouzí postava nové sanitářky Agáty, poloviční Romky, jež sama prodělala sterilizaci), sice může být legitimní, v současné situaci však nikoli dostatečné. Rasismus je stále evidentním a každodenním problémem (nejen) české společnosti a byť se zjevně netýká tvůrčího týmu Pramene, je zapotřebí zamyslet se nad dalšími důsledky konkrétních voleb, stavby narativu a dialogů v tomto snímku.
Obálka vloni vydané publikace přinášející autentické příběhy čtrnácti romských žen, jež se rozhodly bojovat za spravedlnost – některé svého uznání dosáhly, jiné na něj stále čekají. Zdroj: kher.cz
Zneužitá důvěra
Na konci loňského roku vydal spolek Slovo 21 knihu Podvázané mašličkami, v níž romské spisovatelky v krátkých a velmi silných příbězích zprostředkovávají zkušenosti a pocity romských žen různého věku a postavení s nucenou sterilizací. Autorky vycházely z biografických rozhovorů se čtrnácti ženami, a byť pracují s různými žánry a postupy vyprávění, přinášejí autentické prožitky a následky Romek, které přišly o možnost mít další děti.
Stylizace a míra informovanosti v narativu filmu Pramen a v příbězích knihy Podvázané mašličkami vytváří osu, která velmi symbolicky ilustruje mocenské postavení romského a neromského obyvatelstva. Pramen, dílo neromských mužů, ukazuje pól majoritní společnosti, vykresluje státem utvářené „plánování rodičovství“ a jeho důsledky pro neromskou lékařku podle vlastních limitovaných možností, zatímco kniha je zdrojem autonomního hlasu romských žen – těch, jimž se toto příkoří stalo, stejně jako těch, které naslouchají jejich traumatu a snaží se ho zprostředkovat ostatním.
Kniha přitom cenně ukazuje právě to, co mohl Pramen důsledně zpracovat – zneužití důvěry, kterou romské ženy v autoritu lékařů a lékařek vkládaly. V povídkách se opakuje jejich dejme tomu naivní, avšak bezprostřední hořké zklamání nad tím, jak jim doktoři mohli lhát. Proslulý britský sociolog Anthony Giddens popsal expertní systémy, jež se často projevují právě v medicíně a které stojí právě na hluboké důvěře v expertní vědění. V případě lékařů navíc požehnané silným etickým kodexem Hippokratovy přísahy vycházející ze skutečnosti, že lékař nesmí pacientovi škodit.
Ochuzené o boží dar
Sterilizované Romky vzpomínají na to, jak doktoři vymýšleli různé neexistující důvody či problémy, jimiž ženy zastrašovali a nutili je k zákroku, přičemž tvrdili, že se pacientkám snaží zachránit život. Paradoxně se tak nejen snažili dotlačit je k souhlasu se sterilizací, ale ještě se zaštiťovali ochranou života pacientek nebo jejich dětí. Stejně naléhavě vysvětlují, jak se s danou situací musely vyrovnávat nejen jako ženy, které přišly o možnost mít další děti, ale především jako romské ženy, jež už nemohly být znovu matkami. A protože mateřství stále pro mnohé z nich představuje základní determinantu femininity, mnohé se pak přestaly cítit jako ženy. Sterilizované Romky se v knize popisují jako porouchané, „prázdné bedny“ nebo „duté kremrole“. Jedna z Romek pak zmiňuje pocit bolesti a celoživotní ztráty z toho, že „už nikdy nemohla pod srdcem nosit dítě“.
Některým jejich partneři nevěřili, že sotva mohly odmítnout, vyčítali jim jejich rozhodnutí, případně je opustili. Primární roli ženy jako matky vnímají totiž i mnozí romští muži. Nakonec veskrze konzervativní česká společnost s těhotenstvím žen počítá, avšak vybírá si, které to mohou (a musí) být. Jde právě o problematiku biomoci, jak ji formuloval francouzský filozof Michel Foucault, kdy moderní stát a instituce ovládají a spravují lidský život prostřednictvím kontroly těla, zdraví, sexuality. Ve světě jsou stále některým ženám odpírány interrupce, přestože za těhotenství někdy zaplatí vlastním životem. A nedávné rozhořčení některých veřejných osobností nad tím, jak klesá křivka porodnosti, se opět nespravedlivě vyčítá ženám. Ale jak do toho spadají Romky?
Spisovatelka Eva Danišová v jedné z povídek vysvětluje: „V romských rodinách se děti většinou neplánují, berou se jako boží dar.“ To přesně ukazuje, jak státem zamýšlené vedení k plánovanému rodičovství nemohlo fungovat, pokud by nepřišlo příslušné nařízení o nucených sterilizacích zacílené na Romky (a na další „nevhodné matky“, například mentálně odlišné). Asimilační politika státního socialismu, sama o sobě diskriminační, manipulativní a zákeřná, tedy nestačila. Romové a Romky se měli přizpůsobit kultuře a životnímu stylu „majoritní společnosti“, protože jejich jinakost byla tradičně vyhodnocována jako nebezpečná a ohrožující. A mohli bychom jít ještě dále do minulosti. V červenci 1927 vešel v Československu v platnost zákon 117/1927 Sb. o potulných cikánech, kde se mimo jiné praví: „Děti mladší 18ti let mohou býti potulným cikánům odňaty, nemohou-li o ně náležitě pečovati a zvláště jim dáti potřebnou výchovu. V každém případě lze jim odníti děti cizí.“
Ke stejné špatné praxi sice docházelo i jinde ve světě, například ve Švédsku, kde ke sterilizacím docházelo – na základě platných zákonů – zhruba od třicátých let dvacátého století do roku 1975. Následné vyšetřování bylo ukončeno v roce 1999 a švédský parlament rozhodl o vyplacení finančního odškodnění. Navíc veřejně uznal tuto diskriminační praxi a obětem se oficiálně omluvil. A co je podstatné, tímto způsobem se ke své minulosti postavila většina občanů neromské národnosti ve Švédském království.
