Matka pavoučice zapůjčila vzácnou knihu, pověděla mnohé, ale mnohé je i tak záhadou

Protagonistou knihy, jež byla v roce 2021 vyznamenána Goncourtovou cenou, je mladý senegalský spisovatel žijící ve Francii Diégane Latyr Faye. Ten publikoval prózu, díky níž si sice vysloužil charakteristiku „slibného talentu africké frankofonní literatury, o němž ještě uslyšíme“, jenže fakticky o žádný průlom nešlo. Navíc citovaná charakteristika je dvojaká, protože sice autora zdánlivě velebí, ale také jej škatulkuje prostřednictvím povrchních znaků (především tím, že je původem Afričan). V důsledku toho je Diégane Latyr Faye poněkud odsunut z kontextu francouzské literatury.

Mohamed Mbougar Sarr se právě dozvěděl, že jeho román Nejzasutější vzpomínka na lidi získal Goncourtovu cenu, Paříž, 3. listopadu 2021, foto: Profimedia

Když proto Diéganemu zkříží cestu záhadami obestřený spisovatel T. C. Elimane, který ve třicátých letech vydal kultovní román Labyrint nelidskosti a pak se po něm slehla zem, po hlavě se vrhne do pátrání po tomto autorovi, o němž se toho vědělo a ví jen málo a jehož publikace vzbudila svého času kontroverzi. Zpočátku byla přijata vřele, jenže posléze se ukázalo, že se skládá z mnoha literárních výpůjček. Nakladatelství, kde kniha vyšla, ohlásilo úpadek a spisovatel opustil Francii.

To vše se protagonista a vypravěč Sarrova románu dozvídá postupně, přičemž hlavní průvodkyní na jeho cestě za záhadným prozaikem je mu spisovatelka Siga D. alias Matka pavoučice. Diégane ji potká v baru a po smělém vyznání a následném erotickém faux pas mu Matka pavoučice půjčí Labyrint nelidskosti, tu jinak nesehnatelnou knihu. Když ji vypravěč přečte – a to hned několikrát –, navštíví Sigu D. v Amsterodamu, kde mu starší a zkušenější spisovatelka odvypráví spletitý příběh, který mu jednak poskytne sugestivní vhled do autorčina vlastního života, jednak jej obeznámí s mnoha okolnostmi života T. C. Elimaneho (tato figura je inspirována životem malijského, francouzsky píšícího spisovatele Yamba Ouologuema, jemuž je Nejzasutější vzpomínka na lidi věnována).

Ve vyprávění Matky pavoučice se střídá hned několik perspektiv a příběhových vláken. Při četbě se noříte do vyprávění ve vyprávění, do rozsáhlých odboček a vsuvek. I tak zůstávají v osudu autora Labyrintu nelidskosti mnohá nevyjasněná místa. Jeho příběh – a další příběhy, které s ním souvisejí a jež se na něj nabalují – se přitom roztahuje prakticky přes celé dvacáté století, přes mnoho zemí (dotkne se třeba holokaustu či kolonizace). Na pozadí se přitom neustále připomíná otázka, jakou váhu má ve srovnání s těmito historickými milníky literatura, jak adekvátní je cele se jí oddat.

Se vztahem mezi literaturou a politikou se potýká i protagonista Nejzasutější vzpomínky na lidi. Na jednom místě mu jeho přítel, jenž jej „znal z doby, kdy mě každý náznak bídy nebo nespravedlnosti doháněl k zuřivosti“, říká: „Doufám, že v té nové knize to budeš víc ty. (…) Neříkám, že literatura je k ničemu. (…) Ale říkám ti, že pokud nemáš ambice rozechvět duši aspoň jednoho člověka, tak to je lepší nepsat. (…) Napiš nám velikou knihu, Miñelam. Veliký politický román.“ Jako by se nad těmito slovy vznášely pochybnosti, zda autor, který viděl bídu, se může vůbec zaobírat něčím jiným než právě jí. Natož když jde o tvůrce z Afriky, jenž publikuje ve francouzštině a mělo či mohlo by mu tedy naslouchat francouzské publikum…

Anežka Charvátová představuje 19. ledna 2023 originální vydání románu Nejzasutější vzpomínky na lidi, který pro pražské Argo přeložila, foto: ČTK – Vít Šimánek

Výraznou předností Nejzasutější vzpomínky na lidi je autorova schopnost střídat stylistické polohy. Mnohé části vycházejí z orálního vyprávění, jindy Mohamed Mbougar Sarr přechází k dobře vystavěným úvahovým pasážím, k živelným erotickým scénám, místy je vyprávění téměř hororové – to vše si v češtině můžeme vychutnat díky brilantní překladatelské práci Anežky Charvátové. Senegalský tvůrce v románu chrlí narážky a citace, v jeho románovém světě je literatura úběžníkem, k němuž a od nějž se odvíjí mnohé. Vedle fiktivních postav v textu vystupují třeba spisovatelé Witold Gombrowicz a Ernesto Sabato. Jejich románovým souputníkem, který se s nimi potlouká po Buenos Aires, je T. C. Elimane, tedy fiktivní postava, díky čemuž se i z Gombrowicze a Sabata stávají postavy literární.

Jistě, po zkušenostech s postmodernou nejsou takové postupy překvapivé, natož skandální. Ale když si uvědomíme, že právě kvůli postmoderní metodě aluzí a výpůjček byl z literárního světa vyobcován T. C. Elimane, náš pohled na věc se rozšiřuje a obohacuje o novou perspektivu. Jakkoli se Nejzasutější vzpomínka na lidi může občas jevit jako svébytná literární hra, zároveň nás neustále nutí promýšlet, kde leží hranice literatury, jak se v čase proměňují. A především: Jaká je či může být její hodnota pro jedince, společnost, národ či etnikum.

Obálka českého vydání románu Mohameda Mbougara Sarra Nejzasutější vzpomínka na lidi, repro: Argo