Lidovky jsou cool. Pátý, závěrečný díl minisérie o kultuře na současném českém venkově
V minulých dílech naší „venkovské“ minisérie jsme se podívali, co se stane, když se umělecká scéna usadí na vesnici. Teď se vrátíme do Prahy, abychom zjistili, zda „lidová kultura“ ve velkoměstě nevymřela. Pořádá se tu akce Folklorní mejdlo, která se snaží přiblížit folklor široké veřejnosti.
Ačkoliv je spojování lidové kultury výlučně s vesnicí kardinální omyl, když se dnes řekne folklor, mnohým se vybaví právě a jen venkov, kroj, malovaný sklípek a písnička Vínečko bílé. Na folklor ve městě si málokdo vzpomene. „Jenže když přijdete na moravskou vesnici, zjistíte, že její velká část folklor nemá ráda, vnímají to jako něco zatuchlého. Myslí si, že bydlí na zapadákově,“ tvrdí Eliáš Molnár, jeden z pořadatelů Folklorního mejdla. „Mám kořeny na jižní Moravě, na Horňácku. Když jsem byl v pubertě, styděl jsem se vzít si kroj. Pak jsem však začal chodit s Anežkou Konečnou – a spolu ‚Mejdlo‘ organizujeme. Ona navštěvovala folklorní soubor a ukázala mi, že naše kořeny jsou tu proto, abychom na ně byli hrdí. Abychom na ně nezapomínali, abychom si je uvědomovali a – žili je!“
Co tomu říkáš, tady v Praze?, foto: Foklorní mejdlo – František Vlček
Takže vzniklo Folklorní mejdlo neboli „párty u cimbálu“. Přesněji: majitel jedné pražské kavárny oslovil pár Molnár & Konečná, zda by neudělal večer u cimbálové muziky. Hned napoprvé dorazilo na sto padesát lidí. Takový úspěch organizátoři nečekali. Akci začali opakovat každý měsíc. I když dneska spolu Molnár s Konečnou již nechodí, zůstali kamarády a v organizování pokračují. „Mejdlo“ se sice už nekoná jednou měsíčně, zato když na akci dojde, dorazí až pět stovek lidí.
Folklor do vitrínky nepatří
„Chceme folklor šířit. A zároveň nabízet alternativu k diskotéce, ke koncertům, ale i k folklorním festivalům. Ty teď vypadají tak, že lidé oblečení v kroji stojí na pódiu, něco předvádí a diváci je zpovzdálí pozorují. My chceme, aby návštěvníci ‚Mejdla‘ nebyli pasivními diváky. Chceme je zapojit, chceme se s nimi bavit. U nás pódium nenajdete, hudebníci muzicírují přímo mezi návštěvníky,“ vysvětluje organizátor Molnár. Na každém Folklorním mejdle probíhá i škola tance. Organizátoři zvou muzikanty z různých částí republiky, aby se vždy hrálo a tančilo, pokud možno něco nového.
Eliáš Molnár a Anežka Konečná se nebojí s folklorem experimentovat. „To, čemu dneska říkáme folklor, je něco, co se vyvíjelo do padesátých let minulého století – kroje, tance, složení muziky. Je to podle nás strnulé, zakonzervované. Proto si myslíme, že je důležité experimentovat, hledat nové cesty. Pokud to dělat nebudeme, stane se z folkloru zkamenělina, na niž se budeme dívat ve vitrínce, ale nebudeme ji žít. A tím pádem už tomu nebudeme moci říkat lidové umění,“ soudí Molnár.
Rovněž podle kulturního antropologa Martina Soukupa ztrácí folklor autenticitu, pokud jej vnímáme jako exotickou „přehrávku“. Docent Soukup má standardní chápání folkloru za dědictví 19. století, kdy začalo docházet k umělé tvorbě tradic. „V době utváření národní identity se začaly sbírat pohádky a písničky. Předtím o tom nejspíš nikdo s těmito ohledy neuvažoval,“ říká antropolog. Později na dochovaný materiál „nastoupili“ etnologové a antropologové – i díky nim může nyní docházet k revitalizaci lidového umění. Pokud by se zůstalo u „skanzenizace“, vede to podle Soukupa k faktickému zániku tradic. Proto není na škodu, když umí folklor i trochu šokovat.
Jazyk téhle doby
„Folklorfašisté, jak jim říkáme, dělají důležitou práci – uchovávají tradice a zaznamenávají je tak, jak kdysi probíhaly. Ale bojí se folklor rozvíjet a přivlastňují si ho, což mu škodí. Folklor nikomu nepatří. My do tohoto prostředí rýpeme naschvál. To, jak je popichujeme, je klíč našeho úspěchu. A navíc – oni na ‚Mejdlo‘ chodí taky,“ směje se Eliáš Molnár, když mi pouští pozvánku na další „párty u cimbálu“.
Dívky v krojích se slunečními brýlemi na očích a s bouchačkami v ruce, za nimi mlha a v pozadí rozhodně nehrají lidovky. „Takhle to na ‚Mejdle‘ fakt nevypadá. Na sociální sítě to patří, protože mají provokovat. Takový je jazyk internetu, přizpůsobili jsme se mu. Ve skutečnosti po sobě nestřílíme, ovšem ani nehrajeme diskotékové hity,“ praví Molnár.
Na Folklorní mejdlo může přijít kdokoliv. A je lhostejné, zda v kroji nebo v džínech. Samotní organizátoři často kroj kombinují – třeba s kšiltovkou. „Pražáci se na nás chodí koukat jako do ZOO, myslí si, že budou stát v koutě a pozorovat, co se děje. Většinou je však dění strhne a začnou si s námi tancovat a zpívat. A tak to má být,“ usmívá se Eliáš Molnár.
Lidová kultura, zdá se, neumírá. Naopak – mají o ni zájem různé věkové skupiny. A nepatří jen na vesnici. Je pro ni místo v každém z nás. Jen se jí nebát!
