Pár vzkazů nového divadla veškerému diváctvu

Nové divadlo se může jevit coby pojem poněkud kryptický. Na rozdíl od etablovaného nového cirkusu může vyvolávat představy spíše mlhavé. V podstatě supluje to, co by se dříve označilo podobně vágním termínem divadlo alternativní – tedy současné, experimentální, převážně autorské, překračující hranice žánrů směrem k výtvarnému umění, k novým technologiím, k tanci či performancím. A také nezávislé – tvůrci jsou buď rezidenty jednoho z prostorů, jimiž jsou v Praze například Alta, Alfred ve dvoře, MeetFactory nebo Ponec, případně takové zázemí postrádají úplně. Úkolem festivalu, který pořádá kulturní nezisková organizace Nová síť, je tedy kromě vytvoření show-case poslední sezóny (v různých městech různým způsobem) setkávání tvůrců nového divadla. Jde o networking, jinými slovy o dialogy tuzemských tvůrců se zahraničními kolegy a promotéry. Pro tohle „chudé“ odvětví je taková konfrontace životodárná nejen z tvůrčího hlediska.

Malá inventura jako celek zůstává víceméně fajnšmekrovskou, oborovou záležitostí. To jí neubírá na uvolněné přátelskosti ani to nediskvalifikuje laickou veřejnost. Program lze brát jako jakousi „nezávislou hitparádu“, dramaturgické vodítko v nepřeberném množství produkcí, upozornění na nová jména.

Všechny letošní pražské inscenace tak lze navštívit i nyní, po skončení festivalu. Tedy kromě speciálního projektu Jiřího Honzírka z brněnského divadla Feste, nazvaného Horizont 8 a zaměřeného na současné vnímání přelomových, „osmičkových“ roků našich dějin. Pětidílný „seriál“, jehož epilog se odehrával ve veřejném prostoru, byl vytvořený přímo pro festival a vyzdvihl tak reflexi coby podstatnou dimenzi značného množství produkcí nového divadla.

Pořadatelé letos rozdělili program do tří sekcí. Nová krev, zacílená na začínající umělce, nabídla například zážitek výsostně intimní – půlhodinovou cestu pro „jednoho a půl diváka“ Venduly Bělochové a Jana Tomšů, kterou festival uvedl ve Veletržním paláci.

Performance pro jednoho a půl diváka mapující společnou cestu beze slov a cíle, zdroj: youtube.com

Sekce Tažní ptáci náležela umělcům či souborům bez institucionálního zázemí. I tady bylo možné navštívit prostory pro divadlo ne zrovna tradiční – například „punková“ Anička a letadýlko vystoupila se svou freakshow Roštěnky u Tiffanyho ve Werichově vile. Za pozornost stojí inscenace Keep Calm mladého autorského dua Jiří Šimek a Sára Arnsteinová, kteří vystupují pod názvem Ufftenživot. Vtipná generační výpověď o současnosti, kterou bychom rádi „zlepšili“, ale nevíme jak, staví na až klaunských pohybových etudách, prokládaných rádoby hlubokými úvahami, básněmi či loutkoherectvím.

Talent téže Sáry Arnsteinové se uplatňuje i v inscenaci Pár vzkazů veškerenstvu Studia Hrdinů, která byla festivalem zařazena mezi inscenace v sekci Domovské scény (spolu třeba se soubory Handa Gote či Depresivní děti touží po penězích). Nedějovost, přetržitost, zdánlivá nespojitost a balancování na hraně divadelní performance a výtvarné instalace už se staly poznávacím znakem inscenací dua Jan Horák & Michal Pěchouček. Nejinak je tomu i ve zmíněných Pár vzkazech veškerenstvu na základě hry německého dramatika Wolframa Lotze, který přijel o svém psaní i o dalších inscenacích hry debatovat s diváky po představení právě v rámci Malé inventury. Spojení Horákova a Pěchoučkova stylu s útržkovitým, opulentně fantazijním tokem textu, vybaveným mnoha „vysvětlivkami“, je tu mimořádně vyvedené a přese všechnu existenciální nejistotu a melancholii i zábavné. Inscenace si spolu s Lotzem neklade o nic menší otázky, než je samotný smysl existence, souvislosti mezi jevy, věcmi, lidmi, které (marně) hledáme ve snaze ujistit se o nějakém „vyšším záměru“. Nechceme přijmout, že všechno je tu jen tak.

Ještě k té inscenaci: Mezi barevnými trámy, které porůznu mění svou funkci, se v jakémsi univerzu potkává a míjí směsice bizarních postav. Jeviště-divadlo se stává metaforou obnažené existence tady a teď. Dvě ženy (Marta Vítů a Dana Poláková) s úpornou naivitou zaměřují smysl svého bytí na to, že budou mít dítě, které vyžadují po „vedoucím vývoje“ a cynickém moderátorovi večera (hraje ho Ivan Lupták), který razí heslo „Hlavně žádnou prázdnotu“. I druhý muž na scéně, zatvrzelý skeptik, preromantik Heinrich von Kleist (Jiří Kniha), jako by přišel o základní schopnost empatie ke svému okolí. Tragicky se šourající a vzlykající Natálie Drabiščáková hraje osobu, která přišla o dceru (již ztělesňuje Sára Arnsteinová). V jednom z nejkrutějších výstupů moderátor dívku matce „vrátí“, aby ji po jejich dlouhém objímání, podbarveném dojemnou filmovou hudbou, zase odtrhl s tím, že žádné takové zázraky neexistují, „to se jen tak udělalo, aby tu bylo něco, co přináší naději“. Pravda o existenci se do jednoduchého vzkazu veškerenstvu zabalit nedá, nachází se nejspíš někde v oné tápající nejistotě a konstantně tázavém výrazu, s nimiž tu postavy obývají jeviště-svět. Pokud máte chuť se ptát i vy, nejbližší reprízy jsou na programu v polovině března.

A jedno PS: Doba výročních cen je tady. I Malá inventura jednu takovou má: vyhlašuje Českou divadelní DNA, a to každé dva roky za výjimečný počin na poli nového divadla. Letos ji získal Cirk La Putyka za inscenaci Black Black Woods, hradecký festival Open Air Program a tým Venuše ve Švehlovce. Za dlouhodobý přínos novému divadlu byl oceněn soubor Handa Gote Research & Development. A za prezentaci českého nového divadla v zahraničí cenu obdržel Lukáš Přibyl za svou činnost v Českém centru v Tel Avivu.