Neexistující tarantule a šílený tanec na jihu Itálie. Pozoruhodná cesta tance pizzica do světa

Když roku 2007 zpěvák, houslista a hráč na tamburínu Mauro Durante přebíral od otce skupinu Canzoniere Grecanico Salentino, ta existovala už přes třicet let. Syn neměl plány dobrodruha, spíš restaurátora s ambicí přidat do salentské tradice kus sebe. Sotva tušil, že lokální skupinu časem povznese na úroveň mezinárodní hvězdy, postaví se po bok skladateli Ludovico Einaudimu, padnou si do oka s dvorním kytaristou Roberta Planta Justinem Adamsem a v New Yorku se okolo něho budou pohybovat vlivní elektropopoví producenti.

„Mým cílem bylo komunikovat skrze pizzicu se světem,“ prohlásil Durante. To, co s Canzoniere Grecanico Salentino a dalšími salentskými revivalisty ohledně zviditelnění pizzicy dokázal, se dá bez přehánění přirovnat k dosahu knihy The Land of Remorse (La Terra del Rimorso, 1961), v níž italský kulturní antropolog a historik náboženství Ernesto De Martino široké veřejnosti objasnil podstatu tarantismu – léčivého rituálu provozovaného v Salentu ve strhujících rytmech pizzicy.

Tančící nevěsty svatého Pavla

„Hrome, ten chlapík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co,“ zpívala u nás v osmdesátých letech skupina Pražský výběr. Málokoho napadlo, jak blízko pravdě slova té písně jsou. Správně ovšem mělo jít o ženu: Tu když v Salentu kousla tarantule (pavouk slíďák tarentský), propadla se do extrémního psychického stavu; jinak řečeno, popadl ji amok. A protože dobře věděla, že lékaři ani náboženští exorcisté nepomohou, poslala pro kapelu, která nejprve podle barvy zjistila, o jaký druh tarantule jde. Pak u pacientky diagnostikovala míru postižení a následně zvolila rytmus pizzicy (podle slova štípnutí). Za důležitého předpokladu: Jak postižení, tak přihlížející museli věřit, že příčinou je pavoučí kousnutí a lékem tanec. Ten mohl trvat několik hodin, ale třeba i dnů. Zkrátka tak dlouho, než nešťastnice procitla z extáze, čímž bylo zřejmé, že nebezpečí pominulo a mohla se jít pomodlit ke svatému Pavlovi. Nebo se vydat na každoroční pouť do městečka Galatina, v kapli zasvěcené Pavlovi prosit o jeho milost a pít vodu ze studny osobně požehnané tímto světcem během jeho cest po Středomoří.

Jak domácí rituál, tak návštěvu kaple můžeme sledovat v dokumentárním filmu La Taranta z roku 1962, v němž italský režisér Gianfranco Mingozzi poprvé zachytil autentické záběry tarantismu, doprovázené sugestivním hlasem básníka Salvatora Quasimoda, držitele Nobelovy cenu za literaturu (1959).

Co má s tarantismem společného katolická církev? Tento rituál z předkřesťanských dob, odvozený od odvázaných oslav boha Dionýsa v sousedním antickém Řecku, se snažila vymýtit. Marně. Než by však nad vesnickým obyvatelstvem ztratila vliv, na pohanský taneční kult v 16. století naroubovala záštitu sv. Pavla, čímž evropsky unikátnímu léčivému obřadu umožnila v synkretické podobě přežít až poloviny minulého století.

V pavoucích příčina netkvěla

Jenomže v Salentu ani v celém regionu Apulie žádný smrtelně jedovatý pavouk nežije, což bylo dokázáno již ve středověku. Takže o život dotyčným ženám prokazatelně nešlo. Co tedy stojí za salentským tarantismem? A co bylo skutečným spouštěčem ženského utrpení, na něž neexistoval lék? Kultu porozumíme, pokud jej zasadíme do kontextu chudého zemědělského kraje deprimovaného pocity odstrčenosti, kde negramotné vesnické ženy čekal úděl obětí patriarchální rolnické společnosti. Těžká dřina na sluncem vyprahlé půdě, nucené sňatky, sexuální násilí, neexistence rozvodů a neutěšené sociální podmínky se staly spouštěčem depresí, manických psychických stavů úzkosti, neklidu, duševních traumat a sexuálních frustrací.

Není divu, že se tarantismu hojně oddávaly vdovy, ženy násilnických mužů a mladé dívky toužící po lásce. Tranzovní tanec umožnil do bílých šatů oblečeným „nevěstám sv. Pavla“ reagovat způsobem jinak veřejně nepřípustným: lascivními gesty, kopulačními pohyby a dotýkáním se vlastního těla.

