Konečně klimax. Medvědí emocore ve čtvrté sezóně skvěle vygradoval

Seriál Medvěd se vždy pohyboval na škále od trapnosti k velikosti. Někteří diváci nesnesli hlučnost hádek americké rodiny s italskými kořeny, jejíž členové tvoří důležitou část postav. Jiní se nepřenesli přes „medvědí“ sebedůležitost a neustálé hnípání se ve vlastních otevřených ranách. Další těžce nesli Storerův předvádivý režijní styl, za nějž je současně oceňován. Na mnohé však intenzivně zapůsobil. Na hlavní postavu Carmyho Berzatta, ztrápeného, málomluvného kuchaře, bylo tak snadné se emocionálně napojit.

„Bojím se dívat na Medvěda. Abych se nezamilovávala do tohohle typu mužů, chodím na terapii,“ stojí v dnes už legendárním tweetu publikovaném s fotkou herce Jeremyho Allena Whitea v roli Carmyho, který seriálu údajně zvedl sledovanost. Jak publikum znalé Medvěda ví, pisatelce tweetu nešlo jen o Carmyho vzhled, ale i o jeho komplikované psychické problémy, leckomu povědomé.

Už v první sezóně (2022) se nejmladší Berzatto představil jako urputný, kvůli svému traumatu do práce zažraný génius. V její závěrečné epizodě na terapii odvyprávěl příběh o svém útěku od rodiny do velkého světa, kde se stal slavným šéfkuchařem, aby se vrátil do rodného Chicaga po sebevraždě svého bratra, dříve tmelícího rodinu.

Trailer ke 4. řadě série, zdroj: YouTube

Workoholik s traumatem

I s ostatními postavami, které s ním naskočily do rozjetého vlaku proměny bratrovy restaurace na luxusní podnik, bylo snadné prožívat jejich příběhy. Pro současnost tolik typická – nejen Carmyho – linka souvisela s hledáním vlastního prostoru v maratónu neustálého odvádění maximálního pracovního výkonu. Talentovaná druhá šéfkuchařka Sydney i impulzivní bratranec Richie se díky svým charismatickým hereckým představitelům Ebonu Moss-Bachrachovi a Ayo Edibiri a jejich autentickému projevu rychle stali postavami, u nichž máme pocit, že je dobře známe. Málokteré jiné (komediální) drama přineslo takový důraz na prožívání emocí, odkrývání traumat a ochotu ukazovat zacyklenost postav v jejich problémech.

Související článek

Být apolitický je dneska luxus, říká scenárista politického thrilleru Moloch

• Iva Čermák Přivřelová

Christopher Storer ve spolupráci s druhou showrunnerkou a spoluautorkou některých epizod Joannou Calo a s dalšími členy týmu vytvořil v kuchyních chicagských restaurací a rodinných domů fikční svět, jenž působí uvěřitelně, domácky a povědomě, přestože je seriál svým způsobem vztahovou pohádkou. Městské scenérie někdy využívá trochu pohlednicovým způsobem, příběhy jsou však vždy primárně o neviditelných bouřích odehrávajících se uvnitř postav, které seriál umí dát pocítit v každé vteřině.

Stejné postavy, jiné příběhy – to je 4. řada intenzivního seriálu Medvěd z prostředí rodinné restaurace Beef. Na snímku údržbář restaurace Fak z rozvětvené rodiny Berzattů, foto: Hulu

„Každá vteřina se počítá,“ je přitom heslo jedné ze seriálových postav udávající tempo práce v restauraci a zároveň klíčové slovo i pro tempo seriálu. Pocit gradujícího napětí během rychlých, skvěle nastříhaných montáží záběrů na přípravu jídel, nervozitu kuchařů i křik, jímž spolu Berzattovi běžně komunikují, je medvědím trademarkem, který by se dal dnes už snadno parodovat. Seriál sugestivně předává pocit známý asi všem pracujícím v gastro byznysu i pocit dotírání neřešených problémů a traumat.

Medvěd způsobil takřka pozdvižení svou odvážnou dramaturgií, obzvlášť některými epizodami, jimiž se buď vracel do minulosti (šestá epizoda druhé sezóny nazvaná Ryby), nebo odbočkami odehrávajícími se mimo restauraci (například sedmá epizoda druhé sezóny nazvaná Vidličky). Právě ty často přinášely největší emocionální vypětí a zvraty v příběhu. Ve všech sezónách seriál také drží tradici, podle níž poslední epizoda přináší odhalení důvodů dlouho pociťovaného napětí.

Natahovaná kaše?

