Petr a Adéla se brodí fakty čili román Jiřího Kamena o olomouckém arcibiskupovi

V uplynulých letech zněla v české próze obehraná písnička: Románové vyprávění odvíjející se po dvou kolejích, z nichž jedna byla zasazena do (relativní) přítomnosti a sledovala hrdinku či hrdinu pátrající(ho) po tom, co se kdysi odehrálo na té druhé koleji, tedy v minulosti. Procházení archivů a rozhovory s pamětníky tak lemovaly dynamičtější část příběhu, zasazenou obvykle do turbulencí dvacátého století, v němž se udály křivdy, které hrdina či hrdinka vytahoval(a) na světlo světa, aby nakonec zjistili, že se jich týkají víc, než by si zprvu vůbec pomysleli. Pomyslný vrchol (minimálně co do čtenářského ohlasu) v tom představují poslední dva romány Kateřiny Tučkové.

Obdobný postup zvolil Jiří Kamen (* 1951) v nyní publikovaném Splínu arcibiskupa Kohna. Po povídkové sbírce Elvis ze Záluží (2018), za niž byl nominován na Magnesii Literu, se tak rozhlasový autor a publicista, dlouhé roky spojený se stanicí ČRo Vltava, vrátil k formě, díky níž se zapsal do literárního povědomí asi nejvýrazněji – k rozsáhlému, částečně historickému románu, jenž se opírá o důkladné rešerše a dobrodružně kombinuje fakta a fikci.

Zasvěcení Petra K.

Klíčovou osobností nynějšího románu je Theodor Kohn, který žil mezi lety 1845–1915. I přes svůj židovský původ se roku 1892 stal olomouckým arcibiskupem, jenže vinou zákulisních čachrů byl v roce 1904 přinucen k abdikaci. Dožíval ve štýrském Ehrenhausenu a ve své závěti odkázal značné finance na založení olomoucké univerzity.

Ilustrace Jana Macúcha k románu Jiřího Kamena Splín arcibiskupa Kohna, repro: ČT art

Do jeho příběhu je uveden stárnoucí novinář Petr Kříž zčásti žijící v Česku a zčásti ve Švýcarsku, který se v druhé linii románu zaplétá do pátrání po osudu Kohna a jeho peněz. Nitky arcibiskupova příběhu jej vedou do nejvyšších pater církve a spolu se studentkou historie a germanistiky Adélou, která se stane jeho oddanou parťačkou, shromažďují další a další střípky týkající se Kohnova osudu. Zavádějí je ovšem na dost tenký led, kde jednak není jasné, zda se v záplavách materiálu zorientují, jednak jestli nestrkají prsty do nějaké vyšší hry, která by pro ně mohla být ve finále dost nebezpečná.

V románu se pravidelně střídá oddíl nazvaný Hráči, jenž sleduje (v první řadě) arcibiskupa Kohna, s oddílem nazvaným Pátrači, v jehož středu stojí Petr a Adéla. V první části Hráčů sledujeme, jak arcibiskup prchá v roce 1903 ze zámku Skalička, a následně se od této epizody text odchýlí a na dvanácti stranách vrší historické okolnosti spojené s příjezdem Františka Josefa do Olomouce — dostává se třeba k odbočce o rakouské vojenské hudbě, popisu sgrafita na olomouckém nádraží, padnou i jména Sigmund Freud a Adolf Loose. Pátrači začínají cestou Petra Kříže do Izraele. Tam jej pozve český Žid Hanuš Weigl, který jej nasměruje ke Kohnově příběhu a také mu sdělí, že po Hanušově vlastní smrti Petrovi připadnou některé položky z jeho majetku, které při pátrání budou nápomocné. Poněkud enigmatická návštěva tedy odstartuje onu hledačskou misi. Nicméně je vlastně záhadou, proč a co tuto misi žene kupředu.

První části obou oddílů jsou pro celý román příznačné. Jak jsou v Hráčích vtahovány do románu další a další historické okolnosti, události a postavy, tak posléze postupují i Petr s Adélou, z nichž se postupem času stanou spíš než postavy jakési chodící encyklopedie mající neustále po ruce nějaké zdroje, k nimž se shodou náhod či dlouhodobým zájmem dostali a z nichž v běžné řeči citují v podstatě zpaměti. Tím, jak se síť odkazů a spojitostí váže k dalším a dalším postavám a událostem, román přichází o jádro, o něco, co by drželo tu spleť pohromadě a čeho by se při četbě dalo držet.

Vydáte se nazpět?

Impuls Hanuše Weigla zkrátka rozpohybuje mohutný mechanismus, který hrdiny žene od jednoho faktu k druhému. Mnohé přitom na jejich cestě až překvapivě snadno vychází. Například Adéla je sice zprvu při schůzkách s o poznání starším mužem značně nejistá, ale brzy se zcela poddá společnému úkolu a v podstatě po jedné koleji s ním směřuje k cíli.

Obyčejně by se podobná jednorozměrnost dala považovat za doklad autorovy neobratnosti, ale Kamenův román lze částečně číst až jako určitou dekonstrukci v úvodu recenze nastíněného schématu do historie zasazených próz, jichž se v nedávné české literatuře urodilo jako hub po dešti (tohle přirovnání by Kamen coby velký znalec hub mohl ocenit). Když se například Adéla s Petrem navzájem svěřují se svými sny, přičemž v tom jeho se objevují portréty papežů Pavla III. a Lva XIII., jí se zdálo „o Olomouci postavené z domů, s jejichž návrhy se setkala na výstavě o olomoucké architektuře“, stěží to lze nebrat jako nadsázku. V zásadě však platí, že Splín arcibiskupa Kohna je značně přetížený postavami, fakty a historickými exkurzy. Jde o hypertrofovaný rešeršní konstrukt téměř nutně vedoucí k literárnímu ztroskotání. Ale ke ztroskotání svým způsobem velkolepému.

Navíc příběhu značně pomůže jeho závěr, který má šanci ponouknout čtenáře a čtenářky, aby se po nitkách příběhu vydali zpět a sledovali, jak k tomu všemu vlastně došlo a jaké na první pohled bezvýznamné odbočky k finále vedly. Asi se většina z nich na tuto cestu proti proudu příběhu nevydá, takovou čtenářskou satisfakci či požitek zase Splín arcibiskupa Kohna nenabízí. Ale i tak je pravděpodobné, že Kamenův román uvízne v paměti minimálně na pár měsíců po dočtení. Což není u současné české prózy samozřejmostí.

Obálka Kamenova románu, repro: ČT art