Seriál Cesty Páně. Poslední z velkých dánských kusů předešlého dvacetiletí
Na české verzi streamovací služby Canal+ je k vidění dánský seriál Cesty Páně. Náleží k dílům, díky nimž se malý severský stát počátkem jednadvacátého století stal přinejmenším v Evropě seriálovou mocností. Cesty Páně se k nám dostaly asi s největším odstupem. Svým způsobem není divu. Náležíme k silně ateistickým zemím.
Zločin, Most, Vláda, Případ Ponorka. Tituly, jimiž se dánská seriálová tvorba vepsala do mezinárodního povědomí. Zločin si pak Američané natočili ve vlastní verzi. Všechny tyto tituly uvedla i Česká televize; nadto Vláda je stále dostupná na Netflixu, Most lze vidět v iVysílání. Ale Cesty Páně, ač jsou produktem této plodné dánské vlny, se u nás daly „ochutnat“ pouze na prvním ročníku brněnského festivalu Seriál Killer. Canal+ nyní zprostředkovává obě desetidílné řady, natočené v letech 2017/2018.
Bože, proč nás opouštíte?
Showrunnerem Cest Páně byl Adam Price, tvůrce seriálu Vláda. V něm rozehrál obraz mocenských konstelací v dánské politice, přičemž ve čtvrté řadě, natočené předloni, která vznikla devět let po řadě třetí, se značně prohloubila skepse v náhledu na politiku. Adam Price měl za to, že předešlé tři řady Vlády (2010–2013) zůstávaly, vzdor dramatickým momentům v díle, svého druhu produktem dějinného optimismu. Od té doby však Evropa z iluzí procitla, včetně severských států (nemluvě o období po únoru 2022, které seriál ještě nezaznamenává). V Cestách Páně jako by Adam Price již poodstoupil od kriticky optimistického náhledu na vývoj ve své zemi, ačkoliv v seriálu o politiku primárně nejde.
I když, jak se to vezme: do centra dění showrunner postavil kněze Johannese Krogha, kněze Dánské národní církve (Folkekirken), přičemž tato protestantská luteránská církev je státní – v Dánsku totiž nenastala odluka, kněží jsou státními zaměstnanci. Podle statistik se k Dánské národní církvi, kterou spravuje Ministerstvo církevních věcí, vloni hlásilo 72 procent obyvatel, což může působit velkolepě zejména v souvislosti s faktem, že občané, kteří se k církvi přihlásí, musí platit speciální daň (její výši určuje zmíněné ministerstvo). Jenže v roce 1990 se k národní církvi hlásilo 89,3 procenta. A právě i poklesu zájmu o Folkekirken se dotýkají Cesty Páně, stejně jako je v nich přítomno další téma související s výše uvedenými čísly. Onen pokles zájmu o církev by nebyl tak výrazný, pokud by se brali v potaz pouze občané dánského původu. Silný vliv však má přistěhovalectví, a tudíž demografické změny; mezi imigranty je zájem o Folkekirken slabý. Jednu z vypravěčských linek seriálu tvoří okolnosti uzavření kostela pro malý zájem ve čtvrti s vysokým výskytem přistěhovalců; svatostánek si ke svým účelům pak hbitě přizpůsobí muslimská komunita…
Pod vrcholem
Cesty Páně neoddělitelně proplétají osobní a nadosobní. Určuje to již fakt, že hlavní postavou je kněz, nadto ženatý a s dvěma dospělými syny. Johannes Krogh, famózně ztělesněný Larsem Mikkelsenem (hrál například ve Zločinu, Vládě, ale také třeba v americkém Domku z karet), je hlavou rodiny, v níž se kněžské roucho dědí už přes čtvrt tisíciletí. Johannes doufá, že v tom bude stejně vášnivě jako on pokračovat jeho syn August, zatímco nad synem Christianem v podstatě láme hůl; ten se hledá a po vyhazovu od světského doktorátu (odevzdal plagiát) se po cestě do Nepálu přikloní k „otevřené mysli“ opřené o buddhismus. Detailněji jít „po ději“ by znamenalo spoilerovat. Ale v Cestách Páně jsou beztak tím podstatnějším témata, výstavba postav a vypravěčské postupy.
Co do poetiky jsou Cesty Páně povětšinou realistickým, usebraným, klidným vyprávěním, žádný střihačský a dějový kvapík. Z času na čas se však realismus překlopí v mysteriózní vypjatost a přízračnost, což má být nejspíš prostředek vyjadřující, že se tu pracuje i s mystériem víry. U některých těchto erupcí jsem však měl větší dojem doslovnosti, než u mnohokrát se opakujících rodinných a partnerských hovorů či rituálů. Plně ovšem uznávám, že zvnějšku zprostředkovat niterný prožitek víry včetně náboženského vytržení je věc – s prominutím – zapeklitá.
