Máte rádi Tarkovského? Tak tuhle knihu sotva budete moci postrádat

poster
Andrej Tarkovskij, foto: archiv ČT

Andrej Tarkovskij (1932–1986) zosobňuje duchovní tradice ruské kultury. Je vnímán jako jedna z výjimek, které svou tvorbou protiřečily bolševické ideologii, ale přitom mohly – alespoň občas – oficiálně tvořit. Nebyl ihned zadupán do země a proklet, jak se to přihodilo některým jeho kolegům, začínajícím jen o něco později než on. Pravda, nakonec Tarkovskij volil emigraci a v ní také zemřel. Mimo školní práce jsme v tuzemských kinech mohli spatřit všechny jeho filmy (tedy všech osm hraných snímků), na televizní obrazovky většinou pronikaly až po pádu komunistického režimu, a to pouze některé. Nádavkem lze připojit tři dokumenty, které o něm Česká televize odvysílala (Režie Andrej Tarkovskij, Vzpomínky na Andreje Tarkovského, Putování Andreje Arseněviče).

Filimonovova kniha je rozdělena do tří částí. Režisérovy privátní osudy se v textu prolínají s několikaletými přípravami jednotlivých filmů. Třeba první verzi scénáře Andreje Rubleva, svou dějinnou autenticitou, naléhavostí a myšlenkovými přesahy jistě příbuzného s Vláčilovou Marketou Lazarovou, odevzdal Tarkovskij koncem roku 1963. Roku 1966 byl snímek dokončen, premiéry se ovšem dočkal až o pět let později.

portrt Andrej Tarkovskij při práci, foto: archiv ČT

Filimonov, původní profesí pedagog, volí spíše kronikářský přístup, popisuje události, které se v souvislosti s Tarkovským odehrály, vypomáhá si archivními záznamy i vzpomínkami pamětníků. Svým záběrem autor přesahuje filmařinu: pátrá po Tarkovského dětství a mládí, po místech, k nimž se později vracel a která jej inspirovala, ukazuje, jak Tarkovskij měnil bydliště, kde všude pobýval, čeho všeho se účastnil. Životopisec připomíná, že režisérův otec Arsenij (1907–1989) byl význačným ruským básníkem nebo že začínající filmař Andrej T. spolupracoval s jiným v budoucnu slavným filmařem Andrejem Končalovským – než se u Andreje Rubleva nepohodli ohledně vizuálního uchopení. K dalším Tarkovského vrstevníkům (a spolužákům), kteří v knize dostávají značný prostor, náležel spisovatel, herec a režisér Vasilij Šukšin. Vesměs se jednalo o jedinečné, svérázné a někdy tvrdohlavé osobnosti s jasným autorským náhledem.

Filimonov načrtává co nejširší panorama sovětské společnosti – od filmařského prostředí až k nejvyšším politickým sférám. Zabývá se genezí scénáře i průběhem natáčení, připomíná zvolené lokality. Snadno postřehneme, jak za uvolňujícího se (a později zase zostřovaného) politického tlaku vznikala přelomová díla takříkajíc všemu navzdory. Filimonov nestaví svůj text na analýzách Tarkovského filmů (případně jeho divadelní inscenace Hamleta), nechce je za každou cenu vykládat – zato objasňuje, jak umělec řešil nesnáze či přímo konflikty, které se během natáčení vynořily, mnohomluvně domýšlí režisérova rozpoložení a úmysly. Soustředí se spíše na přiblížení jednotlivých výjevů, komentuje základní syžetové osnovy i pojetí postav, zabývá se úlohou a zobrazením prostředí, občas probleskne srovnání scénáře s konečným filmovým tvarem. Probírá nerealizované scénáře.

Tarkovskij Záběr z filmu Stalker (1979), podobenství inspirované prózou bratří Strugackých Piknik u cesty. Tři muži – Profesor, Spisovatel a Stalker – putují záhadným a zakázaným územím zvaným Zóna. Film se v době svého vzniku v SSSR nepromítal a režimu došla s Tarkovským trpělivost, foto: archiv LFŠ

V tomhle přístupu se ruský životopisec blíží monumentální, nedávno vydané monografii Petra Gajdošíka o Františku Vláčilovi (nyní je nominována v kategorii DILIA Litera pro objev roku), avšak postrádá její zevrubnou obeznámenost se všemi dostupnými prameny. Filimonov občas sklouzává k jakoby esejistickému psaní, kdy citace využívá hlavně jako doplněk či pouhý ornament. Nicméně životopiscem připomínaná stanoviska, jaká k Tarkovského dílům zaujímali jeho kolegové, ať již je obdivovali či vůči nim měli výhrady, jsou určitě zajímavá; vypovídají totiž o rozličných tvůrčích koncepcích, které mohly i přímo kolidovat s Tarkovského obrazotvorností. Možná překvapí informace, že Ingmar Bergman se odmítl s Tarkovským setkat…

Knihu provázejí nepříliš kvalitní černobílé fotografie, které sotva poskytnou bližší představu o vizuální stránce Tarkovského filmů, k níž se ostatně i text vyslovuje zřídka. Český překlad je pečlivý, vcelku čtivý; Michal Téra má ověřeny české distribuční názvy nejen ruských filmů. Česká edice vychází z ruského vydání publikovaného roku 2011; Filimonov se k Tarkovskému ovšem vracel i později a také zpracoval monografii o Andreji Končalovském, jejíž zpřístupnění do češtiny by rovněž bylo přínosné.

Překlad jsem nezkoumal slovo po slově, údaj po údaji, ale domnívám se, že případných chyb se vykytuje málo: například na straně 533 zmíněná francouzská filmová společnost se nenazývá Gomon (tak byla přepsána v azbuce ruského originálu), nýbrž Gaumont. Lze litovat, že v publikaci chybí bibliografie česky vydaných textů o Tarkovském (i od Tarkovského), případně tuzemské ohlasy jeho filmů včetně příslušných premiér. Platí, že četba této knihy má smysl zejména tehdy, provází-li ji seznámení s filmy samotnými.

cover Obálka českého vydání knihy, repro: Pavel Mervart

Viktor Filimonov: Andrej Tarkovskij. Skutečnost a sny o domově. Přeložil a předmluvu napsal Michal Téra. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2019, 560 stran, doporučená cena 499 korun.

Související