Na Vivaldiho operu jsme mohli leda do kina. Nebo do ciziny
Tuzemské Collegium 1704 konečně představilo Vivaldiho opera Arsilda zdejšímu publiku. Ovšem: v pražském kině. Pravda, s personálním bonusem...
V českých kinech se během minulých let rozšířila možnost sledovat přenosy či záznamy operních představení. Většinou špičkových, z velkých operních domů. Na takový večer vyrazí v ČR až kolem deseti tisíc diváků, což je zhruba jedenáctkrát do posledního místa vyprodané Národní divadlo v Praze či čtrnáct plných představení v Janáčkově divadle v Brně.
Nyní něco k večeru, který jsme tu již avizovali a jenž se těmto „kinařským“ produkcím poněkud vymyká, byť i na tomto večeru byla opera k vidění na plátně. Pražské kino Francouzského institutu ve Štěpánské ulici č. 35 promítlo záznam Vivaldiho opery Arsilda. Operu připravil a nastudoval dnes u nás tak populární domácí soubor Collegium 1704. Ten kus režíroval David Radok. On i dirigent Collegia 1704 Václav Luks byli ve Štěpánské 35 toho večera osobně přítomni. Ujali se úvodního slova. Pokusme se osvětlit, proč tomu tak bylo.
Tvorba autora „hitového“ Čtvera ročních dob je posluchačům známa. Vedle skladeb instrumentálních i koncertů ze skladeb duchovních se sem tam v blízkém zahraničí objeví i některá z Vivaldiho takřka padesáti oper. Na našich scénách jsou z nich víceméně pravidelně k zaslechnutí některé árie, viz třeba strhující koncert Cecilie Bartolliové blahé paměti. Zelenkův současník Vivaldi se z Benátek přesunul do Vídně na dvůr Karla V., tedy onoho pořadatele největší z barokních operních produkcí, které kdy u nás proběhly (Constanza e Fortezza, 1723). A jak připomenul i dirigent Václav Luks, Vivaldiho opera Arsilda se roku 1720 či 1721 hrála i v Praze.
Režisér David Radok (* 1954), který v srpnu 1968 emigroval s rodiči do Švédska, kde v roce 1980 začal režírovat opery. Po listopadu 1989 občas režíruje také v rodné zemi, foto: Petra Hajská
Režisér David Radok poté řekl: „Stane se jednou za život, že se režisér dostane k opernímu materiálu, který má dobrou hudbu, dobrou zápletku, dobře napsané charaktery, a on má možnost něco, co nikdo tři sta let neuváděl, udělat.“
Ta opera samotná – její celý název zní Arsilda, regina di Ponto – má na převyprávění dost zvláštní děj. Místo nezvěstného kralevice vládne jeho sestra Lisea, která se však za bratra vydává. Jako král si tedy má vzít Arsildu, královnu sousedního království. Bratr se však zázračně vrací na „svůj“ dvůr, ale raději vystupuje v převleku. Oběma hrozí nebezpečí prozrazení, z čehož by těžil jejich strýc. A ve výsledku podezřívá i bratr vlastní sestru.
Ze sedmi hlavních postav jich pět minimálně jednou vystupuje v převleku za někoho jiného, zpravidla též za osobu jiného pohlaví. A dvě postavy, jež své pohlaví nemění, tedy královna Arsilda a její přítelkyně či služka Mirinda, přijdou obě k outěžku – s tím samým mužem; jedna v první části, druhá v závěru opery.
Režisér rozpoznal potenciál této opery a namísto laciné komedie převleků, nedejbože nějaké travesty show, převyprávěl drama. Postupně se odhaluje, co se za převleky skrývá. A nesledujeme nic menšího než boj „královny“ Liseji o holou existenci. Křehká žena je v ohrožení života. Viděno barokní optikou: i sama její říše je tím v ohrožení. A do toho prožívá normální emoce a city.
Orchestr Collegium 1704 nastudoval a vloni dvanáctkrát provedl tuto operu Antonia Vivaldiho. Protože z projektu český koproducent nakonec vycouval, premiéra se odehrála v Bratislavě. Bylo to prý vůbec poprvé v dějinách samostatné slovenské televize, kdy se v hlavním vysílacím čase dával přímý přenos opery z tamního Národního divadla. A bylo to poprvé, co se na tamní premiéru obratem objevily recenze v odborném operním tisku prakticky po celé Evropě i v zámoří. Pak se produkce vydala na pouť po frankofonních divadlech. Poslední dvě představení se konala v historickém divadle na zámku ve Versailles.
Antonio Lucio Vivaldi (1678–1741), přezdíván jako il Prete Rosso (česky: zrzavý nebo rudý kněz) kvůli zrzavé barvě svých vlasů (pod parukou nejsou vidět). Italský kněz, barokní hudební skladatel a houslista. Zde jedna z Vivaldiho podob, konkrétně od Françoise Morellona la Cave (nejspíše z roku 1725), repro: wikipedia.org
Opera Arsilda se tedy nyní po třech stoletích vrátila do Prahy – alespoň na jeden večer do kina. Operní záznam zachytil úvodní představení. Rozdíl v kvalitě produkce oproti pařížské derniéře byl asi takový, jaký je mezi generální zkouškou a premiérou. Přesto se diváci nechali unést a opakovaně zapomínali na to, že nejsou v divadle, nýbrž „jen“ v kině.
Inscenační tým měl šťastnou ruku na zpěváky. Ihned po skončení této produkce se představitelka Liseji Lucile Richardotová spolu s Kangminem Justinem Kimem (ten odzpíval roli Barzaneho) zúčastnili Gardinerova projektu Monteverdiho tří oper – a s nimi též ovšem česká zpěvačka Hana Blažíková.
Tamtamy hlásí, že roku 2019 se na toto nastudování Vivaldiho Arsildy budeme moci opět vydat osobně. Otázka je jasná: a to zase do ciziny?