Padesátník Johannes svým kněžským posláním žije, káže procítěně a vášnivě. Nechybí mu charisma. Má své věroučné zásady a své publikum. Zastává tradicionalistické postoje, od multikulturalistické náboženské plurality se drží stranou, kriticky se vyjadřuje o islámu. Tahle nekorektnost mu přibouchne dveře těsně před vrcholem: při tajných volbách na post kodaňského biskupa prohrává s názorově přece jen zdrženlivější a taktičtější církevní kolegyní Monicou. Začátek seriálu jej zastihuje v okamžiku této rány do srdce. Nese ji těžce. Spadne do jedné ze svých kvartálních alkoholických epizod. Mikkelsenův protestantský kněz je rozpolceným člověkem: služebníkem božím, ale se sklony k panovačnosti; naslouchajícím, avšak vzápětí se uchylujícím k manipulaci druhými; má potřebu lásky, ovšem dokáže být krutý. Na Johannese padá jeho věk ani ne tak ohlašujícím se fyzickým chátráním, jako tím, že se názorovým posazením začíná míjet s tekutou přítomností.
Pevné kořeny v krajině tekutých písků
Showrunner Adam Price se svými třemi scenáristickými kolegy a rovněž čtyřčlenným režijním týmem Johannese nesoudí. Není líčen jako zlý muž na odpis, i když nakonec svým způsobem odepsán je. Postupně se vyjevuje nejednoznačnost prakticky všech důležitých postav v okolí Johannese – manželky Elisabeth (Ann Eleonora Jørgensen, hrála rovněž ve Zločinu), synů Augusta (Morten Hee Andersen) a Christiana (Simon Sears), jejich partnerek Emilie (Fanny Louise Bernth), respektive Amiry (Camilla Lau), biskupky Monicy (Laura Bro) i dalších. Každá z těch figur má svůj stín, své slabiny, svoji určitou umanutost, své emancipační potřeby, přičemž jim v jejich naplnění tu více či méně stojí v cestě Johannesova autorita i charisma. V Johannesovi se snoubí opravdovost s nesnesitelností. Bližní se dostávají do fáze, kdy dosavadní míra submisivity vůči němu přestala pro ně být únosná. Manželka Elisabeth se vysmekává vztahem s – jinou ženou. Christian odklonem k jinému duchovnímu učení. August, jenž vyfasuje službu jako kaplan u dánské jednotky nasazené na zahraniční misi, kde zažije přímý boj, potlačuje po návratu z mise získaný posttraumatický syndrom extrémním oddáním se duchovní činnosti. Jeho zranění duše se ukáže být fatálním a dějově z něho saje většina seriálu.
Figury jsou do sebe fatálně zaklesnuty. Ubližují si, ale bez programové tvrdosti protestantského tradicionalismu, kterou nezapomenutelně ztvárnil režisér Ingmar Bergman ve filmu (a televizním seriálu) Fanny a Alexander, konkrétně v postavě biskupa Edvarda Vergéruse. Současný svět daleko více než před sto lety, kdy se odehrává bergmanovský příběh, stojí na sypkých píscích. Postavy Cest Páně jsou si toho různou měrou vědomy, nejsou dogmatické, strnulé, ale současně je v nich zaseto vědomí vazeb tmelených křesťanskou vírou. Seriál se táže, jak ji v současné profánní západní každodennosti žít, jak ji šířit a osobně za ni ručit.
Kromě toho se do chodu církve propisuje všeobecná ekonomizace, jíž nic není svaté. Na farnost, kterou Johannes řídí, nadřízené orgány tlačí kvůli efektivitě: když dostáváš prostředky, měl bys mít kostely zaplněné, říkají mu. Církev je pak ovšem něco jako kapitalistický korporát, na což Johannes z principu odmítá přistupovat. A jeho buddhismem inspirovaný syn Christian své duchovní učení, či spíše duševní koučink, provozuje vysloveně na ekonomické bázi, s partnerkou Amirou budují prosperující firmu, jejímiž klienty jsou například vysoce postavení manažeři.
Lars Mikkelsen, Fanny Louise Bernth a Bertram Rasmussen v seriálu Cesty Páně, foto: © Danmarks Radio (DR) Postava Amira vnáší do seriálu další aspekt víry v současné západní společnosti. Amira a její bývalý manžel vyšli z islámské kultury, oba jsou plně integrovaní do dánské společnosti, ale zatímco ona chce jejich dceru vychovávat světsky, on sedmiletou školačku, když ji má u sebe, striktně vede k islámské víře. Tento spor seriál rozehraje, ale neuzavře, nechá jej viset ve vzduchu, což může být vnímáno jako dramaturgický lapsus, anebo jako konstatování, že tenhle spor bude trvalý a nastane-li kompromis, pak nikoliv ke spokojenosti všech, protože ve víře se obtížně přistupuje na ústupky, že ty „trochu“ a já „taky trochu“.
