Krvavý Infinity Pool vystupuje jako žánrově neotřelá kritika bohatých. Ve finále však požírá sama sebe

Na pozadí posledních let doprovázených rychle po sobě jdoucími krizemi se ekonomická nerovnost a třídní kritika stávají tématem, které audiovizuální produkce ochotně reflektuje. Rostoucí popularitu takzvaných eat the rich filmů, které si mezi jiným berou na mušku kapitalismus a rozevírající se sociální nůžky, odstartovaly zpočátku outsiderské snímky jako Oscarem oceněný korejský Parazit (2019) nebo úspěšný seriál z produkce HBO Bílý lotos (zatím dvě série, 2021–2022). Doba, kdy byla společenská satira spíš záležitostí diváckého okraje a působila jako něco neslučitelného s komerčním úspěchem na Západě, zvolna odchází s nástupem velkoformátových hollywoodských filmů jako Trojúhleník smutku, The Menu nebo Na nože: Glass Onion (všechny 2022). Zdá se, že uvedené snímky se uzavřely do komodifikačního paradoxu – bohatí se rozhodli prodávat kritiku bohatých. Dělají to ovšem vágně a opatrně.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Slibný obrat v monotónním trendu tak sliboval Infinity Pool. Vrátil totiž eat the rich téma nezávislému filmu a přišel s neobvyklým žánrovým mixem sci-fi, hororu a společenské satiry, k němuž se Brandon Cronenberg (* 1980) přikláněl už ve svých předešlých filmech Antiviral (2012) a Possessor (2020). Vedle toho nelze opomenout balast i zátěž spojené s režisérovým příjmením. Autorský rukopis jeho otce Davida Cronenberga se do hororového žánru otiskl natolik výrazně, že pro narušování a dehumanizování lidského těla ve filmu se vžilo označení „cronenbergiánství“, začátkem osmdesátých let se také ustálil pojem body horor. Na tuto estetickou tradici jeho syn navazuje. Otázkou je, zda mu vyšlapaná cesta není spíše na škodu.

Nevytěžený potenciál

Děj sleduje manželský pár – o inspiraci ochuzeného amerického spisovatele Jamese Fostera (Alexander Skarsgård) a dceru bohatého majitele britského nakladatelství Em (Cleopatra Coleman). Během rekreačního pobytu v luxusním letovisku – nacházejícím se ve fiktivní, nejspíše východoevropské zemi Li Tolqa – se dvojice seznámí s herečkou Gabi (Mia Goth) a jejím partnerem Albanem (Jalil Lespert). Při návratu ze společného výletu mimo přísně střežené prostory rekreačního střediska James nechtěně srazí místního farmáře autem. V tak konzervativní a brutální zemi, jakou je v logice filmu Li Tolqa, hrozí i za zanedbatelný přečin trest smrti, který vykonávají rodinní příslušníci oběti. Za velkou úplatu však lokální úředníci nabízí turistům mírnější řešení – vytvořit klon pachatelů, který bude popraven před očima místních. James si však v sadomasochistické performanci najde zálibu. A není sám.

Nuancovitě propracovaný kvazikafkovský narativ působí na první pohled jako sugestivní představa lidství v kapitalistické dystopii, kde si lze penězi a původem koupit i život. V sektě hedonistických libertinů, složené z privilegovaných osobností z globálního Severu v čele s excentrickou femme fatale Gabi, se bezostyšně kupčí se životem. Skupina boháčů, která si postupně osvojí zdivočelého Jamese, si libuje ve veřejných popravách svých „surogátů“ do té míry, že s radostí terorizují nevinné lidi ve svém okolí. Tváří v tvář beztrestnosti mizí smysl pro odpovědnost a morálku obdobně jako hranice nekonečného bazénu v názvu filmu. Zde se však premisa Infinity Pool zasekává na repetitivní zahleděnosti do sebe samé. Tam, kde se snaží o explicitní sociokulturní komentář, se vinou své neobratnosti stává odbytištěm fobií Západu o „divokém, bigotním a nezkrotném Východě“.