Největší diváky pociťovaná slabina seriálu se naplno ukázala ve třetí sezóně, která pokrývá období Carmyho zacyklenosti v dilematu gradujícím v závěru předchozí sezóny. Šéfkuchař svým myšlenkám není schopný čelit a  zpracovávat je. Namísto toho sebe i restauraci ponoří do práce. Jde svého druhu o režijní a střihové cvičení o stavu člověka odvracejícího se od řešení svých problémů, pohřbívajícího sebe sama v zaměření na výkon a v neustále se vracejících vzpomínkách.

Série je pověstná vypjatými emocionálními scénami. Na snímku Sidney a Marcus, foto: Hulu

I tato sezóna si našla své fanoušky, kritická zpětná vazba se však spíš přiklání k tomu, že se z Medvěda stala invenčně natočená, ale natahovaná kaše. Po zhlédnutí celé čtvrté sezóny se dokonce zdá, že by seriálu nijak neublížilo, kdyby trojka zkrátka nevznikla a na dvojku rovnou navázala čtyřka. Hlavní výčitkou seriálu akcentujícího význam každé vteřiny je tak jeho paradoxní ochota mrhat časem. Medvěd si zkrátka dovolil svou rozvláčností podtrhnout to, jak dlouho zpravidla trvá, než si vyřešíme hluboce pohřbené osobní téma. Je na nás, zda tuto uměleckou volbu respektujeme, nebo nás délka seriálu spíš otravuje.

I ve čtvrté sezóně se postavy tak trochu cyklí v tématech a zvyku o svých pocitech a zkušenostech spíš mluvit, než abychom je viděli jimi procházet. Hned první epizoda buď může otrávit neochotou vnést do příběhu něco nového, anebo nás posté okouzlit svébytným formálním stylem i specifickým tempem upřímných konverzací mezi postavami, které v ní dostávají ultimátum od svého finančního podporovatele. Absence nového příběhu nás nutí se naplno soustředit na to, že podstatou Medvěda jsou výhradně velkými emocemi zatížené konverzace. Ty však umí natolik osobitě a dobře, že téměř nemá srovnání. Storer počtvrté namíchal stejný recept a výsledek sice není nejhutnější, ale zůstává věrný ingrediencím, z nichž stvořil podstatu seriálu.

Postavy, na něž se můžeme napojit

Neznamená to však, že bychom se zbavili pocitu nastavované kaše, i když v seriálu svítí silné pasáže – jako například Carmyho dlouho odkládaná konverzace s bývalou partnerkou Claire v závěru třetí epizody nebo telefonát se sestrou Sugar ve druhé. Čtvrtý díl, který napsali Ayo Edebiri a Lionel Boyce, představitelé Sydney a Marcuse, je pak jedním z nejlepších – i kvůli tomu, že se v něm pozornost pozvolna přesunuje právě na Carmyho profesionální partnerku Sydney, jíž se během čtvrté sezóny konečně dostává stejné pozornosti jako hlavní postavě. Edebiri a Boyce ve čtvrté epizodě nejen ukazují něco z domácího zázemí Sydney, ale hlavně dokážou až nečekaně originálně pojmenovat problém, který ji už od třetí sezóny zatěžuje.

Carmy – nejmladší z Berzattů – urputný a kvůli svému traumatu do práce zažraný génius, který z chicagského fast foodu udělal špičkový podnik, foto: Hulu

Následující dvě epizody si drží solidní úroveň, definuje je především nutnost odvyprávět všechny drobné posuny v dějových linkách postav, které se následně opulentně propojují ve svatební epizodě Richieho bývalé přítelkyně. Ta ukazuje celou komunitu kolem rodiny Berzattových sice s notnými šrámy, ale schopné žít ve zdravé odolnosti a otevřenosti proměnám. A zrovna když se zdá, že se Medvědi uzdravili, potvrzují nám showrunneři náš pocit dvěma posledními, excelentními a emocionálně intenzivními epizodami, v nichž si Carmy konečně řekne s lidmi kolem sebe všechno podstatné. Dvě poslední epizody jsou mimořádně silné i v kontextu celé televizní historie, přinášejí rozuzlení a vyvrcholení celého příběhu, který by tak docela pohodlně mohl skončit.

Velmi dobrou autorskou volbou závěru seriálu je intenzivnější fokus na postavu Sydney, kterou hraje Ayo Edebiri podtržený v závěru Carmyho ikonickou větou „Medvěd jsi ty.“ Seriál tím mimo jiné naznačuje, že jeho hlavní postava konečně opsala svůj oblouk. Po čtyřech sezónách se tak dá říct, že televizní historie je s Medvědem bohatší, než byla před ním. Christopher Storer dokázal se svým týmem vystihnout něco ze současnosti posedlé možnostmi psychoterapie a zkušenostmi z ní poučen stvořil formálně fascinující vyprávění, které funguje primárně díky tomu, co každý seriál potřebuje nejvíc – postavám, na něž se můžeme napojit. Při sledování Medvěda to je možné dělat opravdu intenzivně.

Plakát ke 4. řadě, zdroj: Disney+