Písničkářka Barbora Hora: I na kulturních akcích je vidět, že lidi nemají peníze

Vy sama, stejně jako kapela whyohwhy, jejíž jste součástí, jste se letos objevily na shortlistu hned několika hudebních cen. Co pro vás hudební ceny znamenají?

Nejsem jejich velká fanynka. Docela mě baví shortlisty, třeba u Vinyly byla jména, která jsem neznala, ale do nominací se pak stejně většinou dostanou projekty, které jsou už známější. Na jednu stranu jsem tedy ráda, že nás hudební ceny zmínily, na druhou stranu se toho asi moc nezmění. Člověk má vždycky větší očekávání, než jaká je pak realita. Mám pocit, že ty ceny ve výsledku spíš nastavují soutěživou atmosféru… A o tom alternativní scéna není, ta je spíš o supportu. Když někde hraju, mám pocit, že tam chodí hlavně lidi, co mají sami kapelu. Pokud se ve všech cenách opakují podobná jména, možná, že trochu ztrácí význam mít ty ceny tři.

Jaká máte očekávání vy?

Žádná. Doufám, že to bude fajn večer. Ale nevím, co od toho chtít. Když díky té nominaci na cenu Vinyla přijde víc než čtrnáct lidí na koncert, bude to super.

Vaše debutové EP z roku 2022 The place I’m missing vznikalo v jurtě v Brně. Kde a jak vznikalo EP forgotten garden, wild growth, které jste vydala na konci minulého roku?

U Lukáše Poláka v Praze v zavřených kasárna, má tam studio, kde nahrává různé projekty jako například Čáry života. Je to kamarád, nevím, jestli bych s tímhle byla schopná jít do nějakého velkého studia.

Písničkářka Barbora Hora, foto: Patrik Šafránek

Proč?

Hlavně kvůli mojí nervozitě. Zkoušela jsem si i zakřičet. A to si nejsem jistá, jestli by šlo u někoho, koho neznám, s kým se necítím komfortně.

Když jsem se ptala, kde deska vnikala, hned jste zmínila nahrávací studio, ale předpokládám, že bylo ještě něco před tím.

Jasně, některé ty písničky jsou hrozně starý. Není to nějaký ucelený projekt. Až zpětně jsem přemýšlela, co to EP spojuje.

A na co jste přišla?

Že mysl je někdy jako neopečovávaná zahrada, a i když myšlenky vytrháváme, stejně znovu rostou zpátky – jako plevel. Všechny ty songy jsou o vzpomínkách. Ale o tom je asi každé písničkaření, člověk se tak prostě vypovídá. Ve výsledku pořád píšeme o tom stejným.

Jak píšete píseň? Máte tvůrčí záchvaty, nebo je to spíš řemeslná záležitost?

Spíš mám ty záchvaty. Nemám žádnou speciální taktiku. Baví mě rytmizace, když mám linku na kytaru, zajímá mě, jak to nafrázovat, aby to bylo trochu zajímavý. Myslím, že se i dost opakuju, to chci do budoucna změnit. S kapelou je to trochu jiné, teď budeme mít dlouhé zkoušení, která by měla vést k tomu, že začneme pracovat na nových písničkách. A bavilo by mě, kdyby témata nevycházela jen ode mě, aby se zapojili i ostatní. Ale to už se teď děje.

Písničkářka Barbora Hora, foto: Patrik Šafránek

Mimochodem, jak jste se tenkrát ocitla v jurtě?

Dva roky jsem v ní bydlela, což bylo trochu náročné, ale bylo to moc hezké místo. Chtělo hodně péče a já tam byla jen přechodně… A pak do ní začalo zatýkat, takže se tam už moc bydlet nedalo.

Do vašeho prvního EP se tohle místo přímo propsalo. Celou jednu nahrávku tvoří jen zvuk ohně. Co pro vás symbolizuje?

Každodenní zimní realitu žití v jurtě. Oheň k folku ovšem obecně patří.

Začínala jste s písničkářstvím u ohně?

