Zastávka, která chce obstát. Třetí díl minisérie o kultuře na současném českém venkově
Pohádala se svým dědou – přišlo mu zbytečné, že studuje uměleckou školu. Tak si Kristýna Pozlerová dala panáka a šla se zeptat na obecní úřad, jestli by zrekonstruovali autobusovou zastávku. Chtěla z ní udělat galerii. A tak má Barchov už rok uprostřed obce „výstavní síň“.
Neděle na konci letošního června. Slunce pálí, nastupuju do vlaku směr Chlumec nad Cidlinou. Odtud je to patnáct kilometrů do Barchova – vesničky v okrese Hradec Králové, v níž žijí tři stovky obyvatel. Jednou za dva měsíce, vždy v neděli ve tři odpoledne, se tu koná vernisáž nové výstavy. „Musí to být v neděli ve tři, protože od pěti všichni hrají fotbal, a pak jdou do hospody,“ vysvětluje mi Kristýna Pozlerová nezvyklý čas vernisáží.
Kristýna je typickým příkladem člověka, který se narodil na vesnici, odešel do krajského města (v Ústí nad Labem vystudovala Fakultu umění a designu Univerzity J. E. Purkyně) a rozhodl se kousky toho, co se naučil, vrátit do své „domoviny“. V Barchově žila od dětství, teď pracuje v Praze. Že by něco podobného rozjížděla někde, kde nemá kořeny a lidé ji neznají, si neumí představit. „Vesnické komunity jsou přeci jen více nepřístupné. Pokud tam už například nefunguje nějaký spolek, třeba divadelní, který ,proráží cestu‘. Mám štěstí, že i když v Barchově už nežiju, mám tu celou rodinu – děda vždycky pozve kámošky a táta kámoše v hospodě,“ usmívá se Kristýna Pozlerová.
Rozbourat elitářskou auru
Jako první v Galerii Chov – tak se to místo na zastávce v Barchově jmenuje – vystavoval Jiří Kovanda, významný, mezinárodně známý umělec, u něhož Kristýna také studovala v Ateliéru performance FUD UJEP. „Jiří Kovanda je v současné době druhý v Art Indexu, který každoročně sestavuje J&T Banka a určuje pořadí českých umělců především podle toho, kolik v daný rok měli výstav a v jak prestižních galeriích. Podle mě to byl skvělý výkop, i když si pár lidí jistě řeklo, že by to dokázali taky, protože používá všední, nenápadné věci,“ vypráví Kristýna Pozlerová. „Mým cílem tu ale není mít jen mé známé nebo lidi, kteří ‚zrovna měli čas‘. Když si zadáš jména umělců, kteří u mě byli, do Googlu, většinou ti vyjede, že vystavovali v nejrůznějších galeriích a že svá díla prodávají za nemalé částky. Nerada zmiňuju peníze, ale přeci jen v nějakém smyslu udávají hodnotu díla, dělají ho nedostupným a na to lidé slyší.“
Kristýna před první vernisáží prý skoro nespala. Ve vesnici se o galerii hodně mluvilo, a ne vždy v pozitivním slova smyslu. „Samozřejmě, že tu zaznívalo, že by se měly spíše opravit chodníky. Ale umění je součástí našich životů – ať už je to literatura nebo hudba. Tak proč by nemohl být v každé vesnici i obraz? Navíc si říkám, že přinést umění někam z velkoměsta, je krok k rozboření té ,elitářské aury‘, která právě umění obklopuje.“
Kolem Galerie Chov musí projít všichni, je hned naproti obchodu a pokud čekáte na autobus – což většinou musíte, protože bez auta se do Barchova jinak nedostanete – nemůžete ji minout. „Umění se tak stává součástí života zdejších obyvatel, ať chtějí, nebo ne. Zpočátku mi nedošlo, že taková galerie může lidi vystavovat i nepříjemné situaci. Občas v ní ukazujeme něco, co je těžko pochopitelné. A něco nechápat, neznat nebo něčemu nerozumět, to nikdy není pohodlná role,“ přemýšlí Kristýna Pozlerová. „Mým cílem přitom není do takové pozice někoho stavět. Zkrátka jsem zmobilizovala své síly, obětovala volný čas a rozhodla se, že zdejším obyvatelům ukážu něco, z čeho si třeba můžou něco odnést. Nechci z nikoho dělat blbce.“
