Novicka, která nedojela do cíle. Film Zázrak a smysl uroněné slzy

Zázrak, nesoucí loňské vročení, následuje po kriminálním dramatu Neznámý (2020), jenž rovněž prošel tuzemskou distribucí. V obou filmech se Bogdan George Apetri (* 1976) věnuje vyšetřování vražedného činu.

Příběh se v Zázraku lomí do dvou částí: V první sledujeme utajenou výpravu mladičké novicky, tedy adeptky na vstup do církevního řádu (hraje ji Ioana Bugarinová), která z kláštera odjede taxíkem do blízkého města, aby tam – jak se ukáže – navštívila nemocnici, kde vyhledá gynekologické oddělení. Při cestě zpět, kdy se převléká z civilního oděvu do černého roucha, je brutálně znásilněna a na následky zranění umírá. Její případ vyšetřuje s až posedlou vervou policista (Emanuel Pârvu), přestože již byl přeložen na jinou práci. Hlavním podezřelým je taxikář, jenž novicku vezl nazpět, avšak ten se zarputile odmítá přiznat, i když policista na něho stupňuje nátlak, dokonce si v představách ulevuje jeho zastřelením.

Český trailer k filmu, zdroj: YouTube

Rafinované dávkování

Apetriho styl vyprávění se vyznačuje povlovným uvolňováním potřebných informací: Zprvu sledujeme útržky rozmluv a činů, aniž chápeme jejich smysl, například důvod dívčiny cesty plně poznáváme až skrze vyšetřování. Nanejvýš jsme svědky její marné snahy někomu se dovolat. Stejně tak se postupně dovídáme, že policista je na případu osobně zainteresovaný. Jedině dlouhý výjev znásilnění v lesním porostu, kdy slyšíme dívčin marný křik, zatímco kamera, setrvávající v povzdálí a otáčející se v pevném ukotvení, panoramuje oblast dění, hned poskytuje (vratkou) šanci rozpoznat pachatele.

Apetriho styl je vlastně dvojlomný: Na jedné straně divák nejprve netuší, co postavy činí a hodlají učinit, neorientuje se v jejich chování, na straně druhé straně – ve fázi vyšetřování – divák pro změnu už zná více údajů nežli vyšetřovatel, ale i tak si díky vyšetřování doplňuje informační mozaiku vztaženou zejména k dívce. Právě ta se stává úhelnou figurou: Ať tehdy, když je přímou účastnicí dění, anebo i tehdy, když se její nedávné osudy stávají předmětem pátrání.

Filmař Bogdan George Apetri (*1976), foto: archiv CinemArtu

Zázrakem – snad to mohu prozradit – režisér míní slzu kanoucí po tváři již mrtvé dívky. Dodejme, že zdánlivé i skutečné „kanutí slzy“ je ve filmu už jistým klišé pro zvýraznění duchovní metaforiky, jak tomu bylo v polském filmu Trauma (1981) nebo ve francouzské rekonstrukci Notre-Dame v plamenech (2022); ve švédském Pramenu panny (1960) spatříme, jak zpod těla znásilněného a poté zavražděného děvčete vytryskne rovnou potůček. V Zázraku převažují statické obrazy, nejčastěji zasazené do omezeného prostoru (v autě, v místnosti), aniž by byly významově vyprázdněné: Často v nich znějí rozmluvy svědčící o smýšlení jednotlivých mluvčích. Jen ojediněle je nahrazují kamerové jízdy, které sledují hrdinčinu chůzi, naznačují rostoucí stres, jak se projevuje třeba v okamžicích marného telefonování či zvonění u bytu (identitu hledaného adresáta si uvědomíme teprve později z navozeného kontextu).

Na zachycení všední, spíše deprimující podoby rumunských reálií, na obraze s vědomě znevýrazněnou, jakoby šedavou či zažloutlou barevností se podílel přední rumunský kameraman Oleg Mutu, kišiněvský rodák, známý z řady mezinárodních projektů (spolupracuje například se Sergejem Loznicou, viz snímek Donbas, uvedený nedávno v ČT). Mutu ostatně nasnímal i předešlý Apetriho snímek Neznámý, v němž menší role ztvárnili oba nynější protagonisté.

Ioana Bugarinová ve filmu Zázrak, foto: CinemArt

Výmluvný povrch

Zatímco první polovina Zázraku se nese v duchu mlčenlivé pokory, kdy dívka téměř nereaguje na slova řidiče či náhodného spolucestujícího (třebaže jejich mluva prozrazuje až nenávistné předsudky jak vůči náboženství, tak i třeba uprchlíkům) a nejvýš žádá o laskavost, aby se mohla převléci, samotné vyšetřování probíhá daleko expresivněji. Policista, o němž se letmo dovíme, že má svou rodinu, často ztrácí trpělivost, když naráží na hradbu lhostejnosti i zapírání (v klášteře se od mrtvé dívky vlastně distancují, nebyla přece právoplatnou jeptiškou), od ošetřující lékařky se dovídá, že byla těhotná. Vyšetřovatel se postupně propadá do neklidu a pocitu bezmoci. Sílí v něm touha usvědčit pachatele, a tím ovšem také u policisty přibývají příznaky neurvalého chování, diktovaného nepochybně i pocity viny.

Apetri vědomě zavrhuje analytické povahopisy postav, zachycuje vnějšek jejich počínání v přítomném okamžiku. V tom nacházím i sílu hereckého ztvárnění, které zprostředkovává jen jakýsi komunikační povrch. Při vyšetřování se spleť získaných údajů zahušťuje, avšak následuje další znejistění, než vyjde najevo, že… To samozřejmě prozrazovat nebudeme.

Zato mohu s klidným svědomím „prozradit“, že více než kriminální zápletka režiséra zajímá stav rumunské společnosti jako celku i mravní rozpoložení jednotlivých postav; aniž by je jakkoli soudil, všímá si jejich očekávání, pozoruje, jak řeší své starosti. Dotýká se umanutostí i strachů v myslích lidí, zkoumá, proč své počínání mnohdy skrývají, proč se dopouštějí riskantních činů, jejichž následky nejsou schopni dohlédnout, proč je často ovládá pocit bezmoci, nemožnosti změnit tok událostí.

Český plakát k filmu Zázrak, repro: CinemArt