Netypický online advent České filharmonie v dravém tempu Manfreda Honecka

dirigent v akci
Manfred Honeck v akci, foto: Česká filharmonie – Petra Hajská

Manfreda Honecka známe jako tektonika i precizního kreslíře. Pražské publikum se o tom mohlo přesvědčit díky dlouholetému působení u České filharmonie mezi lety 2008 až 2016 (mimo dvouletou přestávku), kdy Honeck zastával pozici hlavního hostujícího dirigenta a provedl s orchestrem takové divočiny jako třeba Bokovu Apokalypsu v Kamenické stráni. Honeck si libuje v energetické interpretaci. V minulosti překvapil třeba nezvykle dramaticky pojatým Houslovým koncertem h moll Antonína Dvořáka s houslistkou Annie-Sophie Mutter nebo krásně vystínovaným Janáčkem.

Nicméně jako tektonika ho mám nejraději. Oceňuji nahrávky s Pittsburgh Symphony Orchestra, kde je už více než deset let šéfdirigentem a hudebním ředitelem. Třeba v hudbě Antona Brucknera otevírá vnitřní autorovy světy zvukově naprosto monstrózně a nekompromisně jako jednu velkou triumfální představu Boha. Jinak si nevede u Richarda Strausse, jehož hudba je pod Honeckovýma rukama nesmírně zvukově barvitá, a tak trochu nespoutaně divoká.

soustředící se dirigent Česká filharmonie s Honeckem v čele zahrála koncert krásně vyrovnaně a koncentrovaném zvuku, foto: Česká filharmonie – Petra Hajská

Maestro ukázal v nynějším adventním koncertu České filharmonie své přednosti snad v každé interpretované skladbě. Výběr z hudby k dramatu Peer Gynt Henrika Ibsena z pera skladatele Edvarda Griega byl neodolatelným úvodem do skvělého svátečního koncertu a zároveň ukázkou, jak dokáže dirigent skloubit dravost a lyriku v jeden celek. Známá melodie Jitra nesená měkce znějícími smyčci, stejně jako melancholicky pojatá Solvejžina píseň či pitoreskně hravý Tanec Anitry; všechna ta hudba byla neodolatelná a měla spád. Skladba vrcholila v burácejícím závěru části Ve sluji krále hor. Po krátkém proslovu moderátora Marka Ebena pokračoval koncert skladbou pro sólistu.

Rudolf Buchbinder se předvedl v podobných intencích jako v únoru letošního roku, kdy stihl okouzlujícím způsobem odehrát před posluchači ve Dvořákově síni Rudolfina Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur. Tento matador mezi současnou světovou pianistickou špičkou platí za odborníka na hudbu Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta. Právě Koncert pro klavír d moll K 466 druhého jmenovaného v neděli Buchbinder zahrál. A nebyl by to on, aby nedal interpretovanou hudbu do širšího kontextu s vrcholícím „Beethovenovým rokem“, kdy si svět připomíná 250 let od narození tohoto umělce. Právě Mozartův klavírní koncert d moll si Beethoven nesmírně oblíbil, snad pro jeho nezvyklý výraz, a dokonce napsal jednu kadenci v závěru první věty. Právě tu Buchbider v Praze zahrál a šibalsky přitom hleděl do dáli.

Buchbinderova hra je kultivovaná a elegantní, technika vybroušená. Někdo by mohl napsat, že je to projev příliš klasický či konzervativní, s čímž nemohu souhlasit, protože tento virtuóz disponuje vytříbeným smyslem pro humor, jenž se tu a tam ve hře projeví, tentokrát právě v použité Beethovenově kadenci. Mozartův koncert uvádí Buchbinder poměrně často a vždy je to nezvyklá kombinace dramatického výrazu a interpretační svobody v pomalé větě. Například provedení s Vídeňskými filharmoniky je v tomto směru téměř nedosažitelná meta.

Česká filharmonie s Honeckem v čele zahrála koncert krásně vyrovnaně a koncentrovaném zvuku. Měl jsem však pocit, že stejně jako v únoru nastaly momenty, kdy souhra orchestru a sólisty nebyla tak precizní, respektive: interpretační pohled dirigenta a sólisty se nepotkávaly dostatečně. Buchbinderovo navýsost klasicistní a víceméně komorní provedení Beethovena se v únoru nesetkalo s pojetím dirigenta Tomáše Netopila, který dílo pojal více romanticky a zeširoka. Stejně tak razantnější a v tempu pevnější provedení Manfreda Honecka nyní neposkytlo Buchbinderovi více prostoru a tempové volnosti v turbulentní druhé epizodě pomalé věty, kde nebyla tím pádem souhra sólisty a orchestru naprosto ideální. Přesto šlo o další povedené setkání Rudolfa Buchbindera s Českou filharmonií, o tolik vzácnější v době prázdných sálů.

zkouška orchestru Zkouška orchestru České filharmonie pod vedením Manfreda Honecka, foto: Česká filharmonie – Petra Hajská

Závěr večera v podobě Beethovenovy Symfonie č. 1 C dur, op. 21, byl právoplatnou oslavou končícího Beethovenova jubilejního roku. Provedeno s dravostí, vášní a v rychlém tempu. Zkrátka typický Manfred Honeck. Naprosto skvěle se toho pojetí chopila celá Česká filharmonie, ačkoliv v první větě se měla „co otáčet“. Příjemný rudolfinský advent bez koled, zato se skvělým Griegem, Mozartem a Beethovenem si můžete přehrát ZDE.

Česká filharmonie živě u vás pokračuje ještě tuto a příští neděli. Zazní třeba Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll Johannese Brahmse v podání hráčů České filharmonie Jana Mráčka a Ivana Vokáče nebo jedno z nejznámějších houslových děl vůbec: Koncert pro housle a orchestr e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v podání Josefa Špačka na čtvrtou adventní neděli. Nezapomeňte si pustit ČT art vždy ve 20:15.

Související