Kunderův Jakub a jeho pán v něčem dost zestárnul. Ale kasu plzeňská inscenace plnit bude

Hru Jakub a jeho pán napsal Kundera počátkem sedmdesátých let, poprvé byla uvedena v roce 1975 pod jménem Evalda Schorma a v režii Ivana Rajmonta v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Jakuba ztvárnil Jiří Bartoška, Pána Karel Heřmánek. Inscenace se pak přesunula se zachováním titulních představitelů do pražského Divadla Na zábradlí, obnovena byla roku 1993 v Divadle Bez zábradlí a tamtéž pak ještě v roce 2005. Během těch desítek let hlavní protagonisté vyzráli z mladíků v bardy, role se proměnily z rozverných floutků ve vzpomínající postarší pány. V Plzni byl Jakub a jeho pán naposledy uváděn v roce 1994, jen v devadesátých letech byla hra inscenována také v Olomouci, Mostě, Ostravě či Pardubicích. Zkrátka: osvědčený titul.

Takhle si to představuju

Milan Kundera se při psaní hry inspiroval románem francouzského spisovatele a filozofa 18. století Denise Diderota Jakub fatalista a jeho pán; kniha však v češtině vychází pod zkráceným názvem Jakub fatalista (nejnovější překlad pochází z roku 2018 a vydal jej pražský Odeon). Dílo je vlastně parodií na dobrodružné cestovatelské romány své doby. Šlechtic a jeho plebejsky moudrý sluha si během cesty krátí čas milostnými historkami, přičemž vyprávění je neustále přerušováno. Právě prožitek z barvitého vyprávění, líčení a přehrávání minulosti má dramatický potenciál a Kundera jej notně využívá. Dílo vykresluje a kritizuje společnost svázanou falešnou morálkou a ve filozofické rovině nabízí úvahu, do jaké míry můžeme svůj osud ovlivnit sami a do jaké míry je to věc přišedších událostí, náhod a jejich důsledků.

Jaroslav Matějka v inscenaci Jakub a jeho pán v plzeňském Divadla J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Režisér Adam Doležal (* 1985) umí citlivě pracovat se souborem a z každého interpretačně vytáhne to nejlepší. Podmínkou k uvedení tohoto kusu by měli být vynikající protagonisté, a těmi soubor Divadla J. K. Tyla disponuje. Jaroslav Matějka je neodolatelným Jakubem, obdobně role Pána je pro Martina Stránského jako stvořená. Nemůžeme opomenout Janu Ondruškovou v úloze upovídané Hostinské, která s vypravěčskou vášní líčí nestoudné intriky zhrzené šlechtičny. Postava Hostinské je od autora napsána coby rovnoprávná a svébytná žena, která se ve vypravěčském umu nenechá zahanbit svými mužskými společníky. Nebezpečí může spočívat v tom, jak se bude inscenace vyvíjet: totiž aby herci a herečky postupem času nesklouzávali k pitvoření a podbízivosti.

Herecké výkony jsou o to důležitější, že řada věcí je autorem předepsána a tvůrci se nemohou takzvaně rozmáchnout, chopit se materiálu příliš po svém. Kundera si přál, aby kostýmy zachovávaly dobu, do níž je děj zasazen, tedy 18. století, a nepřál si v textu škrtat. Předepsán je rovněž způsob divadla na divadle, jímž jsou publiku zprostředkovány milostné příhody hlavních aktérů. Kromě zcizujících efektů („Proč na nás tak čumí“ apod.) režisér Doležal uchopení Kunderova textu rozhojnil o hudební složku. Oslovil svého častého spolupracovníka, skladatele Petra Zemana. Ten je také součástí živé kapely, která coby „vesnická a hospodská holota“ doprovází dění na jevišti.

Asi už to vidíme dost jinak

Inscenace bude téměř jistě divácky úspěšná – mám však za to, že převážně pro lechtivý náboj, nikoliv pro filozofický podtext. Je přeci jen znát, že text vznikl před více než půlstoletím a vtípky o pochvě a nožíku, kteří si ze své přirozené podstaty nemohou být věrni, zavání laciným sexismem. Přitom vzato do důsledku, tvrzení je to pravdivé a docela by mě zajímalo, jak by se k němu vyjádřil například mediálně aktivní terapeut Honza Vojto, který na odborné úrovni zkoumá přirozenost takzvaných otevřených vztahů. Myslím, že v současném kontextu, kdy většinová společnost není svázána pravidly nařízenými církví jako v době Diderota, nemá tato libertinská myšlenka takový dopad.

Nicole Tisotová, Jana Kubátová a Jana Ondrušková v inscenaci Jakub a jeho pán v plzeňském Divadla J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Ostatně i od dob Kunderova psaní této hry se hodně změnilo. Když je v textu líčena lest, díky které muž nechá vstoupit svého kamaráda do lože své dívky, působí to jako oldschool sexistická prasárnička. Nemohla jsem se ubránit vzpomínce na vyprávění jednoho muže z generace mých rodičů o tom, jak seznam s telefonními čísly na milenky nazýval „meníčko“. Moje kolegyně teatroložka to po premiéře vyjádřila kulantněji: „Takhle už dneska o vztazích a sexualitě neuvažujeme.“

Jakub a jeho pán je inscenací poctivou. Potěší, ale neoslní. Věrné předplatitele budou lákat zejména jejich oblíbení domácí herci v rolích, které jim sedly. Mně chybí něco, co bych v současném divadle ráda vídala – tedy formálně zajímavé texty, současnou dramatiku, originální náhled tvůrců a tvůrkyň na určitá témata, která hýbou společností právě teď a tady, případně klasiku v takovém provedení, jež dokáže zaskočit, a přitom strhnout.