Chodila jsem do skautu, takže asi jo. Mám ráda, když se sedí u ohně a zpívá se – i když to jsou třeba hrozný písničky, to nevadí. Ale spíš jsem obdivovala lidi, kteří uměli pořádně hrát.

Jste samouk?

Ano. Největší inspirací pro mě byla americká hudebnice Adrianne Lenker. Má velmi jasný rukopis, ani nevadí, když je to sem tam falešně. Asi dvakrát jsem byla na nějaké lekci zpěvu a bylo to pro mě hrozný. Nemám tu techniku. Tak jsem si to začala dělat po svém.

Předpokládám, že se hudbou neživíte…

Ani nevím, jestli to v téhle zemi jde. Vloni jsem odešla ze zaměstnání a teď se tak potloukám a hledám, co mě bude bavit a živit. Muzika to asi nebude, protože nedělám rap.

Chvíli jste studovala na brněnské Fakultě výtvarných umění. O jaký obor šlo?

Ateliér kresby a grafiky. Nebylo to moc dobrý. Asi bych si to užila víc, kdybych tam bývala šla později. To studium bylo hodně svobodné, člověk si musel vymyslet vlastní témata a ta moje asi moc nedávala smysl. Nebylo mi tam dobře, tak jsem šla pryč. Pak jsem byla dva roky v Barceloně a věnovala jsem se akrobacii. Tu teď trochu učím, ale nejsem moc dobrá akrobatka.

Kapela whyohwhy, foto: Dag Markl

Ve vašem profilu na cenách Vinyla stojí, že vaše texty vychází z přiznaně feministické optiky. Publicisté tak píšou i o textech skupiny whyohwhy, jíž jste součástí. Je „feministický přístup” něčím, co je pro kapelu i pro vás samotnou, podstatné?

Řekla bych, že feministka jsem, i když ne aktivní článek. Ale pociťuju věci, které mi na české scéně úplně nevyhovují. V kapele to řeším hlavně já a Soňa, což je nebinární osoba. Otázka spíš je, co znamená feminismus v muzice – jestli musí být aktivistický, něčím riot, anebo jestli stačí, když se o těch věcech zpívá ze ženského pohledu.

A vám to stačí?

Teď jo. Samozřejmě jsem někdy na situace nebo na systém naštvaná a chtěla bych s tím něco provést, ale nevím, jestli s tím muzika něco zmůže. Protože jestli mohla Anohni napsat Hopelessness a nic se nestalo, tak už nemůže žádnej muzikant pohnout se světem. Je to naprosto unikátní, krásná deska, která mluví o globálních problémech – a nic se nezměnilo… Hudba umí lidi sem tam zbavit frustrace, ale nevím, jestli dovede být hybným článkem.

Písničkářka Barbora Hora, foto: Patrik Šafránek

Vámi osobně hudba někdy pohnula?

Některé věci byly rozhodně transformativní. Třeba Psí vojáci mi kdysi dávno pomohli z nějakých stavů. Nebo naopak meditativnější písně – třeba od Grouper nebo album Deep Listening od průkopnice současné meditativní muziky Pauliny Oliveros. To jsou takové zážitkové věci, které člověk prožije s nimi. Ovšem že bych díky nějaké desce přímo změnila názory, to nevím.

Na základě čeho u vás tedy přicházely změny názorů, když to nebyla hudba?

Asi na základě prožitků. V teen letech je člověk hodně radikální, pak to začne prožívat z té druhé strany a pozná, že svět není černobílý. Že je třeba k němu přistupovat se snahou o pochopení. Takže to byl asi věk.

Kapela whyohwhy, foto: Dag Markl

K albu, které jste se skupinou whyohwhy vydali na konci minulého roku, jste na Facebook napsali: „Tato kolekce čtyř skladeb je svědectvím o době, která klade otázky, jež nejsou jednoduché, ani příjemné, ale jejich nevyřčení by bylo ještě těžší.“ Našli jste na ně alespoň částečně odpovědi?