Co také řekl režisér
Ivan Ostrochovský v rozhovoru pro Český rozhlas: „Já jsem optimistická povaha. Nechtěl jsem dělat depresivní film. To téma je dost těžké, ale nechtěli jsme ještě tlačit na pilu. Hodně věcí se nedá změnit, ale je důležité o těch věcech alespoň mluvit.“
„My víme, že to není správné, ale umíme si to racionálně a logicky vysvětlit. Ti lékaři jen dodržovali zákony. Neporušovali je. Ale ani tak si nemyslíme, že to bylo správné. Ti lékaři jsou dodnes přesvědčení o tom, že dělali všechno v pořádku. To mě na tom vydráždilo. Film nechce nikoho obviňovat. Chce promyslet, jak se může stát, že takhle vidíte svět.“
„Byl jsem na návštěvě v rezervacích v USA, kde mnoho native žen (původních obyvatelek USA, pozn. red.) muselo podstoupit sterilizaci o mnoho brutálněji. Ti indiáni o tom také nevěděli. Ani oběti o tom moc nechtějí hovořit, což je pochopitelné.“
„Film má být spíš o tom, že to, co děláme, může někomu ublížit. Může se to dít v současnosti, v budoucnosti, s komunismem to nemá nic společného. Sterilizace se děly i ve Spojených státech, v Kanadě, v Norsku, v rozvinutých demokraciích. Nebyl to problém komunistického režimu.“
V České republice se díky vytrvalé a důsledné práci aktivistek v čele s Elenou Gorolovou a za pomoci ombudsmana a lidskoprávních organizací podařilo dosáhnout toho, že parlament schválil v roce 2021 zákon o odškodnění obětí nezákonných sterilizací ve výši 300 000 korun pro osoby, které podstoupily nezákonnou sterilizaci v letech 1966 až 2012. Spousta dotčených žen se pomoci z časové logiky věci buď nedožila, nebo na ni stále čeká. Otázka nucené sterilizace romských žen v někdejším Československu, potažmo Česku tedy dosud není zcela uspokojivě vyřešena. Slovenská vláda se sice za protiprávní sterilizace žen oficiálně omluvila, ale Slovensko dosud specifický zákon o finančním odškodnění těchto obětí nepřijalo.
Polovičaté a rozpačité
Nechci tvrdit, že o sterilizaci romských žen by měly psát knihy nebo točit filmy výhradně romské ženy. Ale stále nežijeme ve společnosti, kdy by bylo možné dělat to bez nich s vědomím toho, že všechno víme, všemu rozumíme a všechno děláme správně, byť máme ty nejlepší motivace. Kniha Podvázané mašličkami velice dobře ukazuje, jak o této temné minulosti romské ženy přemýšlejí, jak se cítí a hlavně to, jakým způsobem a s jakým výsledkem se s touto krutou praxí pokusily vyrovnat. Bez znalostí a pochopení toho všeho může snadno docházet k „aha efektům“ těch, kdo si troufají dělat to všechno za ně.
Romistka Helena Sadílková ve svých publikacích i přednáškách upozorňuje na to, že historie nepočítala s Romy a Romkami jako aktéry a aktérkami, dominantní je viktimizační narativ. A jakkoli často můžeme a musíme mluvit o romských obětech, důležité je nedopouštět se této chyby donekonečna. Zmiňované finanční odškodnění, které by pro mnohé mohlo být dostačujícím, Romky v povídkové knize pochopitelně diskutují. Jaká má být cena za nenarozené dítě a jak s danou částkou vlastně naložit? Peníze evidentně nejsou tím, co by mohlo takovou nespravedlnost napravit nebo aspoň vyvážit.
Natočit hraný film o dilematech neromské lékařky, tedy ženy s určitým sociálním a expertním statusem, zpochybňující to, co ji stát nutí dělat, není totéž, jako vyprávět o Romkách, jimž několik křivd naráz (lži lékařů, podvody, obviňování blízkých atd.) zásadně změnilo životy. A vyhnout se přímé a ostré kritice nejen státem podporované praxe a politiky, ale i chování těch, kterým podobné nařízení konvenovalo s jejich stereotypním a diskriminačním smýšlením, znamená přikyvovat alibistickému tvrzení „to máte těžké, taková byla doba“. Estetizovat trauma a utrpení dosud velmi často diskriminovaných jedinců a využívat ho jako součást zápletky či motivací protagonistky tak odpovídá polovičatému chápání daného problému.
Nakonec Agáta z Pramene je Romka poloviční, svým chováním dost „pogádžovštělá“ a satisfakce, jíž se nakonec dočká, vyznívá jako výsměch skutečným obětem eugeniky a sociálního inženýrství československého státního socialismu. Hlasy romských žen z knihy Podvázané mašličkami jasně vzkazují, že nic podobného už nikdy nesmíme dopustit. Pramen je – co se týče konkrétního poselství – v lepším případě rozpačitý. A to je nesmírná škoda.
