Sdílejte básničky, pomůže to depresi. Nebo ne?

„Občas kombinujeme poezii s masáží, zejména když pracujeme s dětským klientem. V domově seniorů zase používáme techniku osobních jmen – vzpomínáme na to, jak nám říkali rodiče, když jsme byli malí. Vymýšlíme si vlastní slova, recitujeme maďarské, finské básně, protože i když jim nikdo nerozumí, dokážou v nás vyvolávat emoce a představivost,“ popisuje peototerapeutické sezení Pavel Svoboda, učitel na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, poetoterapeut, muzikoterapeut a autor mimo jiné knihy Poetoterapie.

Na konci sedmdesátých let minulého století publikoval Ken Edgars výsledky své studie, která byla zaměřena na využití poezie při léčbě depresivních poruch. Tenkrát za ním docházel dvaačtyřicetiletý muž. Klient psal vlastní básně a terapeut předčítal díla jiných. Na konci desátého sezení klient prohlásil, že už depresí netrpí. Terapeut proces sumarizoval takto: „Jeho nová mladá sekretářka v něm probudila pocity z dospívání. Báseň Piano významně pozvedla tyto pocity do blízkosti vědomí, kde mohly zakoušet katarzi. Prostřednictvím poezie, ve zkratce, se byl schopen ‚vypovídat.‘“

Schopnost poezie odbourávat znaky deprese či úzkosti ukazují i některé další studie, jako například ta z roku 2011, kdy vědecký tým zkoumal na vzorku 29 vysokoškolských íránských studentek využití poezie jakožto intervenční techniky. V lékařském časopise The Lancet zase vyšel roku 1996 článek Poezie pomáhá uzdravovat, který shrnuje výsledky výzkumu z Velké Británie o pozitivech čtení a psaní poezie. Respondenti uvedli, že na ně dobře působí, když se s obsahem textu dokážou identifikovat, důležité jsou i rytmus a intenzita předčítání. Při psaní poezie jako největší přínos vnímají ventilování emocí.

Poezie není všemocná, a slovní saláty už vůbec ne

„Ačkoliv byla realizována již řada výzkumů, které předkládají, že poezie skutečně léčivé účinky má, nemůžeme si myslet, že je všemocná. Vnímám ji spíše jako doplňkovou terapii. Rozhodně však působí jako prostředek k navození psychické pohody,“ tvrdí poetoterapeut Pavel Svoboda. Podle něj není nejpodstatnější obsah slov, nýbrž jejich rytmus, přednes, zvukomalebnost. „Nemám rád slovní saláty. Tradiční veršovaná poezie má podle mě na zdraví ty nejlepší účinky. I naše srdce přeci rytmicky pracuje, chůze má také určitý rytmus…“

Psycholog Jan Kulhánek z pražského Centra psychoterapie Anděl zmiňuje takzvanou terapii psaním, jež se doporučuje lidem, kteří toho mají hodně na srdci a jsou plní emocí. Každý den mají za úkol popsat několik stran papíru. „Spousta lidí si píše deníky, ty také nemají pouze funkci uchovávání zážitků – můžeme se do nich vypsat z nepříjemných pocitů. A i když u toho někteří nezůstanou, mnozí v dospívání píšou básně, aby ventilovali emoce nebo zapomněli na nešťastnou lásku,“ říká Kulhánek.

To podtrhává i zakladatel sociální sítě Poetizer Lukáš Sedláček. „Stále více se ukazuje, že ti, kdo trpí úzkostmi, jsou rádi, když své stavy mohou sdílet s ostatními, pomáhá jim vědomí, že v tom nejsou sami. Jsem přesvědčen, že poezie může být jedním z nástrojů, které nám v současné krizi pomohou zvýšit naši psychickou odolnost.“ Tato v Česku vyvinutá platforma pro sdílení poezie hlásí, že v uplynulých měsících dramaticky narostl počet jejích uživatelů i nových básní. Síť nyní využívá celkem sto tisíc lidí ze 120 zemí a vznikl na ní už zhruba milion básní. „Lidé měli kvůli koronavirovým opatřením více času, najednou se vracejí ke svým koníčkům, uvědomují si, že nechtějí jen chodit do práce, ale zase znovu začít třeba fotografovat nebo psát básničky,“ přemítá Sedláček.

