Slam poetry se dere už i do knížek – a má tam své místo?

„Slam poetry je plná individualit. Snoubí v sobě obrovskou energii, komediální potenciál spolu s vytvářením platforem pro texty s veřejným přesahem. Je to místo pro širokou škálu tvůrců nejrůznějších věků a zaměření,“ vysvětluje Anatol Svahilec, co ho dostalo na tomto žánru, který kombinuje básnění a performanci a vznikl v USA ve druhé polovině osmdesátých let.

Kromě toho, že Anatol Svahilec pravidelně vystupuje – slam poetry se prý uživí, i když na vysoké noze nežije – vydal dvě sbírky slamů: Emu mele maso a Přece se to nevyhodí. Zanedlouho, 16. září, pokřtí v pražské Lucerně knihu třetí. Bude se jmenovat Motorové sáně a poprvé v ní najdeme také ilustrace Jakuba Novotného. První knihy dosud zmizelo přes tisíc výtisků, druhé přes dva tisíce. Třetí se prozatím chystá v nákladu 1500 kusů, což — vzhledem k tomu, že v podstatě jde o „poezii“ — je hodně.

„Kapely si s sebou vezou hudební nosiče, já knihy. I díky tomu, že je tahám všude, jsem jich prodal tolik. Je to ovšem spíš takový booklet od cédéčka (tedy mě), lapačka textů, které už neříkám a na něž se třeba už zapomnělo, zkrátka druhotný produkt,“ říká Anatol Svahilec, vlastním jménem Václav Šindelář. Spolu s organizátorem slam exhibicí Tomášem Kůsem se shodují na tom, že energie a živost slamu, tedy to, co je na něm nejdůležitější, se skrze tiskové stránky na čtenáře přenést nedokáže. Přesto je o sbírky, jak z výše uvedených čísel zřejmé, relativně velký zájem. A vydávají je i někteří další slameři, konkrétně Dr. Filipitch nebo Jan Jílek.

Lidé, kteří dělají slam poetry, chápou, že jistá forma sebeprezentace je důležitá. „Nějaký marketing je jim určitě bližší než běžným básníkům; natáčejí videoklipy, chtějí, aby o nich bylo slyšet. Moc dobře vědí, že jejich sláva může velmi rychle skončit,“ přemýšlí dlouholetý organizátor slamů Tomáš Kůs. Koneckonců i Anatol Svahilec studoval, i když nedostudoval, divadelní produkci. A možná i díky tomu se slamem dokáže uživit.

Partička mladejch ušáků

„Dokážu říct naprosto přesně, na kolika místech jsem slamoval; k dnešnímu dnu je to číslo 191. A když bych počítal i USA, Německo, Ghanu a další země, kde jsem vystupoval, bude to určitě přes dvě stě míst,“ zvedá Anatol Svahilec oči od tabulky v počítači, kde má všechny „zářezy“ zaznamenané. „Obvykle pracuju od úterka do soboty a v pondělí mám takový náhradní víkend, kdy však řeším produkční záležitosti.“

Šindelář/Svahilec začal slamovat v roce 2014. „Bylo mi dvacet, byl jsem otevřený, jevištní průpravu jsem měl z divadelního souboru na gymplu. Na slamy jsem nejdříve chodil jako divák, pak mě přemluvili, ať to taky zkusím a po třech měsících jsem vyhrál první exhibici a pak mistrovství. A najednou jsem si nemusel hledat brigádu,“ vypráví a dodává, že se také jako první Čech účastnil mistrovství Evropy (a skončil poslední).

Začátkem roku 2015 si „partička mladejch ušáků“ řekla, že se pokusí dostat slam poetry mimo její hlavní bašty, tedy mimo Prahu, Plzeň a Brno. V té době už v České republice slam poetry nebyla novinkou, poprvé se tu objevila v roce 2003 v rámci olomouckého literárního festivalu Poezie bez hranic. A i když jednotliví organizátoři museli často vysvětlovat, o co v tomto žánru jde a co tedy mohou publiku nabídnout, roky „rozkoukávání“ měla před těmi pěti lety „partička mladejch ušáků“ a slam poetry coby fenomén už za sebou.

„Prvních šest let se zjišťovalo, jaká slam poetry v Česku bude. Dlouho ji lidé zaměňovali s básnickou improvizací. Tou sice také být může, ale většina slamerů má své texty dopředu připravené. V podstatě jedinou podmínkou je vystupovat bez rekvizit a na mistrovstvích je rovněž určen časový limit. Dnes už se jedná o profesionalizovaný žánr, všichni vědí, co od toho čekat,“ přibližuje Tomáš Kůs. „Jsme národ Švejků, český slam je tedy o něco více vtipný než v zahraničí. Je to pódiová disciplína, musíte rychle navázat kontakt s diváky – a humor je ten nejosvědčenější způsob, jak si diváka získat.“

Anatola Svahilce na tomto typu práce baví cestování, potkávání se s novými lidmi a proměnlivost slamové komunity, která pro něj zaručuje, že o inspirace nebude nouze. „Ověřuju si, jestli to, co funguje v Praze, bude fungovat i na druhé straně republiky. A většinou ano,“ doplňuje.

