Příliš mnoho legrace, příliš málo smíchu s Bernhardem v pražském Národním

Bernhard svoji hru z poloviny osmdesátých let nazval podle příjmení tří herců, pro něž ji napsal: Ilse Ritter(ové), Kristen Dene(ové) a Gerarda Vosse. Pod originálním názvem byla také dosud v Česku – nepříliš často – uváděna. V Národním divadle se rozhodli pro titul Oběd u Wittgensteina, protože, jak to zdůvodňuje dramaturgyně inscenace Marta Ljubková, malým osobním průzkumem „v okolí mimo divadlo“ došli ke zjištění, že dotázaní lidé si pod Ritter, Dene, Voss neuměli nic moc představit, ptali se, co to má znamenat. Takže Oběd u Wittgensteina; ostatně pod tímto titulem bývá hra uváděna ve Francii.

Proč ale vůbec „u Wittgensteina“? Protože inspirací pro postavu Vosse se stal v Rakousku narozený filozof Ludwig Wittgenstein. Vosse je ve hře přivezen z psychiatrické léčebny ke svým velmi movitým sestrám, dědičkám průmyslového impéria. V léčebně se v podstatě ukrýval před světem, před jeho hlomozem, aby mohl přemýšlet. Aniž chci a priori shazovat postup pražské dramaturgie a nemám svůj postoj podložen žádným empirickým průzkumem, nepřeceňoval bych znalost osobnosti (natož díla) Wittgensteina v současných českých kruzích, které lze počítat za potenciální diváky Stavovského divadla, kde je Špinarova inscenace uváděna. Při dobré vůli se tato změna názvu nicméně dá označit za divácky vstřícný krok; „Wittgenstein“, to lépe, interesantněji zní a třeba si ten, kdo o návštěvě inscenace uvažuje, dohledá, kdo to ten Wittgenstein byl. Pravda, při dnešním okamžitém přístupu k informacím si stejně rychle může dohledat, proč Bernhard zvolil název Ritter, Dene, Voss.

Trailer představení Oběd u Wittgensteina. Na snímku Lucie Juřičková, Zuzana Stivínová a Saša Rašilov, foto: Národní divadlo – Petr Neubert

Už tedy názvem, ale především samotným inscenačním pojetím se v Národním snažili tento slavný kus rakouské dramatiky druhé poloviny minulého století přiblížit „lidu“. Bernhard trialog situoval do měšťanského prostředí, do kulturního kontextu malých rituálů a pozvolného rozkladu takzvané velké evropské kultury, kteréžto fenomény v ex-monarchistickém Rakousku pochopitelně silně rezonovaly. Když v roce 1996 nastudoval Ritter, Dene, Voss režisér Jan Antonín Pitínský v Divadle Na zábradlí, ukázal, že tento text může skvěle vyznívat i v tuzemském prostředí, na malé pražské scéně, na níž rozehrál jemnokrutou skladbu slov a gest. Letos čtyřicetiletý Špinar se v programu k Obědu u Wittgensteina ve verších (!) vyznává k lásce k Pitínského inscenaci, ke svým až obsedantním návštěvám Zábradlí, kde se postav zhostili, dodejme, Jiří Ornest, Zdena Hadrbolcová a Emília Vášáryová, která svůj part pronášela v rodné slovenštině a jejíž pohrávání si se slovem „sebarealizácia“ asi nejen mně dodnes zní v uších. Ano, je svým způsobem prokletím pamatovat si tenhle kus ze Zábradlí, který kdysi uhranul mladičkého Špinara, a vidět nyní „jeho“ Oběd u Wittgensteina, jímž se Bernhardova textu zmocňuje po svém. Došlo totiž, bohužel, ke značnému míjení.

