Politici, vampýři a odkaz Věry Špinarové

Nový pomník Věry Špinarové (1951–2017) v Ostravě vzbudil mnoho negativních reakcí. S její podobou je nespokojený zpěvaččin syn, kriticky (a často emotivně) se vyjadřují občané. Představitelé ostravské kultury napsali otevřený dopis vedení města, primátor Ostravy jim vcelku překvapivě dal zapravdu. Sochař David Moješčík pomník hájí, zcela pochopitelně ovšem opomíjí jeden důležitý rozměr problému: je totiž autorem tří ostravských pomníků za jediný rok.

Kritiky pomníku bychom mohli rozdělit na dvě skupiny. První se zaměřuje na výtvarné zpracování díla. Především mezi laickou veřejností se ozývá argument, který přichází vždy, když vzniká figurální pomník osoby, jejíž podobu máme v živé paměti. Řeč je o podobnosti mezi portrétovanou osobou a jejím uměleckým vyobrazením. Právě ta podle kritiků není dostačující. Zpěvaččin syn Adam Pavlík dokonce tvrdí, že v plastice není z „mamky vůbec nic, možná kromě kozaček“.

Je tomu opravdu tak? Sochař David Moješčík (*1974) se rozhodl zpěvačku zpodobit ve zralém věku. To samo o sobě bylo rozhodnutím odvážným, neboť před autora postavilo úkol vypořádat se s „předlohou“ malého vzrůstu a robustnějších proporcí. Moješčíkovo řešení není nezajímavé, například zpěvaččino bříško rýsující se pod halenkou je důležitý a kultivovaně provedený detail, který podtrhuje civilní stránku portrétu. Také díky takové drobnosti je znát, že Moješčík nechtěl ze zpěvačky dělat netělesnou vílu či syntetickou popstar, kterou ostatně nebyla. Upřednostnil „podobnost“ s obyčejnou ženou středního věku, o níž bychom při setkání v samoobsluze jen těžkou usoudili, že večer vystoupí na koncertním pódiu.

Druhou, uměleckou stránku zpěvaččiny osobnosti, sochař naznačil gestem rozpřažených rukou – v jakémsi okamžiku krátce předtím, než se tělo stane oporou hlasu. Právě skrze ně do jinak civilního pojetí vstupuje patos, přičemž za poutavý můžeme považovat právě způsob, jakým se prosazuje do jinak nepřikrášlované zpěvaččiny tělnatosti. A znovu, v některých detailech, například v napětí vloženém do prstů, se ukazuje, že autorem pomníku je citlivý modelér. V Moješčíkově pojetí a provedení proto lze spatřovat nejen negativa, nýbrž i řadu pozitiv. Ta sice nenaplňují vulgárně rigidní požadavek na „realističnost“, jenže právě ten je nutné brát s rezervou coby v podstatě nesplnitelný. Moješčík naopak projevil ambici uchopit zpěvaččiny základní osobnostní charakteristiky v míře, kdy pomník nebude pouze popisným kvaziodlitkem čísi fyziognomie, ale splní nároky plasticky rozvinutého sochařského díla konzervativnějšího typu.

Kritikům rekrutujícím se z pomyslné první skupiny lze každopádně dát zapravdu, když poukazují na neuspokojivé provedení zpěvaččiny tváře. Ani ji Moješčík nechtěl idealizovat. Jenže zde se potvrdila zkušenost, že ne s každou tváří se lze sochařsky vyrovnat bez groteskních důsledků. Není pak divu, když sociálními sítěmi začne kolovat srovnání Moješčíkova portrétu s komicky pomačkaným čumákem komediálního herce Milana Šteindlera. Co je ale Šteindlerovým kapitálem, díky němuž publikum rozesměje jediným „psím pohledem“, je v případě pomníku uznávané zpěvačky vnímáno jako nactiutrhačství.

