Nové album BC Camplight: je mi těžko, ale dá se tomu i zasmát

Rodák z New Jersey Brian Christinzio, který letošní poslední květnový den oslaví čtyřicátiny, má k Manchesteru hluboký vztah. V roce 2012 přišel o smlouvu se známým vydavatelstvím One Little Indian, u něhož vydal v letech 2005 a 2007 svá dvě první alba. Propadl se ve všech směrech: žil jako bezdomovec, bez přátel. Říká, že se na něj všichni vykašlali kvůli jeho lžím, manipulacím a pochybnému chování. „V té době jsem bral spoustu drog a taky jsem hodně pil. Jednoho dne jsem se probudil a řekl jsem si, že se z toho prostě musím vyhrabat,“ řekl v nedávném rozhovoru pro magazín Clash. Na radu jednoho ze svých fanoušků na Facebooku se spontánně přestěhoval z rodných USA do Manchesteru. Tvrdí, že si ani nepamatuje, kde sehnal peníze na letenku. Řadou šťastných náhod dal na ostrovech poměrně rychle dohromady kapelu. Údajně ji složil z lidí, které poznal v první hospodě, do níž vkročil. Producenta získal tak, že jednou zaklepal na špatné dveře. Nakonec dostal novou nahrávací smlouvu.

Brian Christinzio (v pozadí motiv z obalu alba Shortly After Takeoff), foto: archiv umělce

Katastrofa za katastrofou

V roce 2015 zveřejnil první z trojice manchesterských alb – How to Die in the North. Mělo výborné kritiky a kolem Christinzioa se začala tvořit fanouškovská základna. Ale byl tu problém: hudebník „zmizel“ – hned následující den po vydání alba byl deportován ze Spojeného Království; vypršelo mu vízum. Tím pádem padlo turné a rádia přestala hrát jeho skladby, neboť nebyl osobně přítomen, aby je propagoval. Musel odvolat plánovanou svatbu. Bál se, že se do Británie nikdy nevrátí. „Paříž mi vůbec nesedí. Všichni lidi tu jsou tak dobře oblečení a chodí stejným způsobem. Říkám si, bože, copak tu není nikdo, kdo by sám sebe aspoň trochu nenáviděl?“ komentoval svůj pobyt ve městě, kam se uchýlil.

Po nějaké době získal italské občanství a vrátil se na britské ostrovy. Z těchto zážitků vzniklo v roce 2018 album Deportation Blues, na němž hudebník svoji osobní zkušenost reflektoval. Den před jeho vydáním mu však zemřel otec. Zhroutil se, začal pít a propadl těžké depresi. Je tedy stylové, že jeho nejnovější album vychází v době pandemie a společnosti vykloubené z normality. „Pamatuju si, jak jsem dělal rozhovory v rámci propagace Deportation Blues a říkal jsem si: opravdu se těším, až mi vyjde další album, které už nebude spojené se žádnou tragédií nebo katastrofou. Teď už raději neříkám nic,“ popisuje hudebník situaci se sobě vlastním humorem.

Nejsi už na sebevraždu starý?

Album Shortly After Takeoff je s Manchesterem spojené už jen velmi volně. Do trilogie se dá zařadit hlavně proto, že opět svým způsobem deníkovou formou popisuje, kde v životě se Brian nachází a co ho trápí. Hned druhá skladba, Ghosthunting, má jako otvírák krátký stand-up, v němž Christinzio říká: „Když jsem nahrával první půlku téhle desky, myslel jsem si, že mám nějakou hroznou nemoc. Nakonec se ukázalo, že jsem jenom duševně nemocný. Můj právník mi říkal, že dělá úrazové právo. A jestli jsem spadl? Řekl jsem mu, že mám halucinace o tom, že je u mě v pokoji můj mrtvý otec. A jestli se to dá počítat jako úraz.“

Christinzio je vynikající multiinstrumentalista a skvělý textař, ale skutečně unikátní je jeho producentská schopnost propojovat zdánlivě naprosto odlišné melodie i protichůdné žánry do fungujících celků. Jeho skladby mají často dvě až tři roviny a vzájemně se přirozeně proplétají. V podstatě dělá pop na té nejvyšší úrovni: chytlavý a zábavný, ale zároveň neustále překvapující. Například ve skladbě Back to Work kombinuje příjemný kytarový rytmus a jemné bicí (trochu to připomíná Beach Boys) s refrénem nadupaným ráznými beaty a robotickým hlasem. A do toho zpívá falzetem texty mixující smutek a břitký humor. („Řekl jsem svojí mámě, že se chci zabít/ řekla mi, Briane, dospěj už konečně/ je ti čtyřicet, nejsi už na takové blbosti starý?/ ale já už nedokážu napravit svět /a mimochodem, mami, je mi čtyřicet jedna“.)

Citlivá zpověď jako jeden dlouhý vtip

Na Shortly After Takeoff se stopáží pouhých 33 minut je natěsnáno neskutečné množství stylů a nálad, a přitom funguje jako komplexní a celistvá zkušenost. Nic nepřebývá, nic nechybí. Citlivá osobní zpověď, ne však utrápená nebo sebelítostivá. Problémy se tu podávají s lehkostí. Úvodní dynamická skladba I Only Drink When I’m Drunk (tedy „Piju jenom tehdy, když jsem opilý“), nabitá saxofony a tanečními beaty, je sebereflexivní humorná odysea hledající příčiny závislosti a opakujících se vzorců chování, která je nabitá saxofony a tanečními beaty. A to se dá říct v zásadě o všech skladbách.

Pusťte si skladbu  Shortly After Takeoff ze stejnojmenného alba, repro: Amazon

Na Ghosthunting se střídají až éterické smyčcové aranže, do nichž Brian zpívá andělským falzetem, které postupně přecházejí do nádherných symfonických vrcholů, a pak najednou s jednoslovným refrénem přijde temná orchestrální hudba. Dává to smysl: skladba pojednává o smrti Brianova otce i obecně o pocitech ztráty a prázdnoty po někom blízkém, kdy se v psychice svářejí smutky s impulzivní agresí. Od toho vznikl název písně – odkazuje k hledání duchů, k hledání stop po zmizelých lidech, kteří se nám pořád připomínají ve vzpomínkách, i když ti lidé třeba i žijí, jenže jsou už prostě jinde, daleko od nás: „Půjčil jsem si peníze, abych letěl zpátky do Filadelfie/ Když jsme ale vzlétli, vzpomněl jsem si, že jsem se tam vlastně ke všem choval trochu jako debil,“ také zpívá Brian v Ghosthunting.

Pokud by člověk na Shortly After Takeoff nevnímal slova, mohl by si klidně myslet, že je to album jako dělané na párty. Poselství Briana Christinzioa je v podstatě jednoduché: psychicky jsem sice v háji, ale dokážu se tomu zasmát. Je v pořádku přiznat, že to někdy prostě nezvládáme, ale zároveň je dobré nebrat se smrtelně vážně. Dodejme, že tenhle postoj se se hodí nejen v nynější vratké době.