Všechny ty skladby se týkají věcí, které nás trápí. Jedna se třeba jmenuje money, ta je o kapitalismu; darker place o konfrontacích s lidmi, kteří jsou v temnotě a je těžké se s nimi na něčem dohodnout… Asi tedy neřešíme konkrétní otázky, spíš to, jak se v posledních letech svět mění, radikalizuje, jestli je z toho cesta ven… To nikdo z nás netuší.

Každý z nás v posledním roce prošel stresujícími situacemi – jako asi každý. Žít v Evropě už vůbec není tak jednoduché, natož bezpečné. Je to tíseň doby. Člověk už nepracuje proto, aby si vydělal, ale aby přežil. Rozdíly se znatelně zvětšují, a i na kulturních akcích je vidět, že lidi nemají peníze. Do toho křičící populisti… Na tom albu je však i písnička you, která by člověka měla spíš obejmout, pochlácholit.

Cover písně other girl, foto: archiv Barbory Hory

Jste optimistka?

Jsem optimistka v drobnostech. Třeba věřím, že tenhle rozhovor hezky napíšete. Ale jinak si myslím, že to, v čem žijeme, nefunguje a pokud se nic nestane, tak to nikdy fungovat nebude. V tom optimistická nejsem, lidi se prostě neumí ponaučit z toho, co bylo. Věřím, že si to umíme udělat hezký individuálně, v nějakých komunitách, které doufám, budou ještě vznikat, ale jinak bych řekla, že bude spíš hořet. Velkým hráčům moc nevěřím.

Vaší základnou je Brno. Jak se tam hudbě teď daří?

Teď se opravují baráky na Kraví hoře, kde sídlilo hodně hudebních projektů, ale uvidíme, jak to dopadne a co bude, až to dokončí – jestli tam budeme moci zůstat, nebo jestli se šíleně zvedne nájem a my budeme muset odejít. Prostor pro hudebníky v Brně pomalu dochází. Pozavíraly se tu různé kluby… Ale zatím vždycky si hudba nějaký prostor našla, třeba na FaVU vznikl hudební label. Co taky stojí za zmínku je dramaturgie Kafary, což je hrozně hezký místo, akorát se tam vejde asi padesát lidí – ale o to je to hezčí. Koncerty se dělají taky na SPOTU, v Kinu Sibiř a ve Fraktalu. A samozřejmě v Kabinetu múz, ale ten je tak profláklý, že ho možná ani nemá cenu zmiňovat.

Byla bych ráda, kdyby Brno nezaškrcovalo malé kluby a subkulturu. Kultura do města něco přináší, jeho vedení však namísto toho, aby bylo za tu možnost rádo a kulturu podpořilo, i velkým projektům hází klacky pod nohy. Já se nicméně postupně přesídluju do Prahy, takže jsem teď spíš víc na cestách. Toho pragocentrismu se trochu bojím, byla jsem ráda, že jsem z Brna, nechci být jen další Pražačka.

V cenách Vinyla jste byla nominovaná na objev roku. Jakou hudbu jste letos objevila vy?

Waxahatchee vydala desku Tiger’s Blood, ta mi přišla hodně fajn. Ale já neobjevuju nic moc nového. Hodně mě bavila nová deska Ankiho, která o něčem mluví, ale taky si myslím, že to nic nezmění. Přišla mi ještě dobrá Rivermoans, český projekt. Objevovat nové interprety jsem si dala jako novoroční předsevzetí, ale zatím mi to příliš nejde. Nejsem v tomhle inovativní a průbojná: jako že bych hledala, až bych našla. Buď se to ke mně dostane, anebo ne.

Písničkářka Barbora Hora, foto: Patrik Šafránek

Barbora Hora

Pochází z Brna. Svoji kariéru odstartovala kdysi v písničkářské soutěži na festivalu Beseda u Bigbítu, roky působí v slowcore kapele whyohwhy (Barbora Hora, Soňa Amranová, Dag Markl, Pavel Boika a Daniel Vladík) a sólově debutovala v roce 2022 EP The place I’m missing. Jejím zatím posledním počinem je čtyřskladbová kolekce Forgotten garden, wild growth z roku 2024.