Víra & čísla
Když jsme u společenských souvislostí Cest Páně začali, tak u nich rovněž skončeme. V Dánsku měla první řada seriálu premiéru 24. září 2017. První epizodu sledovalo 928 tisíc diváků. Postupně klesla k číslům nad sedm set tisíc. V přepočtu na počet obyvatel ČR by to zhruba znamenalo, že ne zrovna snadný seriál s náboženskou tematikou by u nás sledovalo o něco více než jeden a čtvrt milionů diváků. Slušná čísla. Ovšem producent seriálu z dánské veřejnoprávní společnosti DR Piv Bernth v tisku prohlásil, že by chtěl, aby seriál měl dvakrát tolik sledujících, neboť „vyvolává některá důležitá témata o víře, o nichž by Dánům prospělo diskutovat“. Bernth si ta pro něj neuspokojivá čísla vysvětluje předpojatostí vůči církvi a tematice jako takové a také tím, že seriál pojednává o velkých otázkách života, jichž se lidé často děsí. Když pak v roce 2018 měla premiéru druhá série, zasedlo k její úvodní části už jen 570 tisíc diváků.
Socioložka náboženství Astrid Krabbe Trolle na to konto podotkla, že Dánové vykazují jednak velmi malé znalosti ve věci Dánské národní církve, jednak vztah k ní je vlažný, i když mnozí jsou jejími členy. Trolle řekla, že seriál „nastoluje některé teologické problémy, které nejsou pro běžného kultivovaného křesťanského Dána relevantní. Nejraději bychom zůstali v naší utkvělé představě, že církev by měla zarámovat náš křest, biřmování, svatbu a pohřeb. Proto může být pro mnohé těžké identifikovat se s hlavním postavou, knězem Johannesem Kroghem, neboť jen málokdo sdílí jeho boj za to, aby církev spočívala na konkrétních teologických základech.“ V Dánsku je co do čísel mnohem více než u nás vyhrocen rozpor mezi tím, kolik lidí se k církvi hlásí, a kolik jich pravidelně chodí do kostela. V ČR se výzkumy z přelomu minulého a tohoto desetiletí sice různí, ale nikoliv dramaticky. K dominantní římskokatolické církvi se v roce 2021 hlásil necelý milion občanů. Když v říjnu 2019 Česká biskupská konference zjišťovala, kolik lidí chodí aspoň jednou týdně do kostela, vyšlo jí, že 375 tisíc katolíků. Dánský průzkum z roku 2008 (novější čísla jsem z otevřených zdrojů nedohledal) ukázal, že pouze asi 2,4 procenta Dánů chodí do kostela každý týden, sedmasedmdesát procent chodí do kostela zřídkakdy nebo nechodí vůbec, přičemž tato čísla, psalo se v roce 2008, v zásadě platí od sedmdesátých let a nedaří se s nimi hnout.
Ovšem co se týče sledovanosti Cest Páně v Dánsku, svoji roli sehrál ještě jeden, a to silně nadnárodní faktor. Seriál už přišel do doby, kdy se začaly zásadně proměňovat divácké návyky pod náporem nástupu streamovacích služeb. Například první tři řady v úvodu zmíněného seriálu Vláda ještě těžily ze zvyku usednout ve 20 hodin k obrazovce (v roce 2011 vidělo poslední díl druhé řady Vlády 1,6 milionu diváků). Za samostatnou úvahu či studii by stálo, co streamovací revoluce posléze učinila právě i s dánským seriálovým fenoménem, jehož byly Cesty Páně součástí.
Dánský plakát k seriálu Cesty Páně, repro: © Danmarks Radio (DR)
Cesty Páně / Herrens veje (Dánsko, 2017–2018, 2 řady, 20 epizod)
Tvůrce: Adam Price, režie: Kaspar Munk, Louise Friedberg, Søren Balle, May el-Toukhy, scénář: Adam Price, Poul Berg, Karina Dam, Andreas Garfield, kamera: David Katznelson, Aske Foss, Linda Wassberg, Martin Munch, Jasper J. Spanning, Balthazar Hertel, Lars Reinholdt, hudba: Kristian Leth, Fridolin T. S. Nordsø, střih: Peter Winther, Anders Albjerg Kristiansen, Julius Krebs Damsbo, Lars Therkelsen, My Thordal, Martin Schade, Anja Farsig, Mik Stampe Fogh, Rasmus Gitz, Mads Michael Olsen, Esben Bay Grundsøe, Anna Heide, Linda Man, Per Sandholt. Hrají: Lars Mikkelsen, Morten Hee Andersen, Simon Sears, Ann Eleonora Jørgensen, Fanny Louise Bernth, Joen Højerslev, Emil Sebastian Gohr, Janus Kim Elsig, Peter Gilsfort, Alexander Clement, Laura Bro, Camilla Lau, Joachim Fjelstrup, Mathias Flint a další.