Procházíme se Barchovem a Kristýna mi vypráví, jak se snaží místním umění přibližovat. Kromě pravidelných výstav začala organizovat i workshopy, aby měli zdejší obyvatelé možnost se přímo zapojit do tvůrčího procesu. „Jedna paní si pak koupila barvy, plátno a – začala malovat. To mi bohatě stačí, neočekávám, že se tu strhne vlna zájmu o moderní umění, ale když pak aspoň jeden člověk zajde do nějaké jiné galerie, udělá mi to radost. Většinu lidí totiž nikdy nenapadne, že vůbec existuje taková možnost.“
Nechce ani, aby se kolem barchovské galerie sjíždělo odborné publikum nebo umělecká scéna. I když se každou výstavu snaží připravit tak, aby obstála i před náročnějším divákem. V tom Kristýně pomáhá grafik Daniel Šmíra, jehož animované plakáty jsou na vysoké úrovni a mohla by je závidět kdejaká pražská galerie.
Zářez to není, zkušenost ano
Chvíli před polednem dokončuje slovenská, v Brně působící umělkyně Katarína Hládeková instalaci výstavy Wasteland, která je nyní k vidění po celé prázdniny. Ptám se, jaké to je – vystavovat v autobusové zastávce. „Úplně jiné. Není to nějaký velký zářez, jako vystavovat ve velké slavné galerii. Beru to jako zajímavou výzvu, jak přiblížit často nepochopitelné umění i odlišnému publiku, v jiném, značně omezeném prostoru,“ odpovídá mi autorka, která byla v roce 2016 jednou z pěti finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Krátce před třetí se v galerii chystá pohoštění – quiche, víno, buchty. Vesnička stále vypadá poklidně. S úderem třetí se však začnou trousit místní obyvatelé, dámy přijíždějí na kolech, pánové si vedou své drahé polovičky. A autobusová zastávka by se potřebovala nafouknout. Lidé si pozorně prohlížejí výstavu, debatují s umělkyní a užívají si, že se tu po dvou měsících, v neděli ve tři, zase sešli.
„Pro mě je tohle celé umělecký projekt, není to nějaká školička kurátorství, ani si jako kurátorka nepřipadám,“ nachomýtne se ke mně Kristýna Pozlerová, když si výstavu s ostatními prohlížím. „Zkrátka hledám způsoby, jak spojit umění s venkovem. A taky autobusovou zastávkou. Téma propojování jiných kulturních prostředí jsem řešila i na škole, bylo to téma mých klauzur a už tenkrát jsem chtěla udělat galerii v zastávce.“ V příštích měsících je na plánu výstava Kryštofa Brůhy, který bude promítat obrazy přes kapku z místního rybníka. V plánu je zorganizovat i výstavu místním obyvatelům, stejně jako pozvat ateliér pražské AVU na plenér a snad najít místo i v kalendáři Krištofa Kintery.
Příjezdem autobusu každá vernisáž v Barchově končí, foto: Kateřina Zemanová
Nad Barchovem se zatáhlo. Přišla bouřka. Choulíme se na lavičce uvnitř galerie a vyhlížíme autobus. Přijíždí do kapek deště. Nastupují do něj ti, kteří ještě před chvílí zkoumali výstavu. Zavírají se za nimi dveře, motor chrčí. A tímhle každá zdejší vernisáž končí.
V dalších dílech minisérie se podíváme na to, jak z rozpadlé stodoly vzniklo komunitní centrum a taky se pokusíme odpovědět na otázku, zda ještě a jak žije folklor.
