Rock je pro „taťky“. To byste se divili, kdo všechno se tam vyskytuje!

Vlnu vtípků odstartovala fotografie 3-CD kompilace Now! That´s What I Call Dad Rock, kterou někdo našel v supermarketu. Následně se ukázalo, že vyšla už před třemi lety coby speciální díl série Now! shrnující ve své době aktuální žebříčkové hity. A součástí pozdvižení bylo i to, co všechno se dnes považuje za „rock pro taťky“. Že jsou to Queen nebo Rolling Stones, asi nikoho nepřekvapí. Ale vážně do stejné škatulky patří i hvězdy ze začátku tisíciletí Sum-41 a Avril Lavigne?

… a najednou bylo po válce

Na začátek je třeba říct, že dad rock je skutečná škatulka. Vznikla v devadesátých letech jako výraz naprostého opovržení. Britský hudební tisk ji v roce 1995 použil k sarkastické popisce pod fotografii, na níž byli Noel Gallagher z Oasis, Paul Weller ze sedmdesátkových hrdinů The Jam a Paul McCartney. Ti se potkali ve studiu při nahrávání charitativní desky pro oběti války v Jugoslávii. Idylická momentka inspirovala nekompromisní britský tisk k jízlivému novotvaru, v němž bylo zapsáno znechucení z toho, že se tehdejší největší britská rocková hvězda Gallagher paktuje s muzikanty předchozích generací namísto toho, aby jimi hluboce pohrdal, jak to dříve bývalo běžné.

Rock totiž býval součástí generační války, která velela shlížet na starší s despektem. Ať už to bylo heslo „Nevěřte nikomu přes třicet“, které hlásali hippies, anebo punkový vztek namířený primárně proti světu dospěláků. Z něho se zrodil „ideologický“ hybný motor evoluce populární hudby, v němž nové žánry nahrazují ty staré, etablované a vyčpělé. Hudební novináři v tento modernistický model v devadesátých letech ještě věřili. Oasis, ohlížející se do šedesátých let ke Kinks či Beatles, byli pro část z nich kastrací samotného ducha rockové hudby.

Co když ale vývoj rocku není neustálá honba za něčím novým? Posluchači možná přemýšlí jinak než kritici. Jak se fanouškovská obec rockové hudby postupně rozšiřovala, začala generovat i trochu jiný typ poptávky než v padesátých či v šedesátých letech. Novost či popírání starých výdobytků žánru už automaticky nejsou kladnými hodnotami; hodnoty leží jinde: v osvědčených a nezpochybnitelných nadčasových tradicích, na něž můžeme navazovat.

Co poslouchali rodiče, když jste byli dětmi

„Písnička by měla být mostem mezi dosud nenarozenou budoucností a mystickou minulostí. Jejím úkolem je stvořit něco, co je o něco skutečnější a trvalejší než poslední trendy,“ je citován frontman Chris Robinson ze skupiny The Black Crowes v úvodu knihy Twilight of the Gods (2018). Její autor Steven Hyden je mezi současnými hudebními novináři největším přímluvcem „dad rocku“, jemuž však v knize častěji říká „classic rock“. V Twilight of the Gods stopuje, kde se tyto termíny vzaly a co vlastně znamenají pro fanoušky. A jestli skutečně zůstávají výrazem opovržení.

Hyden v knize vystupuje jako rockový fanoušek, jemuž je přes čtyřicet, většinu volného času mu berou jeho děti. Když má chvíli, tak si raději pustí desky Steely Dan z osmdesátých let než současné experimentální techno a rozhodně nemá pocit, že by se za to měl stydět. Na stránkách knihy s podtitulem A Journey to the End of Classic Rock (Cesta ke konci klasického rocku) sám sebe charakterizuje coby člověka, který jde na koncert své oblíbené kapely a ze všeho nejméně si přeje, aby hrála písničky z nové desky, která skalní fanoušky stejně nezajímá.

Dad/classical rock se podle Hydena zrodil už v osmdesátých letech, kdy rockeři stáli před rozhodnutím, zda se přidat k punkové, potažmo nové vlně popírající vše staré, anebo aktuální vlnu ignorovat – tehdy také vznikl formát rozhlasové stanice typu „classic rock“ pro čtyřicátníky, kteří se už nechtějí nechat znervózňovat novými žánry. Nejběžnějším typem dadrockové kapely je podle Hydena ta, kterou poslouchali vaši otcové, když jste byli děti – takže to můžou být i Eagles, ale klidně i Pearl Jam, pokud vaši rodiče vyrůstali v devadesátých letech.

Je to jenom dad rock

Pointa Hydenovy knihy zní: dad rock nemusí znamenat obstarožní rockové kapely za zenitem kroutící své desáté světové turné. „Cesta ke konci classic rocku“ tkví totiž především v tom, že v posledních letech je těžké najít rockovou kapelu, která by hrála cokoliv jiného než rock vycházející z osvědčených tradic. Veškerý rock se změnil v dad rock. Není to tragédie: modernistický impuls rocku, touhu hudby generovat něco nového, převzaly žánry jako je hip hop. Těžko se pak někdo může divit, že na kompilaci určené pro rockové taťky se vyskytují Europe i The 1975, Keane i Imagine Dragons nebo dokonce Beastie Boys. Společné mají snad jen to, že v jejich hudbě zní kytary a byly populární v nějakém bodě posledních čtyřiceti let.

Škatulka dad rock tak vlastně přestává dávat smysl. Nefunguje už coby určení generačního předělu, a už vůbec ne jako urážka. Podle Hydena čeká na všechny kapely, které propagovaly v rámci mainstreamu něco nového, stejný osud – dříve nebo později se jejich desky stanou materiálem pro nostalgiky, „taťky“ v papučích, kteří už většinu rockových neřestí nechávají na svých hrdinech z drážek desek. Všem – kapelám i posluchačům – nezbývá, než se s touto skutečností smířit a nálepku „dad“ přijmout.

Mimochodem, v tracklistu v úvodu vzpomenuté „dadrockové“ kompilace Now! That´s What I Call Dad Rock, čítajícím padesát šest položek, se nachází pouze dvě ženy – zmíněná Avril Lavigne a Natalie Imbruglia s devadesátkovým šlágrem Torn. Což je vlastně dobrý odraz „genderové politiky“ dad rocku, do jehož kánonu ženy nemají přístup. A samozřejmě také propisem dělící linie v přemýšlení o rockové hudbě, která je primárně určena pro muže.

Přitom paradoxně to nejzajímavější, co se v rocku (= hudbě s elektrickými kytarami) poslední roky děje, dělají právě ženy. Stanou se Mitski, Phoebe Bridgers nebo St. Vincent v budoucnosti pilířem „dad rocku“? Anebo by nostalgie po jejich starých deskách mohla v budoucnosti vytvořit nový žánr nazvaný mom rock…