Na FAMU byl albánský student a nedařilo se mu natáčet dokument
Je vlastně docela s podivem, že teprve nyní – v sobotu večer jej uvádí ČT art – se na tuzemské obrazovky dostává film Smutek paní Šnajderové. V česko-albánské koprodukci jej už před čtrnácti roky natočil albánský režisér Piro Milkani. Obsadil do něj kromě jiného Aňu Geislerovou a Tomáše Töpfera.
Piro Milkani (* 1939) vystudoval počátkem šedesátých let na pražské FAMU kameru. A také jako kameraman, a posléze hlavně jako režisér, v Albánii realizoval přes dvě desítky titulů; do tuzemské distribuce autorovy snímky pronikly jen výjimečně. Jeho aktivity však byly širší: Mimo jiné přeložil do albánštiny Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále.
Ve Smutku paní Šnajderové vychází Piro Milkani z vlastních zážitků. Líčí, jak albánský student Leke (Nik Xhelilaj), provázený spolužáky z fakulty – českým režisérem Karlem a slovenským produkčním Arturem, natáčel absolventský film. Psal se rok 1961, hitem byly Suchého písničky (zvláště Včera neděle byla tvoří hudební osu příběhu, zaslechneme ji v různých podobách), poslouchal se Miki Volek. Ovšem Albánie se tehdy odtrhla od sovětského bloku, který považovala za ideově úchylný, rozhodnuta ke komunismu spět po vlastní, řekněme po stalinisticko-maoistické cestě. Takže student Leke dostane zpola výhrůžnou výzvu, aby s návratem do vlasti neotálel.
Smutek paní Šnajderové je rozvinut v několika dějových rovinách. Zachycuje komplikace kolem natáčení „budovatelského“ dokumentu o výrobě plochodrážních motorek, věnuje se milostným záležitostem, které zasahují ostýchavému mládenci do života, a konečně nechává jakoby z pozadí promlouvat politické aspekty. Zprvu vše nasvědčuje tomu, že mladíci zažijí v prostředí Českého Šternberka, kde se plochodrážní stroje vyrábějí, pohodu i trapasy. Pozornost se však záhy upíná téměř výhradně na albánského hrdinu, mluvícího roztomile zatvrdlou češtinou. Za vnější bodrostí ředitele továrny (Tomáš Töpfer), kde se má dokument o výrobě natáčet, vytušíme úzkoprsé partajnictví, ba nesnášenlivost, které se záhy potvrdí. Začínající filmaři totiž potají natočili nahá děvčata, jak se běží ze sauny zchladit do řeky – a náhle z toho byl bezmála diverzní případ, když dotyčný materiál zapomněli včas ukrýt před veřejným promítáním ještě nesestřiženého díla.
Pozornost se stále zřetelněji upíná na Lekeho rozpačitá milostná dobrodružství. Jedno z nich znenadání přeroste ve vážný vztah: Milenkou se mu stane titulní paní Šnajderová (Aňa Geislerová), smutná a neukojená v nefunkčním manželství se žárlivým opilcem, místním policejním náčelníkem. Lekeho čeká obtížné rozhodování, co si počít – zda zůstat, anebo odjet. Na radu se táže i noblesního hraběte Šternberka (Michele Placido, známý především ze seriálu Chobotnice), jenž na zestátněném zámku působí jako průvodce.
Dá se vysledovat, že albánský student je okouzlen tuzemskými liberalizujícími se poměry, přece jen odlišnými od tuhého totalitarismu v jeho vlasti. Nicméně Lekeho názorová dilemata jsou sotva naznačená (ostatně z Albánie sotva mohl být vyslán na studia do zahraničí někdo pochybného třídního původu či smýšlení). To však není jediná potíž toho snímku. Původně zdůrazněné postavy (dcera pana hraběte, Lekeho spolužáci či někdejší politický vězeň rozprávějící v hospodě o uranových dolech) mizí z dohledu. Další figury podléhají klišé (platí to hlavně pro děvčata okouzlená přítomností mladičkých filmařů). Mnohé rozmluvy sklouzávají ke směšnosti – týká se to zejména závěrečného monologického ponaučování.
Režisérův inscenační přístup je popisný, bezpříznaková kamera Afrima Spahiua vyhovuje „univerzální“ televizní poetice. Herectví postrádá šťavnatost, dialogy jsou až ochotnicky recitované (snad s výjimkou maminkovsky bezprostřední Báry Štěpánové v úloze spiklenecky přející paní recepční a Töpferova ředitele). Rovněž vcítění se do zvolené doby je pouze vnější, probíhá jen skrze vizuální či zvukové (hudební) náznaky, zaujmou poslouchatelné melodie Milana Kymličky.
Proč tedy psát o tomto filmu a dokonce tvrdit, že jeho sledování může mít svůj půvab? Protože přece jen přibližuje, jak zahraniční studenti ze „spřátelených zemí“ vnímali československé poměry, jak porovnávali, nakolik realita odpovídala ideologickým frázím, jež jim byly vtloukány do hlav.
Smutek paní Šnajderové / Trishtimi i zonjës Shnajder (Česko / Albánie / Řecko, 2008, stopáž 100 minut)
Režie: Piro Milkani, scénář: Piro Milkani, Radomír Šofr, hudba: Milan Kymlička. Hrají: Aňa Geislerová, Nik Xhelilaj, Bára Štěpánová, Tomáš Töpfer, Kamil Kollárik, Pavel Bobek, Michele Placido, Arta Dobroshi, Bohumír Starý, Hana Baroňová, Jakub Jech, Petra Novotná, Veronika Novotná, Violeta Manushi a další.
