Kritici a fanoušci vybírají nejhorší desky uplynulých deseti let
Od vyhasnutých osmdesátkových hvězd přes lobotomizující mix rapu a metalu až k nevyžádanému albu U2. Tady jsou desky, které v minulé dekádě vzbudily největší odpor a „stěr“.
Uplynulé týdny sváděly k rekapitulaci. Hudební novináři zveřejňovali žebříčky toho nejlepšího, co se v uplynulých deseti letech urodilo. Co však chvost takových seznamů? Někteří kritici se s chutí pustili i do výčtu nejhorších desek dekády a své statistiky nejnižších hodnocení zveřejňovaly i webové agregáty shromažďující recenze z anglo-amerického světa. Vznikl jakýsi antikánon nejhorších nahrávek uplynulé dekády. Co onen antivýběr říká o dnešním popu a o lidech, kteří jej poslouchají?
Fakt, že se novináři obšírně věnují i nejhorším nahrávkám je vlastně zajímavá novinka. S proměnou hudební žurnalistiky, spojenou s nástupem internetových médií, to nějakou dobu vypadalo, že kritici přijali za svoji hlavně doporučovací funkci – pomáhat fanouškům zorientovat se v záplavě novinek a poukazovat na ty, jež stojí za pozornost. Nultá dekáda přinesla třeba výrazný trend takzvaného poptimismu, který novinářům velel neodmítat apriori desky mainstreamových hvězd jako brak, nýbrž věnovat se jim s náležitou péčí.
Na konci nulté dekády vydal publicista Carl Wilson hojně citovanou knihu Let’s Talk About Love věnovanou rozboru stejnojmenné desky kanadské popové hvězdy Celine Dion. S pomocí teorií francouzského filozofa a sociologa Pierra Bourdieho v ní vysvětloval, že rozlišovat desky na dobré a špatné by nemělo být jádrem práce kritika. Ten by podle Wilsona „měl méně bránit své volby a více ozřejmovat slast, kterou z nahrávky získává. (…) Ukázat, jaké pro mě je něco milovat.“
Obal knihy Let’s Talk About Love Carla Wilsona. Autor v knize mimo jiné vysvětluje, že rozlišovat desky na dobré a špatné by nemělo být jádrem práce kritika, repro: Bloomsbury
Wilsonův pohled byl pozůstatkem éry psaní o hudbě na internetových blozích, které se na počátku tisíciletí otevřely textům nefiltrovaným redakčními poradami a editory. V následné dekádě však nad delikátními analýzami bloggerů opět zvítězily jasné soudy – přišli totiž youtubeři, pro něž je rychle vyargumentovaný a vyostřený názor součástí strategie, jak přilákat co nejvíc sledovatelů. Tak například nejslavnější youtubeový kritik současnosti, Antony Fantano z kanálu Needle Drop, se rozhodně nebojí říct, že tu či onu nahrávku považuje za strašnou. Ostatně v jeho videích z letošního ledna, v nichž rekapituloval uplynulou dekádu, figuroval i výčet nejhorších singlů a desek.
Zadní strana obalu desky Angelic 2 The Core amerického herce a zpěváka Coreyho Feldmana, která vévodí antižebříčkům, repro: https://coreyfeldman.net/ Na čele v něm figurovalo dvojalbum Angelic 2 The Core amerického herce a zpěváka Coreyho Feldmana z roku 2016. Osmdesátková filmová hvězda s poněkud uvadající kariérou si s albem patrně splnila hudební sen. Deska míchající funk a rock obsahuje jakýsi vágní příběh o andělských dívkách v ulicích Los Angeles, který Feldman vypráví svým (ne)zpěvem. Desku chtěl původně financovat z crowdfundingových zdrojů, avšak od fanoušků získal jen zlomek požadované částky a tak si ji natočil i smíchal sám. Aranžérský amatérismus si zde podává ruce s chatrnými melodiemi a teatrálním přehráváním ve vokálech. Vše podstatné o Angelic 2 The Core řekne už její otřesný photoshopový obal. „Je to jako sledovat bouračku aut z dálky a pak zjistit, že ty sám jsi oběť,“ shrnul zážitek recenzent portálu Sputnik Music. Je docela vtipné, že na Feldmanově desce hostuje třeba rapper Snoop Dogg, který se zároveň objevil i na albu To Pimp a Butterfly rappera Kendricka Lamara, která se často objevuje v seznamech nejlepších desek dekády.
