Seriálová dávka: Vykoupení bratrance Ritchieho. Medvěd se rozloučil skvěle – tím, co umí nejlíp

Pátá a závěrečná sezona seriálu Medvěd, dostupná na Disney+, na obě výše položené otázky odpovídá jednoznačně. Po předchozích dvou bloudivých sériích je to úlevné a zpětně to do určité míry ospravedlňuje i předešlé meandrování příběhu kolem stále stejných bludných balvanů. Volba soustředit se tentokrát na to, co šlo seriálu od začátku nejlépe – totiž zachycovat chod restaurace, když jde do tuhého, – dopadla každopádně skvěle.

Z osmi epizod páté sezony se jich celých sedm odehrává v den, kdy má podnik dokázat, že si zaslouží přežít. V té době už tolik šetří, že zmenšuje porce. V důležitý den nedorazí maso a ve skladu spektakulárně praskne potrubí. Carmenovi (Jeremy Allen White), druhé šéfkuchařce Sydney (Ayo Edibiri) a všem ostatním restaurace fakticky padá na hlavu, což je absurdita, kterou seriál akcentuje tím, že jeden z „Faků“, tedy bratrů-údržbářů, doslova proletí stropem.

Trailer k závěrečné sezoně oblíbeného seriálu Medvěd, zdroj: YouTube

Ten recept dobře známe, je to Medvědova specialita: Nechat nespočet průšvihů zabrnkat na nervy ansámblu a oznámit, že blížící se noc rozhodne – to je typický postup tvůrce Medvěda Christophera Storera, který chtěl (inspirován zkušeností své sestry šéfkuchařky) zachytit frenetické tempo v prostředí ambiciózních restaurací. Záměrně tak vystihl životní pocit mnoha diváků a divaček, kteří sice v gastru nikdy nepracovali, ale také už někdy podřídili všechnu snahu práci nebo nějakému druhu umění, a zejména pak těch, kteří se v něm na nějakou dobu ztratili, aby utekli osobním traumatům či jiným psychickým problémům. Téma uměleckého perfekcionismu a soustředění se na detail přitom americký čtyřicátník Christopher Storer zpracoval – i díky nespočtu memů a tiktokových videí – ikonicky.

Poučeno terapií

Schopnost tvořit materiál pro memy je nepochybně Storerova silná stránka. Spolu s showrunnerkou Joannou Calo, jejíž role se však od třetí sezony umenšila, přišli s mimořádně osobitými postavami i tónem střídavě neurotickým a soustředěným. V roce 2022, kdy startovala první sezona Medvěda, naplňoval neklidný pocit blížící se zkázy hned několik výrazných titulů. Na jeden záběr natočený britský film Bod varu se Stephenem Grahamem coby šéfkuchařem v luxusní restauraci závislým na kokainu a alkoholu s ním měl společného asi nejvíc. Jeho pokračování v podobě televizního seriálu však bylo díky ostrovní sociálně realistické audiovizuální tradici více soustředěné na pracovní podmínky zaměstnanců.

Rovněž další britské seriály – Tohle bude bolet nebo Responder z nemocničního, respektive policejního prostředí – šly cestou systémové kritiky, kterou kombinovaly s osobními dramaty postav. O pár let později si diváky získal americký Urgent, jehož tempo je až návykové.

Není Sydney (Ayo Edebiri) nakonec lepší lídryně než Carmy? Foto: Disney+

Medvěd si však obrovskou popularitu vydobyl hlavně tím, jak blízko nás dokázal pustit k hlavnímu hrdinovi, ztracenému ve vlastní hlavě, i ke všem ostatním, skvěle obsazeným postavám, z nichž některé poslal na cestu kompletní osobnostní proměny. Mnohdy při tom byl patetický, příběhy všech postav však přinášely hluboké ponory do myslí figur ztrápených kvůli frustrujícím vztahům k ostatním či k sobě samotným.

Když Carmy v první sezoně na skupinové terapii odvypráví svoji historii geniálního kuchaře, který uteče od dysfunkční rodiny do prostředí michelinských restaurací, stane se slavným, ale jeho bratr mezitím spáchá sebevraždu, je to jeden z nejsilnějších seriálových začátků poslední doby. Medvěd se dá díky svojí emociální poloze považovat za „mileniálský“ seriál, jehož scénář působí jako terapiemi silně poučené dílo. Pointy, k nimž některé epizody či celé sezony dospívají, nejčastěji tkví v momentech, kdy postavy prožívají body zlomu – konečně se posouvají, anebo naopak padají do dlouhodobé úzkosti či deprese.