Přemýšlíme-li proto, kdy sochař udělal chybu, nabízí se odpověď, že již v samém počátku: jakmile se rozhodl pro víceméně naturalistické pojetí plastiky. A právě toto je kritikům z oné první skupiny vhodné předložit k úvaze. Sochařův kolaps v této důležité části plastiky vyplynul z chybného odhadu, že někdo jako Věra Špinarová má mít pomník, v němž ona má být poznat. Pouze spekulovat můžeme o tom, jak by kritici reagovali, kdyby byl řešen radikálně jinak a zpěvačku například vůbec nezpodoboval?

Tím se pomalu dostáváme k druhé skupině kritiků. Tu za všechny reprezentují signatáři otevřené výzvy Městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, tedy zadavatelům plastiky, a celému Statutárnímu městu Ostrava. Signatáři na jedné straně upozorňují, že je potřeba „nebát se i abstraktních nebo nových forem či dočasných intervencí“, a na straně druhé obrátili pozornost k mnohem důležitějším aspektům dosavadní okrašlovací praxe v Ostravě – k absenci jakékoliv dlouhodobé koncepce a regulérních veřejných soutěží, ve kterých by se autor i podoba díla vybírali. K vystoupení touto formou je přitom vedla skutečnost, že k zadání zpěvaččina pomníku právě Davidu Moješčíkovi vedla pouhá „spokojenost“ představitelů městského obvodu s jeho nedávno odhaleným, rovněž „nevysoutěženým“ pomníkem Leoše Janáčka. A situace byla tím horší, že za dobu necelého jednoho roku mezi odhaleními obou pomníků stejný autor ve stejném obvodu zrealizoval nádavkem pomník Karlu Krylovi. Ten sice městský obvod nefinancoval, ale ani u něj nepožadoval regulérní soutěž. Moješčík se tak v krátké době stal jakýmsi samozvaným „obvodním sochařem“.

Socha Leoše Janáčka, vyhotovená Davidem Moješčíkem, instalovaná na Jiráskově náměstí v centru Ostravy, foto: František Tichý (Český rozhlas)

Ostravský primátor Tomáš Macura (ANO) dal této druhé skupině zapravdu. Umyl si takto ruce a všechnu zodpovědnost nechal na městském obvodu. Proč by také ne, když výstavba pomníků v Moravské Ostravě a Přívozu nespadá do kompetence magistrátu. Zapomněl však poznamenat, že Statutární město Ostrava za uplynulé čtyři roky, kdy je primátorem, nebylo s to přijít s pravidly dávajícími městským částem návod, jak postupovat, když si zamanou obohatit veřejný prostor uměleckým dílem placeným z veřejných prostředků. Když nyní týž Macura volá po zřízení kanceláře městského architekta, která by pomohla s plánováním rozvoje veřejného prostoru, činí tak až kvůli nastalé ostudě. A nepřipomíná již, že se neozval, když Statutární město Ostrava nedávno samo dávalo kýženým pravidlům na frak, nechalo proběhnout soutěž na památník internačního tábora Hanke, ale po neuspokojivém prvním kole se již neobtěžovalo s kolem druhým… a památník svévolně zadalo umělci Marku Pražákovi.

Zásluhou kritiky obou pomyslných skupin se ovšem zdá, že pomník Věry Špinarové něco změní. A jelikož Ostrava je velké a významné město, mohlo by se vypracování koncepce (či dokonce zřízení orgánu, který by na podobné záležitosti dohlížel) promítnout i do přístupu dalších měst a obcí. Neznamená to samozřejmě konec kritického posuzování vzniklých soch, plastik či intervencí. Vždyť by to ani nebylo dobře. Zůstane také možné, že v nějakých příštích soutěžích zvítězí třikrát po sobě stejný autor či autorka. Stane-li se to však za dodržení transparentních podmínek soutěže, bude alespoň jasné, že se nejedná o klientelistický vampyrismus veřejných rozpočtů. Ano, i takto neobvyklý může být odkaz Věry Špinarové!