Odcházení Lenky Reinerové očima její dcery
Kniha jednoduše nazvaná Lenka zaznamenává poslední roky ženy, která bývala označována jako poslední pražská německy píšící spisovatelka. Jde o věcné, neiluzivní i jímavé svědectví napsané s odstupem – a to nejen časovým – její dcerou Annou Fodorovou.
Anna Fodorová (*1946) trvale žije s manželem v Londýně, kde točila animované filmy, psala scénáře a vyučovala na umělecké škole. Vedle toho absolvovala psychologické výcviky a provozovala poradenskou praxi. Roku 2015 zveřejnila v Anglii svůj románový debut, jehož českou verzi vydal předloni pražský Labyrint pod názvem První terapie. Nedávno totéž nakladatelství přineslo autorčinu knihu, která vznikla v češtině, vzpomínkový text Lenka. Publikování knihy o Lence Reinerové (1916–2008) právě v Labyrintu má svoji logiku: toto nakladatelství v letech 2002–2012 připravilo celkem osm autorčiných titulů.
„Bylo to naposledy, co za námi přijela. To jsem ale zatím nemohla tušit. Nebo spíš jsem si nic takového nechtěla připustit,“ začíná Fodorová své svědectví o fyzickém vyhasínání Lenky Reinerové. Ta pravidelně cestovala za dcerou do Londýna a tam nějaký čas pobývala. Jenže tentokrát na londýnském letišti tlačí spisovatelku letištní zřízenec na vozíku…
Lenka Reinerová 18. května 2007 při oslavě svých jednadevadesátých narozenin v pražské kavárně Montmartre, vlevo její vnučka, dcera Anny Fodorové, foto: Josef Chuchma Jistěže v zásadě běží o všední příběh odcházení rodiče, jemuž je přes devadesát a dávno dospělý potomek je postaven před fakt blížící se smrti toho, kdo mu dal život. V tom samozřejmě Lenka zdaleka není knihou ani první, ani poslední. V popisu tohoto strádání je Anna konkrétní, ale zároveň decentní, nenaturalistická. Fodorová si průběžně psala poznámky, takže díky tomu je její vyprávění časově velmi dobře ukotveno a vykazuje věcnost danou nejen pohledem, který je autorce vlastní, nýbrž právě i sycený detaily čerpajícími z někdejších poznámek. Vedle fyzických a zdravotních aspektů do líčení vstupuje ne vždy jednoduchá komunikace mezi matkou a dcerou, dvou osobností s jasnými a ustálenými představami o životě, přičemž samozřejmě Anna v této konstelaci takříkajíc tahá za kratší konec, neboť je dcerou, která sice matku nemusí poslouchat, nicméně má za povinnost se o ni postarat a vyhovět Lence v její situaci, jak je to jen možné. Ne vždy to jde, pochopitelně, snadno.
Kromě této obecně lidské roviny se spoustou provozních těžkostí, které takové chvíle přinášejí (tím spíš, když umírající rodič a jediné jeho dítě žijí každý v jiné zemi), text Fodorové intimněji přibližuje osobnost veřejně známou, po listopadu 1989 veřejně uctívanou, jejíž osud byl pro minulé století v mnohém typický. Levicová intelektuálka židovského původu, která si útěkem do emigrace zachránila život, kdežto její nejbližší příbuzenstvo vyhladili nacisté. Když se po válce vrátila do vlasti, byla počátkem padesátých let tato veskrze levicová žena stalinisty uvězněna. Postupně se mohla vrátit k novinářské práci, ale s nástupem Husákovy normalizace jí zbylo tlumočení a překládání, na vlastní knihy nemohla pomyslet. To se tedy změnilo až s převratem…
Anna Fodorová nevypráví o konci své matky „postupně“, tedy s časovou linearitou. Text se spisovatelskou poučeností komponuje: „odskakuje“ od přítomnosti fyzického chátrání do minulosti jak Reinerové, tak své vlastní. Reflektuje svoje dětství a matčiny postoje – ta byla přesvědčenou socialistkou do svého posledního dechu, na rozdíl od dcery, natožpak jejího manžela, který se s tchyní při jejích londýnských návštěvách vášnivě přel o politiku. Načrtává matčinu osobnost: její houževnatost, spartánství, optimismus, užitečný fatalismus, nesebelítostivost až tvrdost, současně sebestřednost, svého druhu uzavřenost, neprostupnost, ba i zabedněnost, pokud nechtěla vědět něco, co se jí prostě nehodilo do krámu. Kromě zmíněné poučenosti literaturou do textu Fodorové prosakuje i její výcvik psychologický, přesněji psychoterapeutický – kupříkladu když uvažuje o tom, jak se od matky musela počátkem dospělosti odpoutat (i proto po roce 1968 také volila exil).
Obálka knihy Lenka je dílem Jiřího Troskova, využil pro ni fotografii Lenky Reinerové z roku 1985, jejíž autorkou je Marion Michelle, repro: Labyrint
Více než deset let po matčině smrti Anna Fodorová zveřejnila citlivou, láskyplnou, ale nesentimentální knihu, která se ohlíží nejen za jedním konkrétním vztahem, ale také za jednou generací, jejíž způsob prožívání a nahlížení na svět my dnes můžeme již jen velmi přibližně tušit. Lenka Reinerová představovala v jednadvacátém století „jiný“ svět. Natolik jiný, nakolik za padesát, natož více let bude jako zcela „jiný“ a stěží pochopitelný připadat našim potomkům svět dnešní.
Anna Fodorová: Lenka. K vydání připravil Joachim Dvořák. Labyrint, Praha 2020, 176 stran, doporučená cena 296 korun.