Kousnutí pavoukem tedy bylo zástupným problémem a katarzní tarantismus ventilem k vypouštění páry trpících žen. Zatímco transcendentální sufijské rituály z Afriky léčí ženské duše napadené zlými duchy, v Salentu za všechno může tarantule. Princip je totožný: Do stavu pozměněného vědomí vás uvede tranzovní tanec. Mění se pouze druhy ústředních nástrojů. V Salentu jimi jsou rámové bubny a tamburíny; a tomu, co na ně salentští mistři dokážou zahrát, lze stěží uvěřit. Stali se proto strážci pizzicy, hudby, v níž původní a dodnes populární lidový tanec tarantella z regionu Taranto zmutoval do podoby energického monstra.

Hlavní předností pizzicy je rytmické sladění tamburín s mandolínami, kytarami, akordeony a vášnivými hlasy. Nemusíte být dopředu poučeni. Tahle hudba – zpívaná v řeckém dialektu griko – vás okamžitě strhne syrovostí, zemitou divokostí a pyšnou oddaností tradici, kterou uslyšíte právě jen v Salentu.

Městečko, kde se nezastavil čas

„Rituál zmizel, ale v dnešní době máme jiné démony, s nimiž bojujeme, a pizzica plní svoji funkci i dnes,“ pravil zmíněný muzikant Mauro Durante. Ideálně totiž pizzica funguje na pocity provinční malosti, úzkosti z ekonomické tíže a na obavy z budoucnosti. Tarantimus tak volně přešel do neotarantismu, v němž jsou přítomny ochrana životního prostředí, odpor vůči globalizaci, kulturní uniformitě a ničení kulturních rozmanitostí.

U Salentských se v minulých dekádách právě i díky pizzice projevily znovunabytá hrdost a přesvědčení, že neexistuje bolest, která by se nedala vyléčit. Veteránští muzikanti se vrátili na scénu a vzniklo množství kapel uvádějících pizzicu do moderních forem. Napojila se na elektroniku, reggae, rock, pop nebo hip hop… Salentské městečko Melpignano hostí od roku 1998 festival La Notte della Taranta (Noc tarantule); navštěvuje jej až sto padesát tisíc návštěvníků.

Organizátoři to mají dobře vymyšlené: Závěrečný megakoncert svěřují kurátorům proslulým hudebními přesahy. Role takzvaného maestra concertatore se v minulosti ujali Phil Manzanera, Joe Zawinul, Stewart Copeland, Goran Bregovič a podvakráte Ludovico Einaudi. Do třeba i stočlenného L’Orchestra Popolare La Notte della Taranta se zapojí regionální muzikanti a zpěváci, zastupující všechny generace. Pizzicu konfrontují s vklady zahraničních hostů nejrůznějších žánrů a kultur.

Pop Goes the Pizzica

Těleso Canzoniere Grecanico Salentino se stalo jednou z ikon festivalu a spojení s Ludovicem Einaudim dostatečným důvodem k upření pozornosti na jejich podání pizzicy. Mauro Durante si s italským skladatelem a klavíristou okamžitě sedl: lidsky i hudebně. „Přátelství s Maurem mě přivedlo k salentské hudbě. Před touto zkušeností jsem si myslel, že jsem kluk ze severní Itálie, teď už část mého srdce patří Salentu. Mauro se stal mým konzultantem a encyklopedistou. To s ním mě hned napadla spousta inspirací odchylujících se od Salenta a mířících do jiných kultur. Dávných, současných, populárních i klasických,“ vysvětlil Einaudi volbu svého nejbližšího spolupracovníka při práci na galakoncertu.

Tahle symbióza se podepsala na Einaudiho famózním albu Taranta Project. Do mezinárodního ansámblu vedle Canzionere a dalších salentských hudebníků a zpěváků přizval malijského hráče na koru Ballaké Sissoka a Plantova kytaristu Justina Adamse. Ne náhodou: V roce 2003 se seznámili na legendárním festivalu v malijské poušti, kde Einaudi vystoupil a v zákulisí si zajamoval se zpěvákem Robertem Plantem.

Pobočnictví italskému světoběžníkovi otevřelo Durantemu nové obzory. Hned prvním mezinárodně koncipovaným albem Pizzica Indiavolata (2012, celkově sedmnáctým v historii skupiny) nastoupil s Canzionere vizionářskou cestu, odhalující možnou budoucnost pizzicy. Ustálená sedmičlenná sestava, zahrnující vedle mistrovských hráčů fantastické zpěvačky a tanečnice, dobývala jeden kus světa za druhým. Canzionere vystoupili mimo jiné na Colours of Ostrava a na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, takže jsme intenzivní nápor pizzicy mohli pocítit na vlastní tělo.

Nádherné album Qaranta 40 natočili Canzionere v produkci Iana Brennana (Bill Frisell, Tinariwen) v roce 2015 naživo, akusticky, v olivovém háji za městem Lecce; nechyběl u toho ani Einaudi. Zrovna vrcholila uprchlická krize, takže si v textech k domácí společensko-kritické agendě přibrali Canzionere rovněž agendu světovou: Emotivní skladba Solo Andante se dotkla tématu afrických emigrantů přistávajících na ostrově Lampedusa a u břehů Salenta.