Je to nefér

Důležitým aspektem slam poetry je soutěživost. Náhodně vybraní diváci hodnotí jednotlivé vystupující od jedničky do deseti. „V případě finále mistrovství republiky vždy eliminujeme jedno největší a jedno nejmenší číslo, přesto otevřeně přiznáváme, že je to soutěž naprosto neobjektivní. Záleží i na pořadí, například s pořadovým číslem 1 prakticky nejde vyhrát,“ přiznává Tomáš Kůs.

Slameři se shodují na tom, že hodnocení je divácky přitažlivé, přináší dynamiku a jiskru. Slamerka Ludmila Sližová alias Lumi však vidí i druhou stránku hodnocení: „Já osobně bodování považuji za zbytné, ale ne nezbytně škodlivé. Explicitně mi nedělá dobře, jakým způsobem hodnocení diváků utváří slamerskou elitu a potenciálně potlačuje ‚pravost‘ poetického vyjádření. Zažila jsem spoustu akcí bez bodování – bylo to jiné, ale taky skvělé.“

Básník, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý k tomuto tématu dodává: „Posuzování uměleckého díla je vždycky problematické. Jak víme, estetický kánon je velmi proměnlivý a dojmy vrtkavé. U současných děl obzvlášť. Ale vždy se dá přinejmenším říci, jestli báseň působí neotřele, jestli něčím překvapí, nebo jestli jen variuje už řečené.“

Ukaž duši

Anatol Svahilec před lety říkal, že ve slam poetry je přítomno „žen žel málo“. To nyní již neplatí, žen přibývá. Existuje pro ně i speciální formát exhibic – takzvaný Femislam. „Problém je, že když se slibná slamerka objeví, dost často taky rychle zmizí. Řada holek do kvalifikací ani nechodí, protože je zkrátka neláká soutěžit. Možná se i bojí toho maskulinního prostředí,“ přemýšlí Kůs. Slamerka Lumi má za to, že příčinou také může být nedostatek ženských slamových mentorek.

„Ženský slam je ovlivněný ženskostí samotnou — stejně tak je tomu u mužů s jejich mužstvím. Abych nebyla úplně abstraktní: slamujeme třeba o mateřství, o vztazích, emocích, květinkách… Například o sexuálním obtěžování píší muži poměrně ojediněle. Škoda. A díky za ty, kteří ano,“ říká Lumi a pokračuje: „Někdy mám pocit, že se ženy cítí ve slamu ohroženy a způsobuje to u nich fokus právě na feminní či feministická témata, jako by si tím potřebovaly svoje ženství mezi muži uchovávat. Jsem z toho trochu smutná, ale asi je to společenská realita a slam by měl být platformou, která to bez (auto)cenzury reflektuje.“

Nebezpečí ploché komedie

Ačkoliv slam poetry existuje v České republice nějakých sedmnáct let, zatím to nevypadá, že by zájem upadal. „Před lety jsme dělali osm akcí za rok, teď organizujeme minimálně jednou za měsíc ve větších městech, někdy je to i mnohem víc. Například nyní, abychom stihli ještě závěr letní sezony a nedusili jsme diváky v rouškách, jsme měli slam v Praze během deseti dní čtyřikrát,“ vypočítává organizátor slam poetry exhibic Tomáš Kůs. Jednotlivé formáty se střídají – exhibice, slam poetry aréna, mezinárodní akce, sólová vystoupení nebo jednou ročně speciální erotic slam, kdy se vystupuje v županech a texty musí být o lásce.

„Pořád čekám, kdy to začne padat dolů, už několik let jsme na špičce a jednou to zákonitě musí skončit, ale zatím se to neděje. Máme za sebou už čtyři vypjaté roky, přibývá slamerů, přibývá akcí a podle mě i kvalita roste,“ dodává Kůs. Slamovou komunitu se snaží organizátoři akcí všemožně podporovat: pořádají workshopy, jezdí do hodin literatury na školách, vytvářejí speciální formáty pro nováčky (v Plzni třikrát za rok, v Praze každé dva měsíce).

O nové slamery není nouze. Zmínit můžeme jména jako Kravál 123456, což je jeden z mála slamerů, který píše i klasickou poezii; osmnáctiletý Vašek z Aše, který vyhrál už několik exhibic; Večerka přináší nový pohled na menšiny v Česku; Sufian vyrostl v Sudetech a po tátovi je Iráčan.

Kam se bude slam poetry v následujících letech posouvat, můžeme však pouze hádat. „Cítím nebezpečí ploché komedie. Pokud se však podaří udržet si úder, otevřenost a upřímnost tak, jak to deleguje samotný název (slam znamená v překladu bouchnout, pozn. redakce), má tenhle žánr veliký potenciál,“ predikuje Ludmila Sližová čili Lumi.