Zuzana Stivínová (Ritter), Lucie Jiřičková (Dene) a Saša Rašilov (Voss) spolu s hostujícím bubeníkem Janem Hrovatischem, který za soupravou sedí namaskován na způsob téměř deathmetalové příšery a údery do bicích zvukově dotváří, zvýrazňuje určitá slova a gesta, jsou vydáni napospas prázdnému, světlými stěnami obestoupenému prostoru, do něhož vcházejí mohutným krbem. V něm hoří digitální oheň – na ploché televizní obrazovce. Tedy: zcela umělý svět. V tomto prostoru se zhruba první třetinu pohybují pouze sestry; Ritter ve výrazných, fialově blyštivých šatech s naddimenzovanými flitry, Stivínová je tady za mondénu. Dene má na sobě barevně i střihem střídmý kostýmek, Juřičková je zde pilnou, obsedantní, obtížnou a v něčem temnou pečovatelkou. Po chvilce hovorů Dene přiveze na jeviště velkou bombu s héliem a začne nafukovat rozměrná fóliová, vznášející se písmena. Než z nich složí vítací slovo willkommen, trvá to – až do doby, kdy se dostaví pološílený pologénius Voss. Zatímco Bernhard ve scénických poznámkách zaplňuje prostor předměty typické měšťanské domácnosti, Špinarova režie „odpředmětněním“, redukcí rekvizit na několik znaků nejspíš chce evokovat dojem vytrženosti postav z konkrétního historického času, usiluje zdůraznit obecné, svého druhu nadčasové typy, které figury reprezentují a hereckou akci obnažit, nechat ji co nejvíc působit bez hmotných propriet.

Jenže se tu vyskytuje základní koncepční potíž: ritualizace je u Bernharda, a nejen v téhle hře, a vlastně nejen u Bernharda, spojena s repetitivností, protože jedna bez druhé nemohou existovat, vzájemně se podmiňují. A důležitou aktivitou v Ritter, Dene, Voss je stolování, úrodná půda pro rituály, která je však v Obědě u Wittgensteina anulována, pokud v to nepočítáme scény se žloutkovými věnečky, jimiž se Voss začne v jednu chvíli zvířecky cpát. A jaký ritualizační význam může mít nafukování fóliových liter? Chce tím snad být řečeno, že Dene má v domě vždy přichystánu bombu s héliem a pravidelně si vyfukuje z písmen slova? Potlačení repetitivnosti se vyskytuje i v replikách: inscenátoři z Národního divadla Bernhardův text proškrtali, variace v promluvách postav zredukovali, což nezůstalo bez vlivu na podstatu látky a celkové poselství inscenace.

Ritter a Dene jsou herečky, které však víceméně předstírají, že jimi jsou, neboť v této profesi pouze paběrkují. Sice nestrádají hmotně, neboť dědictvím jsou výtečně zajištěny, avšak o to víc hrají doma, „vevnitř“ – rozuměj mezi sebou i každá sama před sebou. Herectví je tudíž v Bernhardově hře vrstvenou aktivitou, životní strategií, kdežto Špinarova koncepce redukuje herectví na předvádění (se). Ritter činí okázalá gesta, Dene oddaně přihrává, Voss v podání Saši Rašilova je ostentativně výstřední a výjimečný. Díváme se, jako už tolikrát v českém divadle posledních let, na vypouleně podané bytosti, na designovanou podívanou, v níž na slovech příliš nesejde. Režisér Špinar „montuje“ herce do exprese, do komediantských výstupů, ale divácké to až tak není, neboť Bernhardův text se s tímhle přístupem těžko snáší, nefunguje to, tragikomické podtexty hry zanikají v křiku onoho obludária. Otázka tedy zní, zda vůbec – vzhledem k povaze textu a k naturelu režiséra – měla být tato hra ve Stavovském divadle inscenována, zda dramaturgie neselhala už na samém počátku, při volbě a uchopení titulu. Protože mít na Ritter, Dene, Voss kvalitní herce je podmínka nutná, ne však dostačující.

Národní divadlo, Praha – Thomas Bernhard: Oběd u Wittgensteina. Na snímku Zuzana Stivínová a Lucie Juřičková, foto: Národní divadlo – Petr Neubert

Národní divadlo, Praha – Thomas Bernhard: Oběd u Wittgensteina

Překlad: Zuzana Augustová, režie: Daniel Špinar, dramaturgie: Marta Ljubková, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Linda Boráros, hudba: Matěj Kroupa, světelný design: Karel Šimek. Hrají: Zuzana Stivínová, Lucie Juřičková, Saša Rašilov & Jan Hrovatitsch (bicí).

Premiéry 7. a 8. listopadu 2019 ve Stavovském divadle.