Zlomit vzorce

V první sezoně jsme sledovali začátek snahy hlavního hrdiny zachránit sebe sama a zbylé členy rodiny tím, že postaví na nohy restauraci svého zemřelého bratra a rozptýlí pochybnosti původního personálu zaplivaného chicagského bistra. Brzy se však vyjevilo, že celý projekt je zhmotněním hrdinovy tendence od traumat utíkat. „Tak moc jsem se v kuchyni soustředil. A on mezitím umřel,“ říká už v první sezoně o tom, jak mu jeho kariéra pomohla udělat si jméno, ale v první řadě byla cestou od sebe sama a jeho blízkých.

To, co seriálu můžeme vyčítat, je pocit natahovanosti. Když si Carmen v páté sezoně konečně stojí za tím, že „aby člověk zlomil svoje vzorce, musí zlomit svoje vzorce,“ máme už za sebou bloudivou třetí a čtvrtou sérii; původně to měla být jedna sezona, ale Storer vyprávění nabobtnal. Část fanoušků ovšem nedá dopustit ani na zacyklenou „trojku,“ a chápe ji coby ambiciózní formální experiment o mysli ponořené v úzkostech, která chybně hledá záchranu ve zdokonalování svého umění.

Mezitím se restaurace stala nástrojem spásy pro jiné postavy.  Sydney se ukáže být stejně dobrou kuchařkou a lepší lídryní než Carmy. Bratranec Ritchie najde kromě otcovství další smysl života a pomocná kuchařka Tina se díky restauraci ve středním věku rekvalifikuje. Medvěd se tak v páté sezoně chová hlavně jako „ensemble show,“ tedy jako seriál o kolektivu postav; Carmyho záchrana sebe sama nakonec spočívá v tom, že vybuduje něco pro ostatní a odejde, čímž nás může mírně frustrovat.

Kdo čeká alespoň epilog k romanci s Claire Bear, jeho někdejší láskou, čeká marně, přestože tato romance v minulosti zabrala minimálně jednu a půl sezony. Vztah s Claire se Carmyho spásou stát nemůže. Příběh jeho mateřského traumatu zase získal svoji tečku už minulou sezonu. Hlavní linkou nakonec zůstává příběh restaurace a vyvrcholení Carmenova příběhu spočívá ve volbě, jež se týká práce a identity. I proto v závěru získává prostor Ritchie, pro nějž byla možnost reformovat sebe sama v pracovním kolektivu Medvěda právě tím, co si pro sebe nejspíš přál jeho bratranec. Ritchie se z toxické figury kladoucí ostatním překážky změní v člověka, jehož uměním je zlepšovat životy ostatních a seriál tím ve finále až euforicky vlévá naději.

Související článek

Konečně klimax. Medvědí emocore ve čtvrté sezóně skvěle vygradoval

• Táňa Zabloudilová

Udělat s málem víc

V poslední epizodě si Tina všímá, že v důležitý večer podal kuchařský tým lepší výkon navzdory nedostatku surovin. Vystihuje tak i lepší kvalitu závěrečné sezony v porovnání se dvěma předchozími. Zatímco ty střídaly typy epizod i tempo, pětka od začátku úsporně uhání k cíli a zodpovědně dovypráví příběhy všech postav.

Jako systémovou kritiku pak můžeme, ale nemusíme brát důraz seriálu na obtížnost podnikání v gastrobyznysu. Tvůrci opakovaně upozorňují na to, že kvalita a úspěch restaurace u návštěvníků a kritiků nic ekonomicky nezaručují; plán otevřít franšízu fastfoodových oken po celém městě je tím, co restauraci finančně nejspíš udrží naživu. Tento paradox či přímo nesmysl vypovídá o vyhlášené chicagské gastro scéně v dnešním kapitalismu: restaurace, která dosáhne michelinské kvality, je bez plánu s franšízou odsouzena k balancování mezi nulou a červenými čísly.

Scenárista a režisér Christopher Storer každopádně od Medvěda odchází jako veleúspěšný tvůrce. Seriálovou nabídku výrazně neproměnil, jak někteří věštili po prvních dvou sezonách, kdy se zdálo, že silně autorským dramatem s epizodami různé délky znovu otevírá cestu takzvaným niche titulům, připomínající svým tónem „nezávislé“ filmy. Dnes víme, že se s takovými seriály pomyslný pytel neroztrhl a Medvěd v záplavě nových verzí starého patří k menšině originálních počinů se silným autorským rukopisem. Osobitost se v době, kdy se nové tituly servírují zpravidla z předvčerejších zbytků, cení dvojnásob.

Český plakát k závěrečné sezoně Medvěda, zdroj: Disney+