Možná, že rovněž Infinity Pool má poukazovat na směšný aspekt současné turistiky a původním předpokladem bylo ilustrativně představit vžité stereotypy, skrze něž bohaté státy nahlíží na země bývalého východního bloku. V podobném duchu pracovala první série Bílého lotosu, která se dotýkala postkoloniální přítomnosti Spojených států na Havajských ostrovech. Ovšem nezkrotné prostředí fiktivní Li Tolqy (produkce se pravděpodobně chtěla vyhnout nepříjemnostem spojeným se zasazením do reálné země) plní pouze dekorativní funkci, jež má být katalyzátorem „zkoušky mužství“, kterou si prochází hlavní postava amerického spisovatele. A tím spíš zaráží představy, jimiž Infinity Pool prezentuje kulturní krajinu Východu – právě bez jakéhokoliv dalšího opodstatnění v příběhu. Obyvatelé Li Tolqy se od hostů odlišují uniformním tetováním pod okem, policie slovy Gabi „znásilňuje“ a nechává se opakovaně uplácet, řidiči jezdí opilí, všude panuje chudoba a neštěstí, místní bydlí v malých dřevěných chatkách a v trestním právu platí krevní msta. Tyto a další motivy jsou protkané záběry skutečných maďarských a chorvatských lokací, kde se tyčí postkomunistická architektura.

Nešťastná je také Cronenbergova práce s problémem kulturní apropriace. V pozadí hlavní linky soustředěné na postavu Jamese se Infinity Pool snaží dát prostor otázce komodifikace Orientu. Místy se mu to daří, a to v částech, kdy je motiv jasnou součástí zábavního průmyslu. Zaměstnanci luxusního letoviska provozují čínskou restauraci a hosty po večerech baví představením bollywoodského tance. Přesto se v závěru filmu – mimo „rekreační“ rámec – mihne nahodilý a karikaturní výjev ortodoxních aškenázských Židů (respektive diaspory Židů ze střední a východní Evropy) s nadprůměrně velkými beranicemi a příliš dlouhými nosy. Není jasné, zda má jít o nevkusný antisemitský vtip nebo o režisérovu nedbalost.

Nejspíš kdesi na Východě. Záběr z filmu Infinity Pool, foto: Neon

Manipulativní forma

Cronenberg se narativní nedostatky snaží zakrýt líbivými kamerovými a střihovými efekty a znepokojivým elektronickým hudebním doprovodem Tima Heckera. Už v úvodu, při seznámení s manžely Fosterovými, mají formální aspekty navodit atmosféru blížícího se nebezpečí. Záběry, kdy se kamera otáčí kolem své osy a obraz rozeznívají hlučné syntezátory, ilustrativně sdělují, že svět, který pozorujeme, je pokroucený. V halucinogenních montážích střihače Jamese Vandewatera se časoprostor, v němž se James pohybuje, opravdu takový zdá. Ale pouze za předpokladu, že se na chvíli necháme strhnout a zapomeneme, že mimo choreografii orgistických a dalších scén nabitých filmovými odkazy nás nečeká nic moc zajímavějšího.

Stejně vypočítavě působí i spoléhání se na osvědčené formulky v podobě představitelů herecké stáje jedné z největších distribučních a produkčních společností A24, která v současnosti zaštiťuje mainstreamovou artovou produkci. V popředí Infinity Pool tak stojí herecká hvězda Skarsgård, která v ojedinělých momentech emočního vypětí propůjčuje snímku spíše tvář vikingského prince Amletha ze Seveřana (2022) než zajímavý herecký výkon. Nejvíce dynamickou zůstává Gabi v podání Mii Goth, která už v loňských hororech Ti Westa X a Pearl dokázala, že se mistrně dokáže pohybovat na spektru koketně-naivních až sociopatických projevů. Přesto u Gabi, podobně jako u většiny figur tohoto filmu, není od konce expozice patrný žádný vývojový oblouk.

Brandon Cronenberg zprvu přišel s působivou vizí elitářského teroru a částečně nabídl žánrově neobvyklou alternativu pro poslední vlnu eat the rich filmů. Navzdory ambicióznímu východisku Infinity Pool zůstává koncepčně těžkopádným filmem a jeho společenská kritika nedělá nic jiného, než požírá sama sebe.

Autorka je hudební a filmová publicistka.

Jeden z plakátů k filmu Infinity Pool, repro: Neon