Pod maskou klauna Gassmana se nacházel pláč
Italský dokument nazvaný Vittorio Gassman – král komediantů uvádí ve čtvrtek 28. listopadu v tuzemské premiéře kanál ČT art. Loňský, hodinu a půl trvající snímek postihuje kariéru jednoho z velkých herců takzvané staré gardy.
Proslulá generace italských herců, schopných zvládat jak komediální role, tak vážné úlohy, se vesměs narodila ve dvacátých letech minulého století. Marcello Mastroianni, Alberto Sordi, Nino Manfredi, Ugo Tognazzi či Vittorio Gassman byli aktivní až do posledních chvil svých životů, ale většině diváků se zaryli do paměti díky dnes již dávným filmům ze „zlaté éry“ italské poválečné kinematografie. Časy se mění a z jistého úhlu pohledu se tahle „stará garda“ jeví být nepřekonatelná.
Dokument Vittorio Gassman – král komediantů ukazuje jednu z fazet oné slavné éry.
Gassmanův portrét, natočený Fabriziem Corallem (*1957), obsahuje sebezpytná slova samotného protagonisty, na herce vzpomínají jeho děti, cenné jsou výpovědi těch, kteří s ním spolupracovali, například režisérů Ettore Scoly, Dina Risiho a Maria Monicelliho, hereckých partnerek a partnerů, ať to byli Stefania Sandrelli či Jean-Louis Trintignant. Ti všichni skládají obraz všestranného umělce, s nímž však nebylo pokaždé snadné pořízení. Nechybí ukázky z jeho erbovních i méně známých filmů.
Vittorio Gassman jako herecký sekáč na vzestupu, zdroj: IMBD.com
Vittorio Gassman se narodil 1. září 1922 v Janově. Rodiče – inženýr německého původu a neúspěšná herečka – se záhy přestěhovali do Říma. Vittorio zkoušel štěstí na právech, hrál závodně košíkovou, ale zvítězil, jistě pod matčiným vlivem, zájem o divadlo. Sotva pětadvacetiletý herec Gassman si zjednává pozornost. V rychlém sledu zvládá shakespearovský repertoár i moderní dramatiku, vedou jej uznávané osobnosti včetně režiséra Luchina Viscontiho, jakkoli se jeho autoritě odmítal podřizovat. Zakládá si vlastní divadlo, kde působí jako herec, dramaturg i režisér. Na rozdíl od některých kolegů ani v dobách své největší slávy jeviště nezavrhl. Chtěl dokázat, že je stejně schopný v divadle i před kamerami.
Ve filmu se objevuje nedlouho po skončení druhé světové války, jenže roky se musí spokojovat se stereotypními úlohami zlosynů. Upřednostňoval tedy divadelní práci, jež mu skýtala více příležitostí i uspokojení. Teprve konec padesátých let přináší změnu. Mario Monicelli v něm odkrývá ideálního představitele „průměrného“ Itala, většinou dobrodušného, ale vychloubačného, se sklonem k drobným podvodům. Jeho mazaní chlápci však vzbuzovali sympatie a diváci jim drželi palce. Monicelli vsadil na Gassmanův mnohotvárný komediální talent a – nezklamal se. K jejich proslulým společným dílům patří tragikomedie Velká válka (1959). Znázorňuje přerod dvou švejkovských ulejváků (druhého hrál Sordi), hledajících každou příležitost, jak se vyhnout bojům. Avšak tváří v tvář nepříteli, který je chce zneužít pro své propagandistické cíle, vzplanou odporem. V mimořádně úspěšné historické veselohře Brancaleonova armáda (1965), k níž pak přibylo volné pokračování Brancaleone na křížové výpravě (1970), se Gassman převtělil do středověkého pobudy, který si přisvojí rytířskou zbroj a se svou družinou putuje od místa k místu s vidinou bohatství, aniž tuší, jak vrtkavá je přízeň štěstěny. Ve zmíněných filmech Gassman stvořil svého druhu prototyp zmatkařských, poťouchlých, fanfarónských chlapů, přesto vybavených smyslem pro čest a spravedlnost.
Vittorio Gassman a Jean-Louis Trintignant ve filmu Dina Risiho z roku 1962 Sváteční vyjížďka, zdroj: lascimmiapensa.com Druhým režisérem, který výrazně ovlivnil jeho kariéru, byl Dino Risi. Zde se za bujarou bezstarostností Gassmanových postav skrývají smutek a pochybovačnost. Vesměs si nasazují masku klaunů, aby zakryly tristní osobní bilanci. Takový je okouzlující flákač ze Sváteční vyjížďky (1961), obyčejný človíček podléhající žvanivosti fašismu v Pochodu na Řím (1962) i stárnoucí ředitel velké firmy v milostné komedii Tygr a kočička (1967). Výtečnou hereckou studii předvedl ve Vůni ženy (1974), kde ztělesnil vitálního slepce, udílejícího lekce v lásce svému mladičkému průvodci.
Přesvědčil však i v úlohách zcela vážných, složitěji strukturovaných. Tragikomedii Drahý otče (1979) natočil rovněž Risi a Gassman tady ztělesnil váženého průmyslníka, jenž se obtížně vyrovnává se zjištěním, že jeho syn se zapletl do teroristické činnosti. Drama Terasa (1980), režírované Ettorem Scolou, zachycuje honosný večírek na barokní terase starého domu, kde se jednoho letního večera schází společnost stárnoucích intelektuálů. Všichni ztratili víru ve své někdejší ideály, cítí se zbyteční, zklamaní, osamocení. Gassman se tu setkal s Tognazzim, Mastroiannim, Trintignantem, Sandrelliovou a dalšími.
Třebaže si nemohl stěžovat, že by promarnil svůj život, na sklonku umělecké dráhy zápolil s těžkými depresemi. Ostatně jeho připravovaný, bohužel již nedokončený projekt se týkal právě rozpoložení zestárlého herce, jenž si uvědomuje svou bezmoc i nepotřebnost. Gassmanův život se uzavřel 29. června 2000. Smysl pro morbidní humor osvědčil i na konci své cesty: v závěti žádal příbuzné (ovšemže marně), aby jej nechali vycpat a postavili před dům tak, aby v napřažené ruce svíral svitky svých filmů. Dokonce si určil i nápis na náhrobní desku: Zde odpočívá Vittorio Gassman – byl hercem, který se nikdy nenechal zastínit…
Plakát k filmu Vittorio Gassman – král komediantů, který uvádí program ČT art, foto: Archiv ČT
Vittorio Gassman – král komediantů (Itálie 2018, stopáž 94 minut)
Režie: Fabrizio Corallo
Uvádí ČT art 28. 11. 2019 v 21:20 hodin.