Anonymita bez reklam

„Koronavirus přinesl pozitivní změnu/ lidi zlepší svou osobní hygienu/ doufám, že v létě v dusném autobusu/ nebudu dýchat pach jejich vkusu,“ napsal už 29. února 2020 na Poetizeru uživatel pod přezdívkou Ďábel sám. Tato sociální síť funguje jako každá jiná – básničky můžete lajkovat i komentovat. Pisatelé veršů se tu mohou schovat pod anonymní přezdívky a při čtení nikoho neruší reklamy ani fotografie dokonalých obličejů. Jediné, čím se jednotliví uživatelé prezentují, jsou jejich texty.

Podle publicistky Terezy Boehmové, která verše na Poetizeru rovněž publikuje, se tato sociální síť liší od jiných zejména typem uživatelů, kteří se tam pohybují. „Přece jen tu je potřeba umět veršovat. Není to tedy pro každého. Společnost je zde vybranější a zároveň náročnější. Jazykově vybavenější a – až na výjimky, provokatéry, kteří se samozřejmě také objevují v diskusích – snad i intelektuálnější,“ myslí si Boehmová. Pro sdílení básní si klasické sociální sítě nevybrala, protože se do obsahu, který na nich produkuje, příliš nehodí, a také se domnívá, že tam básně zkrátka nemají své publikum.

Sdílejte básničky, ne fotky jídla

„Automaticky si nasazujeme masky. Málokdo si dovolí být autentický ve svém sdělení na sociálních sítích,“ tvrdí „poetizerský“ Lukáš Sedláček. „Ale tím pádem se ještě více hledáme, přestáváme vědět, kdo doopravdy jsme. Bojíme se své autentičnosti, bojíme se, že nebudeme přijati okolím. Ve verších se však dá jen těžko předstírat.“

Psycholog Jan Kulhánek upozorňuje na nejeden negativní dopad sociálních sítí – můžeme získat pocit falešné blízkosti, který se rázem rozplyne, když na náš příspěvek nikdo nereaguje; můžeme mít pocit, že máme spoustu přátel, ale když se chceme skutečně potkat, mnoho z nich nemá čas. Při srážce s realitou zkrátka může přijít zklamání. Přesto Kulhánek sociální sítě nezavrhuje: „Sdílená starost, poloviční starost. A sdílená radost, dvojnásobná radost. Je lepší, když nesdílíme jen fotky jídla nebo selfíčka, ale dovolíme si být kreativní a nabízet okruhu našich sledovatelů vlastní tvorbu. Musíme se však naučit unést zpětnou vazbu. Samozřejmě se může stát, že náš příspěvek zůstane bez odezvy. Což je však často práce algoritmů, které jej nemusí ukázat těm, které by zajímal.“ Jan Kulhánek proto ze začátku doporučuje ukazovat tvorbu menšímu okruhu přátel, kteří k nám budou upřímní a nezavalí nás anonymní vlnou nenávisti.

Okamžitou vyčíslitelnou reakci na sociálních sítích pokládá zakladatel sociální sítě Poetizer za obdobu počtu prodaných knih toho kterého díla – i prodej výtisků přece signalizuje ohlas. „Záleží, co je pro koho motivační. Nicméně vidina ocenění by neměla být primární motivací při vytváření jakéhokoliv díla. Na druhou stranu, když člověk píše jenom do šuplíku a postrádá jakoukoliv zpětnou vazbu, nikdy nezjistí, že jeho verše jsou třeba skvělé a že má rozhodně psát dál,“ přemítá Lukáš Sedláček. Jedním z cílů sociální sítě Poetizer je tak vybízet lidi k větší kreativitě. Podle jejího zakladatele jsme nebyli vedeni k využívání našeho potenciálu naplno. Poetizer by rád usnadnil vydávání sbírek poezie začínajícím autorům.

„Nedokonalosti a snad i hory balastu jsou nezbytnou součástí tvůrčího procesu. Možná bychom neměli být tolik fixovaní na dokonalost – tím narážím na to, že poezie vždy byla poněkud elitářská záležitostí –, ale spíše na samotný proces tvoření. Neměli bychom nikoho zrazovat od psaní, to je jako kdybychom zakazovali lidem fotit mobilem nebo malovat si v obýváku,“ povzbuzuje zakladatel Poetizeru Sedláček.

„Nechť se každý vypíše,“ vzkazuje poetoterapeut Pavel Svoboda. Současně si ale myslí, že není dobré poezii chrlit: „Ať poezie klidně zůstane pro užší okruh zájemců, ale ať jsou ti zájemci opravdoví… Přál bych si, abychom na pultech knihkupectví nenacházeli slovní saláty.“