Oheň, který nelze uhasit. Proč je dobré si dát nahrávky The Buga pořádně nahlas

Když před jedenácti lety poprvé v Česku vystupoval Kevin Martin alias The Bug, byl parket pražského Divadla Archa, kde se večírek v rámci festivalu Stimul konal, plný natěšených fanoušků. Ale sotva Bug spustil svoji verzi industriálního dancehallu, začali lidé prchat ze sálu do foyeru – hlasitost jeho produkce byla pro ně natolik nesnesitelná, že uvnitř vydržela hrstka fajnšmekrů, případně těch, kteří někde zvládli najít špunty do uší. Pro ostatní byla basová masáž vnitřních orgánů příliš radikální. Když jsem se po koncertě s Martinem/Bugem bavil v zákulisí, začátek svého setu si pochvaloval, jenže pak zasáhli technici pražského divadla obávající se o život tamních reproduktorů.

Hlasitost nové Bugovy desky nazvané Fire si samozřejmě může každý ve sluchátkách nebo na domácí soupravě určit sám. Jenže když ji posloucháte na běžnou úroveň, nějak to není ono. Dejte si ji pořádně nahlas a kovové beaty a ničivé basové linky posazené v tučném obalu digitálních zvuků budou atakovat ušní bubínky; výsledkem bude zvukový zážitek absolutního pohlcení. Ani nemusíte být v klubu, aby Bugova hudba takto fungovala. Jaké je její kulturní zázemí a jaká je filozofie?

Zápas se zvukem

Když Kevin Martin mluví v rozhovorech o svém nejzásadnějším hudebním zážitku, zmíní den, kdy se na začátku devadesátých let ocitl v Londýně na takzvaném clashi (střetu) dvou reggae soundsystémů, které nesly jména The Disciples a The Iration Steppas. Intenzita jejich „zvukové války“ ho přivedla k jamajské hudbě a ta s ním zůstala dodnes.

Pro tradici jamajské hudby je instituce soundsystémů klíčová. Šlo o komunity soustředěné kolem nákladního auta s DJským vybavením a reproduktory. Od padesátých let tyto soundsystémy obstarávaly mobilní večírky, na nichž se pouštěly vinyly, které byly v zemi jinak nedostupné. Se zrodem reggae a místního hudebního průmyslu vstoupila do kultury i soutěživost – soundsystémy se potkávaly na loukách či okrajích měst a o posluchače bojovaly uměním svých DJů, a právě i hlasitostí reprosouprav. Odtud se vzala posedlost moderní jamajské hudby intenzitou a přenesla se i do novějších odnoží karibské hudby, jež mutovaly v britském klubovém undergroundu.

V tomhle prostoru se nachází Bugův futuristický dancehall. Kořeny má v dubu, jenž vznikl v šedesátých letech při procesu odřezávání všech přebytečných částí reggae. Oholené na bicí a basy, začaly se tyto „zvukové skelety“ objevovat na B-stranách singlů reggae hitů a byly určeny pro DJe ze soundsystémů, kteří je do sebe míchali nebo do nich zpívali či skandovali. Dub se stal samostatným žánrem a taneční, hypnotické a vždy přísně minimalistické tracky se rodily ve studiích jakýchsi šílených vědátorů, jako byl třeba Lee „Scratch“ Perry, který na konci letošního srpna zemřel ve věku 85 let. Pro něj extremismus znamenal hojné používání studiových efektů, jako byly ozvěna, zpoždění nebo reverb, tehdejší vrcholy zvukové postprodukce.

Svět hoří!

Bugova hudba zní na letošním albu Fire jako půlstoletí dubu a dancehallu (což je digitální mutace dubu) vydestilované do podoby dokonalé zvukové zbraně. Syntetické, odlidštěné zvuky a extremistické efekty pomáhají navodit klaustrofobickou atmosféru přeplněného výtahu, kde se nelze skrýt pohledům druhých lidí. A kdyby snad někomu nepřišla hudba dostatečně nevlídná, Bug si zve do svých tracků anglické a jamajské rappery ze žánrů jako jsou grime nebo ragga, kteří všichni mluví o blížícím se konci všeho. Ve skladbě War rapuje Nazamba o ideologické válce, při níž se svět mění v bojiště, zatímco v závěrečné The Missing nepotřebuje básník Roger Robinson metafory – hovoří o mrtvolách po požáru v londýnském věžáku Grenfell Towers před čtyřmi lety, při němž zemřelo sedmdesát dva lidí.

Obal dosud nejslavnějšího alba The Buga London Zoo (2008), repro: Amazon

Elementy násilí a válečnictví jsou v jamajské hudbě totiž přítomny stejně jako vzývání harmonie a spojenectví lidí, které si možná někdo odnese z hudby Boba Marleyho. Jenže rastafariánství má i svoji temnou tvář, ostatně odtud přichází požadavek zničení hříšného světa, onoho pověstného Babylonu. Oheň z názvu nynější Bugovy desky je symbolem destrukce i nového začátku. „Fire!“ je také slovo, jímž fanoušci různých odnoží jamajské hudby označují obzvláště povedené nahrávky. Je to první řadové album pod tímto jménem po sedmi letech, byť Kevin Martin za tuto dobu vydal nespočet kolaborací a dalších pobočních projektů (o jeho desce Sirens, natočené pod občanským jménem, jsme tu předloni psali).

Hořící obal alba Fire, repro: Amazon

Na Bugových nahrávkách dostává prostor rovněž reflexe aktuálního stavu světa. Jeho nejslavnější album London Zoo (2008) zachycovalo stav velkoměstské džungle stižené ekonomickou krizí. Producent se následně z Londýna odstěhoval do Berlína, aby unikl zvyšujícím se nájmům a gentrifikaci britské metropole. Aktuální album Fire vznikalo v Bruselu, kam se s rodinou vloni přesunul z týchž důvodů a dokončoval je při jarním lockdownu, kdy k němu z médií pronikaly zprávy o hořících lesích v Austrálii. Oheň z názvu alba tak dostává ještě jeden význam – coby symbol klimatické apokalypsy, před níž už nepůjde jednoduše utéct tak, že se člověk přestěhuje do jiného města západní Evropy.