Podtitul alba CGS z roku 2017 – Pop Goes the Pizzica – leckoho vystrašil. Zprávy o Duranteho cestování mezi Salentem a New Yorkem, kde autorské skladby ladil s americkými tvůrci a s producentem Joem Mardinim (spolupracujícím kupříkladu s Arethou Franklin či Whitney Houston) totiž vzbuzovaly obavy, kam tenhle mix tradiční pizzicu posune; jestli ne rovnou do gravitačního pole popu. Nestalo se: Canzionere akustickou verzi citlivě zdynamičtěli elektronikou a přilákali tím další posluchače. Vizuální metafora – na obalu znázorněná láhev od coca-coly naplněná domácí rajčatovou omáčkou – zdůraznila přesvědčení skupiny, že i v globalizovaném světě lze s lokální tradicí uspět, aniž byste ji museli lidově řečeno zkroutit ruce za záda. Vždyť rajčata na šťávu přece vypěstovali v Salentu.

Jak přemýšlet o ne-čase

Z převzetí prestižní ceny magazínu Songlines pro nejlepší skupinu roku 2018 Canzionere vytěžili pozvání na festival BBC Proms, díky němuž v londýnské Royal Albert Hall odehráli prý nejdůležitější koncert své historie. Přidal se k nim kytarista Justin Adams a ještě ten večer se dohodli na produkci chystaného alba. Ovšem jak strastiplná cesta k němu povede, to by je nenapadlo ani ve snu.

Nastoupila totiž covidová pandemie a izolace. Duranteho přivedla k přemýšlení o času, tedy o tom, co podle amerického teoretického fyzika Richarda Feynmana nastane, když se nic neděje. Téhle myšlence Durante propadl v uvědomění si, že „nicnedělání“ mu vlastně poskytuje příležitost zamyslet se, jak se to s časem mělo a má v Salentu, kde životní rytmus udává sluneční svit. Od něho se odvíjí název alba – Meridian (Sluneční hodiny). Nahrávka je pojata jako kolekce tuctu skladeb coby dvanácti přemítání o světlech a stínech, završená multidisciplinárním webem Meridian, zahrnujícím hudbu, texty, fotografie i vzdělávací videopřednášky na téma astrofyziky, etnomuzikologie, sociologie nebo lidských práv, zarámované do minulosti, přítomnosti, ale i budoucnosti Salenta.

Éra covidu přinesla nečekaný efekt: Vzniklo ohromné množství mezinárodních nahrávek. Hudebníci narychlo přehodnocovali plány a než by se v nucené izolaci utloukli zoufalstvím, natáčeli na dálku s kolegy, s nimiž by se za normálních okolností ve studiu horko těžko setkali. Z jednoho konce světa na druhý létaly po síti nabídky. Takto například vzniklo spojení Duranteho s Američanem Sunnym Jainem, hráčem na buben dhol a lídrem indicko-americké dechové kapely Red Baraat. Pozvánku mezi padesátičlennou světovou elitu muzikantů, zpěváků, fotografů a filmařů Mauro Durante neodmítl a na albu Phoenix Rise o sobě dal hodně vědět. A když na oplátku vyzval skupinu Red Baraat ke společné tvorbě skladby Pizzica Bhangra, v níž propojili salentskou tradici s paňdžábskou, rytmické návrhy měl Durante v mailu za dva dny.

S covidem se dostavila i další hudební nečekanost: Canzionere poprvé spojili síly s italským saxofonistou a zpěvákem Enzem Avitabilem. Znalci ve skladbě Tic e Tac jistě identifikují dunivé rytmy jiné pohanské jihoitalské tradice – bottari; už léta důležité složky Avitabileho nadžánrových fúzí. Když v městečku Portico di Caserta každoročně vyhánějí ze sklepů a stodol zlé duchy, buší u toho palicemi do dřevěných sudů všech velikostí a s tak strašlivým rachotem, že duchové utečou a úroda je tím pádem zachráněná.

Mauro Durante se pak s výše několikrát vzpomenutým kytaristou Justinem Adamsem sblížili natolik, že coby duo rozehrávají hráčské drama ve směsi kytarového blues, rocku, punku a salentských tradic. K Adamsovi se Durante přidává s hlasem, houslemi a rámovými bubny a vy nikdy neodhadnete, kterým směrem a v jakém rytmu se za okamžik vydají. Na loňském veletrhu Womex natolik strhli publikum, že nestačí brát nabídky ke koncertování. A k naší radosti zahrají na konci letošního července na festivalu Folkové prázdniny a měsíc nato v Praze, na festivalu Respect.