Kromě hudby je často kritizované i výtvarné zpracování. Obal desky Angelic 2 The Core amerického herce a zpěváka Coreyho Feldmana, repro: https://coreyfeldman.net/
Do „antikánonu“ dekády patří i několik zástupců žánru crunkcore – kombinace ukřičeného emo hardcore, jižanského hip hopu a nejtuctovější elektronické taneční hudby, to vše zkombinováno s pubertálními sexistickými texty. Crunkcore vznikl v polovině nulté dekády a následně se hudba kapel jako BrokeNCYDE, Blood on the Dancefloor nebo 3OH!3 šířila mezi teenagery na MySpace. Nikdo z crunkcore však nepronikl úplně do mainstreamu. Chvála bohu! V oněch žebříčcích marnosti a smutku hezky bodovala alba Guilty Pleasure a Will Never Die zmíněné skupiny BrokeNCYDE. Všežravá estetika míchání žánrů na nich slouží jako výmluva k povrchnosti a laciným šokovým taktikám. Na BrokeNCYDE je nejlepší asi to, že jejich nahrávky aktivují novinářskou imaginaci. V jedné recenzi si například můžete přečíst: „Představte si nadrženého triceratopse, který se miluje s parní turbínou, zatímco vedle nich se Daft Punk a Bee Gees snaží vzájemně zabít pánvemi a špachtlemi. Představte si, jak by to znělo. Jen to zkuste. BrokeNCYDE jsou něco podobného, až na to že vás také přinutí chtít si vrazit palec do očních důlků a kloktat kyselinu.“
Přinutí vás chtít si vrazit palec do očních důlků a kloktat kyselinu. Skupina BrokeNCYDE při vystoupení, zdroj Wikipedia Commons Nadšení se u kritiků netěší ani pokusy populárních rapperů o rockové desky. The Rebirth od Lil Waynea nebo Speedin‘ Bullet 2 Heaven od Kida Cudiho sklidily dost nehezké recenze, byť jinak jsou to uznávaní hudebníci. V oblibě nejsou ani parodické kusy jako je třeba kompletní komediální coververze slavné The Wall od Pink Floyd v podání youtubera Douga Walkera, jenž na internetu recenzuje filmy pod jménem Nostalgia Critic. Jeho album je nejhůře hodnocenou deskou dekády podle portálu Rateyourmusic, kde nahrávky hodnotí sami fanoušci; z půldruhého tisíce hodnocení mu vyšel průměr 0,62 bodu z pěti možných.
Ovšem „nenáviděnou“ deskou je i třináctá studiovka irských hvězd U2 Songs of Innocence (2014). Bono & spol. k natáčení angažovali trendy producenta Dangermouse a pokusili se okysličit svůj styl, což se ne úplně povedlo. Víc než průměrné písničky však fanoušky naštvalo, že Tim Cook, šéf společnosti Apple, nechal desku nahrát do knihoven všech uživatelů iTunes – aniž se dala smazat. Uživatelé byli z nechtěného daru a narušení soukromí dost rozladění a podivné uvedení Songs of Innocence zastínilo i přijetí samotné desky, která čistě hudebně zase tak moc nevybočuje z poněkud bídné pozdní diskografie irských hvězd.
Obal alba Songs of Innocence kapely U2, které nechal šéf společnosti Apple nahrát do knihoven všech uživatelů iTunes, repro: u2.com Jako nejhorší deska všech dob byla už těsně po svém vydání (2013) označena spolupráce Lou Reeda a Metallicy nazvaná Lulu. Kritikům se příliš nezamlouvala kombinace metalových kytar a Reedova unaveného přednesu – byla to ostatně jeho poslední deska, dva roky na to zemřel. Historie byla nicméně k desce přece jen vlídnější: dnes se nachází spíše v kategorii nepovedeného experimentu. Nebo by se také dalo říci, že Lulu spadá do škatulky špatných desek, které je ovšem docela zábavné si poslechnout. Podobným případem je album My Teenage Dream Ended (2012), které má zajímavou historii proměny vkusu. Natočila je Farrah Abraham, televizní celebrita z reality shows 16 and Pregnant a Teen Mom. Do amatérských elektronických produkcí zde za pomoci softwaru Auto-Tune vypráví své zážitky s těhotenstvím a následným mateřstvím, které si odbyla jako –náctiletá. Nejprve My Teenage Dream Ended sklidilo zničující recenze, jenže někteří kritici začali nahrávku následně oceňovat coby svérázný příspěvek do scény „outsiderské hudby“. Zmíněný Antony Fantano nahrávku dokonce zařadil jako 200 ve svém výčtu nejlepších alb dekády.
Lulu – špatná deska, kterou je ale zábavné poslouchat. Lou Reed s kapelou Metallica, foto: loureedmetallica.com Fascinace špatným uměním je obvyklá i mezi filmovými fanoušky. Někteří „geniální diletanti“, třeba Ed Wood, se dočkali kultovního statusu. Nejnověji to potkalo polsko-amerického režiséra, scenáristu a herce Tommyho Wiseaua, o jehož „legendárním“ amatérském filmu The Room z roku 2004 vznikla kniha a následně i biografický film The Disaster Artist. Sledovat The Room je hodně bolestivý zážitek, zároveň je však zřejmé, proč diváci nemohou odtrhnout oči – něco takhle zvláštního v éře filmových studií, kde je všechno dokonale vypočítané, uvidíte fakt výjimečně. V hudbě se to má podobně. Ostatně pořád mluvíme o období, v němž si fanoušci na Youtube ironicky užívali poslech otřesných hitů, jako bylo třeba Friday zpěvačky Rebeccy Black. Píseň natočená s pomocí agentury, která vyrábí písně a klipy teenagerům jako dárek, se stala virálním hitem a následně pronikla i do žebříčků.
Filmový průmysl už několik dekád uděluje Zlaté maliny, anticeny pro nejhorší počiny. V hudebním průmyslu nic takového není a tak si antikánon musí sestavovat sami kritici a fanoušci. A dobře se u toho baví.
